Ten nadpis je trochu zavádějící. Nejsou to totiž obyčejné věci. Jsou to létající aparáty, rogala, klouzavé padáky a ultralajty. A v každém z nich leží, visí, nebo také sedí člověk. Je to jedinec, který se vyznačuje tím, že si splnil svůj velký sen. Sen o tom, že jednou bude létat jako pták. Já sám jsem jedním z nich.

Ty zážitky, které nám náš koníček přináší, jsou nesdělitelné. Když neznalému vykládám, jaký je to nádherný pocit, když se vznáším v létě v termice spolu s čápy a pak na konci léta celé hejno těch čápů vyprovázím na jejich cestě do teplých krajin, většinou na mne kouká jako na blázna. Při pohledu na jeho výraz další vysvětlování vzdávám. Většina lidí, kteří pozorují s nedůvěrou moje počínání, se mne ptá, jestli mám strach. Odpovídám jim stále stejně. Kdybych měl strach, nikdy bych do letadla nesedl. Já mám respekt. To riziko, spojené s létáním, podstupuji dobrovolně a jsem na ně připraven. Strach mám, když sednu do auta a vyjedu na silnici. Zatím co v letadle si ten svůj život i zdraví držím ve svých rukou, na silnici si nemohu být jistý, zda mne nesejme nějaký nezodpovědný jedinec. Další zajímavý poznatek – většina lidí mi závidí adrenalin! Těmto lidem trpělivě vysvětluji, že ten hormon, který mi přináší ty nádherné pocity, má název endorfin. Adrenalin stoupá v krvi těm, kteří předjíždějí v pravotočivé zatáčce přes dvojitou plnou čáru! A to není v žádném případě způsob seberealizace nás, lítačů. Také se musím vždy útrpně usmát, to když slyším, co jen to musí stát peněz! Smutné na tom je to, že ten, kdo tohle říká, jen přiznává, že u všeho zná jen cenu, ale nezná hodnotu.

Létání mi kromě nádherných zážitků dalo také spoustu přátel a kamarádů. Bohužel mi jich také dost vzalo. Jsou to ti, kteří svému koníčku obětovali to nejcennější, co měli – svůj život. Jejich smrt byla vždy krutá, nesmyslná a zbytečná. Je mi smutno, když se stane tragédie. Je mi dvojnásob smutno, když pak vidím fotografie v Blesku a záběry v TV Nova, samozřejmě s patřičným komentářem. Ta touha po senzaci za každou cenu, detailní záběry stop krve – hyenismus nejhrubšího zrna v přímém přenosu! Nu což, dav si to žádá, má to tedy mít.

Létání ve Svazarmu na konci šedesátých let byla klasika. Desítky brigádnických hodin, potom stanovení pořadí a nakonec buď tři navijákové starty, nebo jeden aerovlek do termiky. Přednostní právo měli ti, kteří se hlásili k vojenskému letectvu.

Konec mojí aktivní činnosti ve Svazarmu byl zajímavý. To už jsem byl ženatý, narodil se nám syn a rozhodli jsme se postavit si domek. Létání muselo jít stranou. Šel jsem za náčelníkem letiště a oznámil jsem mu svoje rozhodnutí. Jeho reakce mne překvapila. „Vendys, co bys řekl na to, kdybysme tě vyloučili?“ Úplně jsem zdřevěněl. „Za co?“ Pepan se nejdřív rozchechtal a pak mne uvedl do obrazu. Probíhaly politické čistky a z každého klubu museli někoho vyloučit. Jinak riskovali problémy. Tak jsem chvíli uvažoval a nakonec jsem souhlasil. Na to své bývalé domovské letiště mám dodnes volný přístup. A bez poplatků!

Na konci sedmdesátých let se objevil nový fenomén – Rogallovo křídlo. Jistý Francis Melvin Rogallo (*17.1.1912) si v šedesátých letech nechal patentovat vynález tzv. flexibilního křídla a nabídnul ho společnosti NASA jako způsob návratu kosmických těles do atmosféry. V NASA nakonec dali přednost padákům a pružné křídlo málem upadlo v zapomnění. Naštěstí se ho ujali studenti Kalifornské univerzity. Jeden z nich dostal nápad namontovat pod křídlo hrazdu a bylo vyhráno! Ono to letělo a navíc se to dalo ovládat! Nový létající aparát se začal šířit po celém světě. K nám to Rogallovo křídlo dovezli na konci sedmdesátých let Francouzi. Byla to senzace, protože ti Francouzi nechali zájemce nejen fotografovat, ale také změřit a nakreslit tvar křídla. Ty nákresy se pak šířily a pod šikovnýma rukama rostly tyhle létající aparáty jako houby po dešti. Originální materiál nebyl dostupný, my jsme si ale uměli poradit. Pak nastalo zalétávání a přibývalo těch, kteří se vyznačovali Rogalliho chůzí. Spotřeba sádry v nemocnicích stoupala úměrně s aktivitou létacích bláznů. To bylo ran! Když se tak ohlížím zpátky, tak si říkám, že můj strážný anděl se musel hodně zapotit.

Já sám jsem sice velké létání opustil, zůstaly mi ale rádiem řízené modely. A stalo se, že na kopec, kde jsem proháněl větroně, přijeli kamarádi s křídlem. Sestavili ten aparát a Zdeněk letěl první. No, spíš kopíroval sklon svahu v asi dvoumetrové výšce. Potom letěl Petr a když vynesl křídlo nahoru, dostali ti dva nápad. „Hele, nechceš si to zkusit?“ Byl bych za sraba a tak jsem souhlasil. Jen mi kladli na srdce, ať nezapomenu, že tady je řízení přesně obráceně, než v letadle. Při přistávání musím tu hrazdu odtlačit! Navlékl jsem si postroj, upnul jsem se karabinou ke křídlu, z frajeřiny jsem odmítl helmu a pak to přišlo. Rozběh byl celkem v pořádku, letělo to, ale najednou rána! Samozřejmě jsem si to spletl a při přistávání jsem hrazdu místo odtlačení přitáhnul. Přesně tak, jak jsem byl zvyklý z letadla. Absence helmy se projevila hned. Na čele jsem měl z obou stran razítko od horního kování hrazdy a rostly mi dva rohy. Nedal jsem se odradit a start jsem si zopakoval, pro jistotu už s helmou na hlavě. Vlastní let se ale jaksi nekonal. Jak jsem měl zafixované to odtlačení, tak jsem to provedl hned po startu. Vítr mne zvedl, odnesl mne dozadu a posadil mne i s křídlem na mladé, asi čtyřmetrové smrčky. Kluci mne pak málem zabili, protože jsme to křídlo dostávali ven skoro dvě hodiny. Tato příhoda mne naštěstí neodradila, postupně jsem se naučil na tom aparátu létat a za necelý rok jsem měl už vlastní křídlo.

V roce 1984 jsem už pod křídlo páchal podvozek s motorem Trabant a vlastnoručně vyrobenou vrtulí. A zase to hledání metodou pokus – omyl. Jen těch výfuků, co jsem vyrobil! Když se rozneslo, jaké mám zásoby, využili to stavitelé malotraktorů. Ty výfuky jsem vyměňoval za cokoliv, známým jsem je dával zdarma. Pak nastalo zalétávání. Starty byly mnohem snadnější, stačilo pouze přidat plyn, odhadnout rychlost, odtlačit hrazdu a už to letělo. A zase rána! On ten závěs měl být trochu víc vpředu. Tak upravit a znova. Nakonec se to povedlo a já byl šťastný jako blecha. Kdybych se nestyděl, tak bych samou radostí dělal kotrmelce.

Na to naše snažení samozřejmě dohlíželo bdělé oko Státní bezpečnosti. To už nás bylo víc a začaly první problémy. Byli jsme vyšetřováni, prý rušíme pracující lid při zaslouženém odpočinku a porušujeme Letecký zákon. A kde že jsme sehnali materiál a podle jakých plánů jsme si to postavili? Našli jsme si vynikající výmluvu. Materiál sháníme na motoristických burzách a ta rogala jsme si postavili podle plánů, uveřejněných v sovětském časopisu Těchnika moloďoži. Ten časopis jsme si pak půjčovali a soudruhům jsme ho ukazovali jako předmět doličný. Takhle nám to procházelo až do září roku 1988. Pak uletěl do Rakouska Jirka. Komunista, místopředseda partaje v socialistickém podniku, příslušník Lidových milicí a navíc pomocník VB. Všechny tyto jeho funkce tehdy zaručovaly, že jsme mohli létat bez většího omezování. Soudruzi žili v přesvědčení, že je to právě Jirka, který si nás ohlídá. A najednou tohle! Ihned začaly represálie. To už nebyly ty přátelské pohovory, to už byly tvrdé výslechy! Samozřejmě že mne nevynechali. Opakované domovní prohlídky, zabavování věcí, i těch, které přímo nesouvisely s lítáním, šikana v zaměstnání i v místě bydliště. Samozřejmě mi přitížila ta moje mladická nerozvážnost z roku 1977 a další prohřešky proti socialistickému zřízení. Když se mi pak na jaře roku 1990 dostaly do rukou dokumenty, které na mne vedla StB, nestačil jsem se divit, kdo všechno si tenkrát přiložil to pomyslné polínko. A to jsem nedopadl zdaleka nejhůř. Mému kamarádovi chtěli soudruzi jeho ultralajta dokonce spálit!

Konec vlády jedné strany nám kromě naděje přinesl taky úlevu. Už nás nikdy nebudou vyslýchat, nebudou nám dělat domovní prohlídky a zabavovat nám věci, související s lítáním. Jenomže noví mocní nás chtěli sešněrovat a přizpůsobit k obrazu svému. My jsme je ale převezli. Ustavili jsme si vlastní organizaci, Leteckou amatérskou asociaci. Mám tu čest být jedním ze zakládajících členů. Na rozdíl od Václava Klause jsme nešli typickou českou třetí cestou, ale převzali jsme kompletní mezinárodní předpisy. Jak to bylo prozíravé, to oceňujeme dodnes. Naše pilotní průkazy mají platnost téměř ve všech zemích, stačí si k nim vyřídit akreditaci a nutné formality. Tak jsem se také mohl podívat za kamarády do Rakouska. Legálně a bez rizika, že po mně budou střílet bdělí pohraničníci, jak bylo jejich dobrým zvykem za bolševika.

Svoboda, kterou jsme získali, přinesla ale také nárůst negativních jevů. Přibylo těch, kteří si začali plést demokracii s anarchií. A byly smrťáky. Jeden takový případ se stal na samém začátku devadesátých let a byl svým způsobem typický. Mladý a úspěšný podnikatel se rozhodl, že nebude své okolí oslňovat novým autem. Nechtěl být přízemní a tak si pořídil motorové rogalo, samozřejmě tovární výroby. Nechal nastoupit zaměstnance svojí firmy a jal se předvádět letecké umění. Start, průlet, jedna zatáčka, druhá, vytažení málem do souvratu, ztráta rychlosti a rána. Bylo to natvrdo, ale netrápil se. Myslel jsem si, že se z toho ostatní poučí. Mýlil jsem se. Ta omezenost jedinců, znajících pouze cenu a nikoliv hodnotu čehokoliv, je ve své podstatě neomezená.

Uběhly roky, zestárli jsme, ale ten elán nás dosud neopustil. Navíc začali přibývat mladí, takže jsme se rozhodli pronajmout si plochu na letiště, koupit pozemek a postavit na něm hangár. To všechno se společnými silami podařilo. Naše letiště je zaneseno do oficiální databáze letišť, se všemi náležitostmi, souřadnicemi i rádiovou frekvencí. V hangáru je umně poskládáno pět ultralajtů, čtyři motorová rogala a krosna s motorem pod padák. A samozřejmě nezbytné příslušenství. Dva z těch ultralajtů jsou svým způsobem unikáty. Jsou to repliky letounů Morane – Saulnier A1, které vyrobil fenomenální konstruktér a stavitel všemožných létajících aparátů, vynikající pilot a kamarád, pan Peter Mára z Vodrant u Čáslavi. Jejich majiteli a současně piloty jsou Miroslav a Tomáš Špačkovi, táta se synem. Jejich pilotní umění můžete obdivovat na dobových leteckých dnech. Oba letouny mají namontované vyvíječe kouře, Pinyho Morán je navíc vybaven funkčním kulometem a maketou letecké pumy. Ta slouží jako kontejner na bágly a spacáky. Několikrát do roka si nás přejí vidět v akci diváci přímo na našem letišti. To jim pak předvedeme nefalšovanou leteckou bitvu se všemi efekty.

Po každém vydařeném letovém dni následuje poletový rozbor. Ten probíhá u táboráku, s opékáním buřtů, pivíčkem a kytarou. Zúčastňujeme se všichni, včetně manželek, dětí a přátel. Většinou se to protáhne dlouho do noci. Já pak někdy přespím přímo v hangáru. Je tam staré kanape, tak si na něj rozložím spacák, zalezu do něj a poslouchám. Všude je ticho, jen v konstrukci letadla občas něco vrzne, zadrnčí výztužné lanko a lupne plátěný potah. Samozřejmě že vím, že je to způsobeno změnou teploty a vlhkosti, já si ale představuji, jak si to letadlo oddychuje po nádherném letovém dni. Chci věřit tomu, že to éro má duši.

Poslední slunečný den babího léta je pryč, přišel listopad a s ním mlhy a plískanice. Své miláčky jsme očistili, nakonzervovali a ošetřili přípravkem proti hlodavcům. Teď budou odpočívat do té doby, než bude mít jarní sluníčko takovou sílu, aby vysušilo letištní plochu. Jejich zimní spánek občas přeruší návštěva majitele, který musí alespoň vzít za vrtuli a protočit motor. Spolu s prohlížením fotografií a záznamů z videokamery nám to pomáhá překonat abstinenční příznaky, vyvolané nedostatkem nadhledu. Ano, jsme svým způsobem blázni. Ale nestydíme se za to, naopak, hrdě se k tomu hlásíme!

Až se jednou naplní můj čas, bude splněno mé poslední přání. Tu trochu popela, co ze mne zbude, roznese vítr nad naší nádhernou Vysočinou. Už to mám domluvené a ta smlouva je stvrzena podáním ruky. A mezi přáteli se smlouvy a dohody plní. Jen je mi líto, že už to nebudu vidět.

Václav Dočekal - Vendys