S velkým zármutkem jsem si přečetl, že u nás skončila výroba zápalek v podniku Solo v Sušici. Zase jedna tradice zmizela. Je to svým způsobem škoda.

Roku 1953 jsem našel na starém fotbalovém hřišti v Krkonoších několik zápalkových krabiček s německy psanými nálepkami. Od toho okamžiku až do dnešní doby jsem sběratelem zápalkových nálepek-filumenistou. Později se ke mně připojil můj starší syn a stali jsme se nejen jedněmi z předních sběratelů u nás, ale dali jsme se i do studování historie tohoto průmyslového oboru v našich zemích.

Především málokdo ví, jak velký vynález sirky (obsahovaly síru a jedovatý fosfor a škrtaly o jakoukoliv drsnější plochu na rozdíl od pozdějších, tak zvaných bezpečnostních zápalek) pro lidi znamenaly. Před jejich vynalezením bylo dost obtížné sehnat či rozdělat v domácnosti oheň. Člověk nejprve čekal na úder blesku či musel ukrást oheň jinému kmeni, později rozdělával oheň třením dvou dřev (zkuste, je to docela "makačka"), křesáním atd. Víte, že t.zv. "věčný oheň" v kostelích byl dříve také zdrojem ohně pro lidi v jejich okolí? A chemická zapalovadla byla nebezpečná, myslím, že i babičce Boženy Němcové propálila kyselina v nich obsažená fěrtůšek!



Obal z luxusních sirek z přelomu 19. a 20. století. V té době obyčejné sirky při hoření dost zapáchaly. "Lepší" byly namáčeny do vonných látek, které se hořením uvolňovaly a přehlušily nelibé pachy. Nálepku vylepovala druhá sirkárna Vojtěcha Scheinosta v Sušici.

A najednou tady byly sirky, které bez problémů poskytly oheň, světlo, teplo, stály pár krejcarů a bylo jich dostatek. Nejprve malá otýpka, později plná papírová krabička, opatřená razítkem nebo nálepkou se jménem výrobce a nakonec se objevily dřevěné krabičky a první barevné nálepky. Ty byly reklamou výrobce a později už i lákadlem, protože na nich byly obrázky, vtipy, představte si, že i „hambaté“ slečny - už v dobách císaře pána! A na přelomu předminulého století ony nálepky byly velmi pěkné litografie, zvláště ty pro export, vždyť z království Českého proudily sirky a zápalky doslova do celého světa.



Nálepka, kterou bychom tehdy, ale dnešním slovníkem, označili nejspíš jako pornografickou. Pochází z větší série, kterou vylepovalo více sirkáren.

Každý ví, že první sirky se na našem území vyráběly v Sušici. Už méně lidí ví přesnější datum.

Vojtěch Scheinost se umění sirkařskému vyučil ve Vídni. Byl to chytrý truhlář, který pochytil výrobu dřevěného drátu (špejlí), tj. těla sirek a namluvil si dívku, která u stejné firmy pomáhala "vařit" hmotu na hlavičky sirek. Složení takové hmoty bylo tajemstvím, které si každý sirkař hlídal. Ti dva odešli do Sušice, kde se nejen vzali, ale brzy požádali i o povolení vyrábět sirky ... a na podzim roku 1839 je dostali.

Je ovšem možné, že sirky v českých zemích či na Moravě vyráběl už někdo před Scheinostovými. Jenže žádný potvrzený dokument o tom neexistuje. V Praze možná vyráběla o tři roky dříve sirky jistá Rosa Ehrlichová, ale údajnou výrobu dokládá pouze inzerát, ze kterého nelze s určitostí říci, o jaký druh zapalovadla se jedná. Na Moravě se traduje, že v dnešním Letohradu (tehdy Geiersberg) už na začátku třicátých let vyráběl místní sirkař, který si tím údajně vydělal tolik peněz, že by mohl tamní náměstí vydláždit zlaťáky...bohužel i tato místní pověst se nejspíš buď mýlí v letopočtu nebo šlo o jiný druh výrobku.



Balíčková nálepka továrny z Postřelmova. Jedná se o běžné nálepky, tehdy bylo různých dobročinných, většinou vlasteneckých motivů nálepek veliké množství. Jestlipak by dnes někdo koupil o trochu dražší zápalky jen proto, že pomůže českému Sokolu nebo třeba školství...

Ať tomu bylo jakkoliv, Scheinost byl sice dobrým řemeslníkem, leč byl špatným obchodníkem. Velká exportní zakázka, za kterou nedostal zaplaceno, ho přivedla do úzkých, takže byl nucen výrobu prodat. Pro další vývoj Sušice bylo určující, že ji koupil místní židovský obchodník Bernard Fürth, který v krátké době výrobu značně rozšířil a postupně on a jeho potomci vybudovali jednu z největších sirkáren v Evropě.

Jen málokdo také ví, že na území bývalého Československa (tedy i s Podkarpatskou Rusí) bylo mezi lety 1839 až 1945 postupně na 200 výrobců sirek a zápalek. Byla to mnohdy jednoduchá výroba, která zaměstnávala lidi v místech, kde o práci byla nouze. A jen pro zajímavost - na dnešním území Prahy bylo zaznamenáno více jak 15 výrobců a obchodníků se sirkami.

S jednoduchostí se ale vázalo i určité nebezpečí, které v sobě skrývala jedovatost surovin pro výrobu zápalných hlaviček. Lidé s nimi pracující příliš nedbali na hygienu a nemyli si před jídlem ruce, takže se jim do úst dostal fosfor a ten způsobil nejen vypadání všech zubů, ale nakonec i čelistní kosti (fosforová nekróza), nakonec i smrt. Ale úřady už tehdy dbaly na to, aby takové sirkárny zaváděly bezpečnostní opatření.



Menší, ale dlouhou dobu vyrábějící továrna C. Gödla v Moravském Berouně vydala na propagaci svých výrobků i tento krásný plakátek v češtině.

Mimochodem, právě kvůli tomu, co bychom dnes nazvali nemocemi z povolání, zavedli Fürthovi u sušické sirkárny snad první „závodní“ lázně u nás. A paní Fürthová založila zcela určitě první mateřskou školku, protože si dobře spočítala, že to bude výhodné pro všechny. V sirkárenské výrobě totiž velmi často hořelo, mnohdy to byl prudký a velmi zničující oheň. Před vznikem školky si braly ženy malé děti s sebou do práce – dítka si hrála pod pracovním stolem např. s dřívky. či s krabičkami. A v případě ohně nestačily často děti zachránit, někdy díky zdržení s dětmi uhořely i ony. Navíc děti pochopitelně zdržovaly od práce. Všechny tyto problémy odstranilo otevření školky – zvýšila se bezpečnost, více se vyrobilo a matky mohly pracovat s vědomím, že o jejich potomky je dobře postaráno.
Tolik jen na adresu rozšířené komunistické propagandy o nelidském zacházení židovských majitelů tehdejších manufaktur a prvních továren s dělníky. Stačí si přečíst záznamy životních osudů a názorů tehdejších sirkařů - v sušickém muzeu existují výpovědi lidí, kteří u Fürthů pracovali ve druhé polovině devatenáctého století. Nejenom v Sušici na své zaměstnavatele vzpomínali mnohdy s láskou.

Začátkem dvacátého století – v roce 1903, se velké sirkárny na rakousko-uherském území spojily do akciové společnosti SOLO. Pod vlivem takové silné konkurence a také díky novým bezpečnostním a zdravotním předpisům založily zbylé, většinou menší sirkárny společnost Helios se sídlem ve Vídni, která postupně (ostatně stejně postupovalo i Solo) rušila mnohé nevyhovující výrobny a podstatně vylepšila pracovní podmínky a kvalitu vybavení v těch zbývajících.

To už se vyráběly zápalky takové, jak je známe dnes. Malé podniky končily svou činnost, ale naše zápalky už měly po celém světě vynikající pověst. Dokonce takovou, že když v jedné africké zemi obdrželi vagón našich zápalek, vrátili je jen proto, že na tradiční nálepce byla drobná tisková chyba a tamní odběratelé se domnívali, že jde o padělky!
Nálepky ze sirek a ze zápalek se sbíraly už za Rakouska - Uherska a dnes existují velmi pěkné sbírky, které dokumentují jeden z pilířů začátků manufaktur u nás, později součást průmyslové výroby v našich zemích a odbyt exportu do mnoha států.

Několik sběratelů se podobně jako my zabývá i historií. Je to záslužná práce, protože jen málokdo ji sleduje a uchovává vše, co je s ní spojeno. Takže si dovolujeme požádat čtenáře, kteří doma mají cokoliv, co se dotýká výroby sirek a zápalek, aby nás na to upozornili a ozvali se nám na mail: stetl@centrum.cz". I každá stará nálepka, případně krabička od sirek, fotografie, obchodní účet nebo jiný doklad jsou svědectvím o práci šikovných českých, moravských a slezských, případně slovenských sirkařů...

Jan a Tomáš Jelínkovi