Ministerstvem vnitra byl předložen veřejnosti k připomínkovému řízení návrh nového občanského zákoníku. V současnosti se předložené připomínky zpracovávají. Z návrhu této právní normy vyplývá, že ji zpracovávali právní odborníci, kteří se v právu vyznají. Nesporným přínosem navrhované úpravy je fakt, že čerpá z právní úpravy z doby, před únorem 1948. Tím se oprošťuje od obsahu zákona daného předchozím režimem.

Uvedená přednost je však, alespoň podle mne, zároveň i slabinou zákoníku. Vychází z návrhu obč. zák. z r. 1937 a ten pak vycházel z obč. zák. z r. 1811. Důsledkem vazby (až příliš důsledné) na tyto normy je mimo jiné slovník, který dnešnímu člověkovi moc neříká.

Kromě tohoto, řekněme kosmetického, nedostatku však návrh obč. zák. obsahuje i návrh několika ustanovení, která se jeví jako ustanovení odporující naprosto běžnému životu.

Základní ideou návrhu, alespoň podle proklamací autorů je poznání, že „právo má sloužit životu“. A život to je skutečné (faktické) jednání lidí. Právo má tedy takové jednání upravovat a usnadňovat a ne mu bránit.

Jak této ideji odpovídá toto?

Navrhovaná úprava

1. § 739 odst. 2) „Rodiče ani dítě se nemohou svých vzájemných povinností a práv vzdát.“
2. § 741 „Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě a jeho ochraně, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho pobytu, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.“

Obecně
Vzdát se něčeho znamená učinit takové právní jednání, které znemožní tomu, kdo takto jednal nakládat s předmětem právního jednání.

Právně jednat (docílit zamýšleného výsledku jednání) je možné každým způsobem, který není v rozporu se zákonem a nevzbuzuje pochybnosti o tom, co jednající daným jednáním zamýšlel. Nevyžaduje se tedy vždy písemná forma. V řadě případů postačí naprosto srozumitelné faktické jednání člověka.

1. Navrhovaná právní úprava znamená, že matka nemůže odložit dítě do baby boxu, protože tím se de facto dítěte zříká a spolu s tím se vzdává i svých práv a povinností vztahujících se k němu.

Navrhovaná úprava by znamenala povinnost vypátrat takto jednající matku a dítě jí i proti její vůli vnutit do výchovy.

Stejná situace nastává i v případě zřeknutí se dítěte při porodu a jeho umístění do příslušného ústavu.

Jak by se, na základě této formulace postupovalo v případě nemanželských dětí, k nimž se otec nehlásí a matka nechce pravého otce uvést. I v tomto případě by se musel otec dohledat, protože jinak půjde ze strany otce o vzdání se rodičovských práv de facto. A to nemluvím o dětech, které se narodí z manželské nevěry. Kolik jinak spokojených rodin by bylo nuceným dohledáváním otce rozvráceno?

Problém by vznikal i v dalších naprosto běžných životních situacích. Např. v případě, že by se jeden z rodičů natrvalo odstěhoval (např. po rozvodu) a tím ztratil reálnou možnost styku s dítětem. Budeme v tomto případě bránit rodičovi, aby se od dítěte vzdálil tak, že nebude moci plnit svoje povinnosti vůči dítěti?

Bude nutné v případě, že matka bude chtít odložit dítě do baby boxu, nebo se ho vzdát hned při porodu, čekat na rozhodnutí soudu o tom, zda tak může učinit?

JUDr. Václav Kamaryt