Jedním ze základních pravidel vědecké práce (a tvorbu právních norem, alespoň ve stadiu tvorby návrhu, za vědeckou práci označit lze) je, podle středověkého anglického filosofa T. Hobbese, pravidlo přesné definice pojmů. Bez respektování tohoto základního pravidla pak dochází k tomu, že člověk mluví a neví ani o čem mluví.

Co mám v tomto případě na mysli?

Jde o navrhované ust. § 24 odst. 2 budoucího občanského zákoníku. Zde je řečeno, že „Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát. Stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu.“

K přirozeným právům spojeným s osobností člověka patří i právo na život. Navrhované ustanovení obč. zák. by tedy znamenalo, že toto právo nelze zcizit a pokud se tak stane, že se k takovému jednání přihlíží.

Otázka je, co je to „zcizit“?

Zcizit znamená jednat takovým způsobem, který má za následek, že určitý člověk ztratí možnost nakládat s tím, co bylo zcizeno. Zcizit lze i tak, že prohlásím, že na určitém právu netrvám, že se takového práva vzdávám. Vzdát se něčeho je tedy jen jedno z celé řady jednání, jehož výsledkem je zcizení.

Pod pojem „zcizit“ se tedy zahrnuje nejen jednání, kdy byl někdo něčeho zbaven proti své vůli, ale i jednání, kdy se člověk něčeho zbaví sám a dobrovolně.

Tak je to i v případě práva na život. Právo na život nám jednak může být zcizeno někým jiným a jednak ho můžeme zcizit my sami. V prvém případě mluvíme o zabití nebo vraždě, v druhém případě pak o sebevraždě. Zvláštní případ je pak „asistovaná smrt“, usmrcení lékařem na základě žádosti člověka.

Cílem autorů navrhované právní úpravy evidentně bylo znemožnit právě onen zvláštní případ. Chtěli deklarovat nepřípustnost asistované smrti.

O tomto problému je možné diskutovat v zásadě ve dvou rovinách. Jedna je rovina lidská a jedna je rovina právní.

Nebudu se zabývat lidskou stránkou tohoto problému, protože v diskusi na toto téma postrádám několik přístupů. Jde o hledání vyčerpávající odpovědi na otázku jaké jsou pocity člověka, který se odhodlal k tomu, aby požádal o to, aby byl zbaven života? A zda ti, co jsou proti právu člověka na asistovanou smrt, byli sami v situaci, kdy by o ukončení svého života žádali jiné.
Budu se zabývat právní stránkou věci.

Jedním z právních důvodů, který má posloužit k odmítání asistované smrti je tvrzení, že základní lidská práva jsou nezcizitelná. A proto není možné se práva na život vzdát (zcizit ho).
Zeptejme se na to, co je to právo ve smyslu alternativy lidského jednání.

Stručně řečeno. Právo je možnost volby. Když mám právo např. někam jít, pak tam jít mohu ale současně nemusím.

Pokud není možnost volby, pak mluvíme o povinnosti. Pokud nemohu rozhodnout o tom, že někam nepůjdu, pak tam jít musím, mám povinnost tam jít.

A jak je to s právem na život? Budeme mít možnost volby nebo budeme mít jen povinnost?
Rozhodnout o tom, že začneme žít, to v žádném případě nemůžeme. O tom, ať chtěně nebo nechtěně, rozhodují jiní lidé.

Abychom tedy mohli mluvit o možnosti žít, musíme mít tedy alespoň možnost život ukončit. Možnost život ukončit nám navrhovaná právní úprava chce upřít. V případě jejího schválení tedy nebudeme mít ani možnost volby začátku žití a ani možnost volby konce žití. Nebudeme tedy mít možnost volby. Zůstane nám tedy jen povinnost žít.

Tak nám navrhovaná právní úprava učiní z práva na život povinnost žít.

Navrhovaná úprava bude tedy znamenat, že budeme zbaveni možnosti nakládat se svým životem.

Tak nám ti, kteří na obhajobu svého zamítavého stanoviska k asistované smrti tvrdí, že základní lidská práva jsou nezcizitelná, sami toto základní lidské právo zcizují. Zajímavé.
O to zajímavější, že ti samí, kteří nám právo na život chtějí zcizit, v tom samém odstavci návrhu obč. zák. současně stanovují, že dojde-li ke zcizení práva na život, pak se k takovému jednání nepřihlíží.

Není to zajímavé? Na jedné straně nám autoři návrhu tvrdí, že právo na život nelze zcizit, takže nám právo na život vlastně zcizují a na straně druhé stanovují, že k takovému jednání se nepřihlíží. A tím vlastně ruší platnost v předchozí větě zakotveného zákazu zcizování práva na život. Takže vlastně právo na život zcizit lze. Proč tedy tuto problematiku v právu vůbec řešit?
Pokud by chtěli autoři návrhu tohoto znění obč. zák. tvrdit, že takhle návrh myšlen nebyl, pak bych je chtěl upozornit na to, že žijeme na počátku 21. století a jedním z výsledků sametové revoluce byla možnost zakotvit do našeho právního řádu i základní lidská práva.

K základním lidským právům pak patří i právo na to smět činit vše, co není zákonem zakázáno a nebýt nucen činit to, co zákon neukládá.

Zákon ve smyslu výše uvedeného základního lidského práva je právní norma, která prošla Parlamentem, byla podepsána prezidentem a zveřejněna ve Sbírce zákonů.
Žádná myšlenka výše uvedenému pojmu „zákon“ nevyhovuje. Není proto pro člověka jako nositele základních lidských práv závazná.

A protože k základním lidským právům patří i právo na to, aby státní moc byla vykonávána na základě zákona, v souladu se zákonem a způsobem, který zákon stanoví, není ani žádný státní orgán oprávněn nutit člověka, aby se choval podle myšlenky.

Závěrem je možné shrnout, že autoři návrhu zřejmě chtěli řešit jen onen výše uvedený zvláštní případ zcizení práva na život.

Vůbec neuvažovali o tom, jak by se na základě návrhu řešil případ sebevraždy. Sebevražda není nic jiného, než vzdání se práva na život faktickým jednáním člověka. Platil by zákaz nepřihlížet k takovému jednání? To by pak žádný sebevrah nemohl být prohlášen za mrtvého. A nejen to, za mrtvého by nemohl být prohlášen nikdo, kdo by nezemřel přirozenou smrtí, protože každé usmrcení člověka, ať úmyslné nebo nedbalostní je zcizením práva na život. Co by to znamenalo v běžném životě. Když není člověk úředně prohlášen za mrtvého, není možné ho pohřbít, dědit po něm, ukončit pracovní poměr atd.

Když by nebyl úředně prohlášen za mrtvého, pak by vlastně úředně žil. A protože by žil jen úředně a nikoliv fakticky, nemohl by již nikdy úředně zemřít a stal by se tak úředně nesmrtelným.

Pokud by se nepřihlíželo k jednání, jehož výsledkem by bylo zcizení práva na život, pak by nemohl být žádný vrah odsouzen za vraždu, protože k vraždě, jako jednomu z jednání, jehož výsledkem je zcizení práva na život, by se nepřihlíželo. K vraždě by právně nedošlo.

A má cenu pokračovat dál?

JUDr. V. Kamaryt