Hitlerova hlavička
Mary Margaret Trumanová, jediné dítě prezidentského páru, který obýval Bílý dům v letech 1945-1953, měla hudební nadání, které její otec nadšeně podporoval. Hrála na klavír a zpívala. (Dodnes se vypráví, jaký se strhl poprask, když se její těžké klavírní křídlo propadlo stropem v Bílém domě. Dívce se naštěstí nic nestalo. Nehoda vedla k rozhodnutí, že bylo chátrající prezidentské sídlo podrobeno rozsáhlé rekonstrukci, ale to sem nepatří.) Když Margaret Trumanová poprvé zapěla na veřejnosti, recenzent Hume se na stránkách deníku Washington Post vyjádřil o jejím umění značně kriticky, ba nevybíravě, i když zároveň ocenil její půvab. Prezident mu za to slíbil nemalý výprask, přičemž svou výhružku samozřejmě nikdy nenaplnil.
Když se prezidentův rozhořčený dopis dostal do médií, vyvolalo to nejprve pozdvižení. Lidé ale nakonec pochopili, že i prezident je člověk a má právo hájit svou rodinu a čest před nevybíravými útoky. Opravdu? Má toto právo? Dnes bychom o tom pochybovali, zejména v tomto případě. Sám Harry Truman ovšem svého unáhleného činu, který by byl z dnešního pohledu kontroverzní, ne-li nemyslitelný, nikdy nelitoval.
Trumanův dopis vede k otázce. Má politik právo bránit sebe a svou rodinu před hrubými, často i neospravedlnitelnými útoky médií? Pro příklad nemusíme chodit daleko. Společenský týdeník Reflex otiskl na obálce fotomontáž známky, kde je David Rath, hejtman středočeského kraje, vyobrazen s atributy nacistického vůdce Adolfa Hitlera. Důvod všichni známe. Pan doktor Rath se v rozhovoru pro Lidové noviny vyjádřil, že „Hitler řešil krizi tak, že začal zbrojit, čímž dal lidem práci a tím nastartoval ekonomiku“. Že je to poněkud mylný výklad, o tom psaly moudřejší hlavy. Mě zajímá něco jiného. Je způsob, jakým Reflex reagoval, adekvátní odpovědí na to, co zaznělo v rozhovoru s hejtmanem? Úhrnem jsou na věc dva názory: 1. Rath si to zaslouží, jeho slova byla nemístná. 2. Je to už za hranicí vkusu (o dobrých mravech nemluvě, k těm se však již nikdo nehlásí, natož média).
Pavel Šafr, šéfredaktor Reflexu, fotomontáž obhajuje těmito slovy: „Doktor Rath si hyperbolické vyjádření a odsouzení své politiky na titulní straně Reflexu zaslouží za svůj bezprecedentní výrok pro Lidové noviny, kde ekonomickou politiku Adolfa Hitlera prezentuje jako inspirativní oproti údajným ,fantasmagoriím liberálních ekonomů’. Toto je skutečný skandál první třídy, a nikoli naše reakce. Rathovy další činy ve funkci jedině potvrzují, že nedemokratické chování a populismus politiků ohrožují demokracii v naší zemi a je úkolem médií na to adekvátně reagovat.“
Že je výrok Davida Ratha neobratný, o tom není sporu. Bylo však opravdu jeho úmyslem prezentovat Hitlerovu ekonomickou politiku jako inspirativní? To je přece nesmysl. Jakkoli s Davidem Rathem v řadě věcí nesouhlasím a jeho způsob politiky nepovažuji za šťastný, nemyslím si, že takto hrubá odezva ze strany týdeníku je správná. Ostatně, jen člověk zbloudilý, a to bezesporu pan Šafr není, by mohl vážně tvrdit, že má hejtman středočeského kraje v úmyslu nastartovat ekonomiku kvůli stejným cílům, jak to činil Hitler. Co hejtman Rath vyslovil, patrně v ukvapenosti, to mu bylo vráceno - ovšem s chladným kalkulem, kterýžto rozdíl je třeba mít na zřeteli.
„Neudělali bychom to, kdyby David Rath nezmiňoval recepty Třetí říše na řešení ekonomické krize a následně neútočil na liberální ekonomy,“ vytknul Pavel Šafr hejtmanovi. (Hejtman sice zmiňoval i Karla IV., ale zobrazit jeho tvář v podobě krále českého a císaře Svaté říše římské… no, uznejte, to by nebylo ono. Zmiňoval také americké prezidenty, ale ani fotomontáž v podobě Franklina D. Roosevelta či Harryho Trumana by nebyla to pravé ořechové, co myslíte?) Jde tedy také o „údajné“ fantasmagorie liberálních ekonomů. Ti se nesmí kritizovat? Zvláštní. Shodou okolností stejný deník, který otiskl interview s Davidem Rathem, přinesl překlad rozhovoru s třiadevadesátiletým ekonomem Paulem A. Samuelsonem, laureátem Nobelovy ceny a autorem nejvlivnější moderní učebnice ekonomie na světě, který říká: „Dnes vidíme, jak naprosto chybná byla představa Miltona Friedmana, že se tržní systém dokáže sám regulovat. Vidíme, jak hloupý byl slogan Ronalda Reagana, že vláda je problém, ne řešení. Tato ideologie převažující v několika uplynulých desetiletích nyní pozbyla platnosti. Všichni nyní naopak chápou, že bez vlády žádné řešení neexistuje. Rozpočtová politika nyní znovu přijímá keynesiánskou představu a v usměrňování tržního hospodářství hrají výraznou úlohu deficitní výdaje. Kéž by tak Friedman byl ještě naživu, aby viděl, jak jeho extremismus ústí v porážku jeho vlastních idejí.“
Jen považte, také kritika ekonomického liberalismu, a dokonce z úst jednoho z nejvlivnějších ekonomů světa! Samuelson jej považuje za NAPROSTO chybný, ba dokonce tvrdí, že tato ideologie pozbyla platnosti. Jestliže nestor moderní makroekonomie volá po zásahu státu, neznamená to samozřejmě, že by tím odkazoval na ekonomickou politiku Hitlera (natož tak nešťastným způsobem, jak to činil hejtman), jen říká, že BEZ zásahu státu žádné řešení současné krize NEEXISTUJE. Tečka. Pro týdeník Reflex zřejmě podezřelý názor… Zalistujeme-li tiskem, zjistíme, že ve starším rozhovoru pro americký časopis Macroeconomic Dynamics se Paul Samuelson vyslovil, že „Hitler (a Lenin) udělali mnoho pro americkou vědu“ - díky nim přišli z Evropy na Harvard např. Leontjev nebo Schumpeter. A tady pozor! Neměl by Reflex zastříhat ušima? Neměl by tato slova číst se stejnou senzibilitou, s jakou interpretuje rozhovor s Davidem Rathem? Hle, slavný americký ekonom tvrdí, že Hitler (a dokonce i Lenin!) prospěli americké vědě. Neprezentuje tím vlastně jejich politiku jakožto pro USA prospěšnou, ne-li inspirativní? Když to navíc říká člověk, jenž kritizuje u nás tolik posvátnou neviditelnou ruku trhu, neměl by pan šéfredaktor zadat grafikovi další fotomontáž s hitlerovským knírkem? Nesmysl, přirozeně! Otázkou však zůstává, o kolik je tento nesmysl větší, než je Šafrův výklad Rathova výroku… Nevím, jen se ptám.
Šéfredaktor Reflexu v ospravedlnění hejtmanova „hitlerovského portrétu“ dodává, že „média jsou zde od toho, aby zajímavým způsobem upozornila na důležité věci a odvážnou prezentací názorů a faktů oslovovala širokou veřejnost“. S tím nelze než souhlasit. Nezaujatý čtenář se však chtě nechtě musí ptát, proč Reflex s obdobnou razancí nezasáhl, když se Mirek Topolánek nerozpakoval hovořit o „Noci dlouhých nožů“ a o tom, že „Es kommt der Tag“ (což, jen pro úplnost, je úsloví, které používali nacističtí členové Sudetoněmecké strany ve 30. letech minulého století jako výzvu k připojení Sudet k německé říši). Zde nešlo o debatu o ekonomice nad šálkem kávy, nýbrž o přímý odkaz na praxi nacistické politiky. A co na to hlídací pes demokracie v podobě Reflexu? Zřejmě v té době zalezl do boudy, aby si zdříml. Nebo se mu právě v té chvíli nedostávalo odvahy, aby ZAJÍMAVÝM způsobem prezentoval názory a fakta.
(Přitom se týdeník Reflex v těchto zajímavých způsobech zjevně vyžívá. Na začátku zimy se snažil zaujmout titulkem jednoho článku, který zněl: SMRT FRANCII! Článek nic moc, nevtipný blábol, ale to už je jiná věc. Mně jde o ten titulek. Je to jen představa, ale co by se asi stalo, kdyby například ve francouzském společenském týdeníku Le Nouvelle Observateur vyšel žertovný článek s názvem SMRT ČESKÉ REPUBLICE! Telefonoval by rozezlený Václav Klaus do Elysejského paláce? Umím si představit, že ano - dokonce bych se tomu snad ani nedivila. Problém je v tom, že v žádné západní zemi by takový titulek ve významném SPOLEČENSKÉM týdeníku nevyšel. Nikoli z důvodu, že by tam nebyla svoboda slova - naopak, ty nejkontroverznější romány, které britští či američtí nakladatelé odmítali vydat, vycházely poprvé právě v Paříži. Nikoli z důvodu, že na rozdíl od Le Nouvelle Observateur je Reflex tiskovinou, na jejímž vtipkování venkoncem nijak nesejde, neboť za hranicemi české kotliny má nulový vliv, ani kvůli tomu, že by západní šéfredaktoři měli více vkusu. Vůbec ne. Spíše jsou si na rozdíl od šéfredaktora Reflexu více vědomi toho, že nejen politici, ale i média mají díl zodpovědnosti za politické klima v zemi a že svoboda bez této zodpovědnosti - alespoň elementární - valnou hodnotou není.)
„Všichni rodiče milující své dcery to pochopí,“ řekl prezident Harry Truman, když reportér vznesl dotaz, co měl znamenat jeho výhružný dopis novináři z Washington Postu. Britský spisovatel Paul Johnson ve svých obsáhlých Dějinách amerického národa tuto epizodku o svobodě tisku a politické moci uzavírá slovy: „A američtí rodiče opravdu měli pro něco takového pochopení.“ (Malou ironií osudu je, že zpěvačka Margaret Trumanová se později provdala za novináře, ten ovšem pracoval v konkurenčním The New York Times.)
Pětka, šestka, sedmička, Hitlerova hlavička, odříkávala moje babička veršovánku, která se údajně zrodila v době protektorátu. Kreslila se přitom jednoduchá karikatura z čísel. Jak je v Čechách zvykem, ohrožení života a národní existence se čelilo i rozverným, absurdním vtipkováním. Ducha dobrého vojáka Švejka v sobě zkrátka nezapřeme, a pokud náhodou ano, hned se namísto něj vynoří zmatený Josef K., svědomitě hledající spravedlnost, leč bezúspěšně. „Češi jsou smějící se bestie,“ běsnil Adolf Hitler, ale nic mu to nebylo platné. Že by zde byla odpověď, proč si „dopřáváme“ i to, co je na západ od českých hranic stěží představitelné? Možná. Rozhodně to není uspokojivé vysvětlení ani omluva.
Zpět k té staromódní otázce zodpovědnosti. Zatímco David Rath a Mirek Topolánek vyslovili své kontroverzní výroky spíše z neobratnosti a pod tlakem, jemuž jsou den co den vystaveni (což je přirozeně neomlouvá), šéfredaktor Pavel Šafr schvaloval titulní stranu s „hitlerovskou fotomontáží“ v klidu své pracovny, s chladným rozmyslem a pod záminkou obhajoby svobody, demokracie a liberální ekonomie (sic!). Oba politici za svá slova, pokud vím, odpovědnost přijali a omluvili se za ně. Přesto jsou kvůli nim dodnes smýkáni médii, a dobře jim tak, nemluvě o tom, že jim to voliči ve volbách spočítali a spočítají, každý podle své zralé úvahy. Na rozdíl od nich je pan šéfredaktor takzvaně v klídku. Prodej SPOLEČENSKÉHO týdeníku se mu daří zvyšovat, lidé s ním podle anket v převážné většině souhlasí. Že by se omlouval, k tomu nevidí důvod. Ani náhodou! Naopak, na webových stránkách Reflexu probíhá SOUTĚŽ koláží a obrázků hejtmana Ratha, které zasílají přičinliví čtenáři. Doktor Rath je populista, zní sdělení, ohrožuje demokracii a ekonomický liberalismus, SKORO jako Hitler! Pošpiňte ho taky, aspoň vizuálně! (Dlužno říci, že čtenáři projevují povětšinou o něco větší dávku vkusu a soudnosti než týdeník, který soutěž vyhlásil. Některé karikatury jsou dokonce i vtipné.) Ne tedy pouhé zveřejnění faktů, svobodná diskuse či demokratická výměna názorů, nýbrž soutěž v pošpiňování, nová česká specialita. Opravdu je vše v pořádku?
(Aby nedošlo k omylu, na internetu lze najít desítky photoshopových montáží, kde je např. George W. Bush zobrazován coby Adolf Hitler. Jde obvykle o pochybné weby, často značně nevalné úrovně. Jestli je možné, aby takovou montáž zveřejnil na obálce významný americký časopis, na to si odpovězte sami.)
Jak výše zmíněná říkánka o Hitlerově hlavičce pokračuje dál, si už nevybavím. Namísto toho jiná představa, také absurdní: co by asi Harry Truman napsal, kdyby jej šéfredaktor SPOLEČENSKÉHO týdeníku opravdu nechal na titulní straně zobrazit s hitlerovským knírkem a patkou? (Jasně, je to něco diametrálně odlišného, ba nesrovnatelného - jednak k tomu nebyl důvod, jednak byl Truman coby viceprezident a v závěru i prezident Spojených států s Hitlerem ve válce, což legrace rozhodně nebyla… Nicméně i on se stavěl za poměrně silnou roli státu. Důrazně bojoval proti snížení daní, nekompromisně prosazoval Marshallův plán, velkorysou pomoc západní Evropě, a prostřednictvím vyslanců pomáhal iniciovat vznik Evropského společenství.)
Ale zpět k té absurdní, hloupé představě: Truman zobrazený jako Hitler. Psal by vůbec něco? Sahal by v Oválné pracovně pro dopisní papír? Sotva. Slovy by se zřejmě nezdržoval a namísto toho jednal. Jak by šéfredaktor dopadl? Rozbitý nos, monokly pod očima? Těžko říct. Možná by kvůli tomu někdo prezidenta vyzval, ať rezignuje, ale to je jen velmi málo pravděpodobné. Američtí občané by pro něco takového, rozumějme hájení vlastní cti, měli stejné, ne-li daleko větší pochopení, s jakým mu přiznali právo hájit svou dceru (jakkoli v tomto případě v právu nebyl). Ostatně, co naplat, byla jiná doba. Hrůzy války měli lidé v živé paměti - byť většina Američanů za oceánem pouze z nepřímé zkušenosti, kdy o koncentračních táborech a o vyhlazování vesnic se zděšením pouze četli nebo slyšeli od židovských imigrantů, jimž se podařilo ze starého kontinentu uniknout. Spousta matek však marně vyhlížela své syny, kteří padli v Normandii, Ardenách nebo Tichomoří. Naši prarodiče, žijící ve střední Evropě, to prožívali nezprostředkovaně, takříkajíc na vlastní kůži, někdo odvážněji, jiný méně, Bůh suď… I když se dnes smysl slova ÚCTA takřka vytratil, neměli bychom si ji přesto uchovat alespoň k nim, ke svým předkům? Nebo už opravdu ztrácíme paměť?
Monika (jméno autorky je redakci Aktuálně.cz známo, jako diskutující ji zná většina pravidelných čtenářů blogů )