V Německu od 14. ledna přispívá stát značnou sumu (2500 eur) majiteli více než devět let starého vozidla na jeho likvidaci a nákup nového vozu. Mohlo by se stát, že by se tato prémie pro nákup nového vozidla stala jednotným protikrizovým opatřením celé Evropské unie. I u nás sociální demokracie na národní úrovni toto opatření prosazuje a automobilová lobby se jistě bude činit, aby návrh získal posvěcení zatím k návrhu odstup zaujímající vlády. Není tedy v dané situaci nemístné zamyslet se nad některými rysy šrotovného, které mezi zpravidla ekonomickými argumenty nezaznívají.

Z hlediska makroekonomického – jak řekl správně Jiří Rusnok z NERVu – nepřináší šrotovné nic dobrého. Deformuje trh, podporuje růst jednoho odvětví na úkor jiných a usměrňuje poptávku a útraty spotřebitelů, kteří by bez této pobídky investovali peníze jiným způsobem a do jiného odvětví. Naproti tomu argumenty automobilové lobby jsou jasné: zachrání se tím tolik a tolik pracovních míst a část výdajů se státu vrátí na dani z přidané hodnoty. Z velké části by se tím podporovali importéři, i ti však nezřídka k výrobě automobilu nakupují díly vyrobené v Česku a DPH by šlo do státní kasy samozřejmě i z importovaného zboží. Summa summárum je těžké určit, zda by se výdaje státu skutečně vrátily: krátkodobě by to asi hospodářství pomohlo, z dlouhodobého hlediska je takové opatření velmi nežádoucí. Na šrotovné se lze však ještě podívat z jiného, neekonomického pohledu.

Pro šrotovné se argumentuje tím, že je to „ekologické“, v Německu se to nazývá také „Umweltprämie“. Někteří němečtí experti však právem tvrdí, že je to nesmysl: při výrobě nového automobilu se vyprodukuje mnohem více zplodin a oxidu uhličitého nežli se ušetří tím, že místo devět a více let starého auto, jež splňuje zákonem dané emisní normy, bude po silnicích jezdit vozidlo novější. To přitom samozřejmě nehovoříme o spotřebě přírodních surovin a také o případech, kdy si (a ani to není v Německu zcela výjimečné) spotřebitel koupí auto větší, které má nakonec větší spotřebu a tím také větší emise CO². Že by tedy šrotovné bylo ekologické se říci nedá: naopak jde o zcela nemorální lež.

Šrotovné má však i další rysy, které stojí za uvážení. V Německu z vozidel odepsaných z registru (asi 3,2 milionu ročně) šlo v každém roce 80% vozidel na export. Starší vozidla tak nacházela své užití především v západní Africe, ale i v jiných částech světa. I firmy, které se takovým obchodem zabývají představují určitou zaměstnanost. Tyto firmy vydaly také určité náklady na zabezpečení svého byznysu a vydávaly nemalé náklady na dopravu. Výsledkem šrotovného je, že tito podnikatelé nejspíš – díky státním intervencím – zkrachují. U nás by se to prodejců s ojetými automobily jistě dotklo také.

V návrhu šrotovného se však zjevují patogenní rysy naši společnosti. Takový návrh totiž nevede ke kumulaci bohatství, ale naopak k jeho re-cyklaci. Investice do spotřebních věcí, totiž nikoho bohatším neučiní, neboť hodnota těchto věcí pro uživatele klesá dobou jejich užíváním, která má být teď ještě významně zkrácena. Namísto toho, aby státy uchopily krizi jako šanci k přirozené restrukturalizaci hospodářských odvětví, navrhují některé vlády finančně podporovat ničení funkčních a pro mnohé spotřebitelé ještě hodnotných věcí. Takový výklad krize je přitom značně zjednodušený, neboť vidí situaci jenom dvojbarevně: stagnace a krize (zlo) x růst (dobro). Je však starou a vyzkoušenou moudrostí, že – nejenom v ekonomické oblasti – je krize šance, jež může časem nastartovat dynamický růst odpovídající nedeformované poptávce uživatelů. Taková a podobná opatření jako šrotovné, jenom znemožňují restrukturalizaci společenských a ekonomických zdrojů – přitom právě restrukturalizace se může stát zdrojem budoucího růstu a bohatství. Vláda by – v českém prostředí – této restrukturalizaci asi nejvíce napomohla, kdyby podporovala investice do dopravní infrastruktury, snížila daně na stavební materiály a stavební práce, usnadnila lidem rekvalifikaci a další vzdělávání a firmám přístup ke kapitálu. Tak by nerostla jenom spotřeba, jež bohatství re-cykluje, ale trvalé společenské a soukromé bohatství, tak jak si to žádá život sám a nikoli automobilová či jiná lobby.

Milan Hanyš
http://milanhanys.blogspot.com

Článek polemizuje s blogem Radka Špicara: Šrotovací prémie jako účinná součást vládního protikrizového balíčku