Slunce pronikalo korunami mohutných stromů a jeho paprsky vytvářely šálivé obrazce světla a stínu na pralesním podrostu. Právě v něm se s nastraženýma ušima ukrývalo prase a napjatě sledovalo pohyb jakéhosi zvířete, které se nezadržitelně blížilo. Prase se přikrčilo ještě víc, a když se zvíře přiblížilo na dosah, vyrazilo.

Jeho mrštné, svalnaté tělo se světle hnědou, tmavými vertikálními pruhy žíhanou kožešinou se mihlo vzduchem jako ocelová pružina a dopadlo na dosud nic netušícího, zavalitého tygra.

Drápy prasete se tygrovi hluboko zaryly do hřbetu a jeho váha neodvolatelně přitiskla tygra k zemi. Útok byl tak nečekaný a bleskurychlý, že tygr stačil sotva kviknout, než mu prase vzápětí svými mohutnými čelistmi prokouslo hrdlo. Prase pak v poklidu tygra sluplo a nikým nerušeno si vychutnávalo libý pocit sytosti, který zvolna přešel do sladké dřímoty, až posléze prase usnulo. Když se dorůžova vyspalo, protáhlo si tělo a odešlo se vykoupat do blízké horské bystřiny. Po chladivém osvěžení se prase nechalo zlákat oblými balvany vystupujícími z řečiště, na jejichž hladkém, teplém povrchu bylo velice příjemné se v zapadajícím slunci vyhřívat i přemítat o dalším výživném tygrovi.

Popisem této modelové situace se dostáváme kamsi daleko do minulosti, do doby, kdy se prasata živila převážně tygry, neboť tygři tehdy byli pro prasata snadnou a chutnou kořistí. Dobře viditelnou, protože bílou, málo pohyblivou, protože línou, dostatečně vydatnou, protože tučnou, nijak neubývající, protože plodnou.

To všechno zajišťovalo prasatům značně pohodlný život, který dokonale kontrastoval se smutným údělem tygrů, z nichž žádný nezemřel sešlostí věkem, tak jako převážná většina prasat, nýbrž všichni zahynuli v prasečích spárech.

Tento způsob soužití – kdy tygři byli požíráni a prasata si lebedila – trval určitý, konečný čas. Neboť jak si tak prasata užívala, nepřátel nemajíce, lenivěla a tloustla. Tygři naopak ze stálého stresu začali postupně hubnout a jak se přece jen pokoušeli prasatům uniknout, stávali se hbitějšími i silnějšími. Navíc se jim na těle začalo objevovat ochranné zabarvení, aby je prasata nemohla tak snadno zpozorovat. Tento úkaz byl o to pozoruhodnější, že prasata v souvislosti se svou bezstarostností maskovací zbarvení ztrácela, stejně jako další vlastnosti lovce.

Zde je patrné, že jsme dospěli do bodu, za kterým je pokračování příběhu zhola zbytečné, neboť bystřejší čtenáři už dávno pochopili, jak celý proces skončil, a těm méně chápavým jistě postačí následující komentář:

Pohlédněte ke korytům!

Vladimír Koubenec