V posledním červnovém týdnu se na půdě OSN v New Yorku konala konference na nejvyšší úrovni, jejímž tématem byla ekonomická a finanční krize a její dopad na rozvoj; skončila kompromisem přijatelným pro všechny zúčastněné strany. Zásadní byla nejen kvůli předmětu jednání, ale také kvůli rozdílné míře důležitosti, kterou jí přikládaly zúčastněné státy.

Na nejobecnější úrovni schůzka jasně dosvědčila, že boje o reformu ekonomického a globálního vládnutí stále trvají. Konference byla především střetem dvou ideologií – ortodoxního a heterodoxního pojetí řízení světové ekonomiky. Pro OSN představovala zatěžkávací zkoušku jejího postavení v současné mezinárodní politice. V sázce byla také reforma mezinárodní finanční architektury.

Účastníky konference je možné rozdělit do dvou základních „bojových táborů“. První z nich tvořily vlády rozvinutého Severu, druhý vlády zemí globálního Jihu. Oba tábory už před samotným zahájením vstupovaly do jednání s naprosto odlišnými představami o poslání a cílech konference. Státy Severu považovaly konferenci za zbytečnou, snažily se omezit její mandát i budoucí dopady. Pro státy Jihu měla naopak zásadní význam. Ohniskem konfliktu se stalo rozdílné pojetí termínu „rozvoj“, obsaženého v názvu konference. Toto slovo automaticky svádí k očekávání, že konference bude řešit tradiční témata, jakými jsou rozvojová problematika globálního Jihu a zajištění dostatečných zdrojů pro jeho rozvoj v době krize. Tak pojímaly konferenci státy Severu – považovaly ji jen za jednu z mnoha rozvojových schůzek. Státy Jihu se však do New Yorku vydaly se zcela jiným přesvědčením. Vynakládaly značné úsilí na to, aby se jednání zaměřila na diskusi o samotných příčinách a dopadech krize, a celkově směřovala k jednáním o reformě finanční světové architektury, zejména dvou bretton-woodských institucí – Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB). Snažily se prosadit, aby konference neupadla v zapomnění a aby na ni navázala další podobná setkání na úrovni OSN.

Požadavek návazných jednání na půdě OSN odráží zmiňovanou zkoušku pevnosti pozice OSN v mezinárodním uspořádání. Státy Jihu spolu s organizacemi občanské společnosti vnímají bretton-woodské instituce, uskupení G8 i G20 jako nedostatečně legitimní a reprezentativní k tomu, aby hájily zájmy všech států světa, tedy nejen rozvinutých. Jedinou institucí, která podle jejich přesvědčení demokraticky reprezentuje zájmy všech, je uskupení G192, tedy OSN.

Konference, která byla vyvrcholením dlouhodobých vyjednávání o závěrečném dokumentu, odhalila obecnější souboj dvou ideologií zmiňovaných v úvodu. Ve Wellsově románu z roku 1898 rozpoutala válku světů invaze Marťanů do Anglie. Naproti tomu právě probíhající válka ideových světů, světa ortodoxního a heterodoxního řízení mezinárodní ekonomie, byla zahájena z mnohem prozaičtější příčiny, kterou je finanční a ekonomická krize. Představitelé rozvojových zemí, stejně jako organizace občanské společnosti, vnímají krizi jako historickou příležitost prosadit alternativní způsoby globálního řízení na mezinárodní úrovni. Východiskem je jim heterodoxní přístup k politické ekonomii jak na národní, tak na i mezinárodní úrovni, pro který jsou charakteristické uznání státních zásahů, procyklických fiskálních politik, větší míra ochranných prostředků v mezinárodním obchodě pro rozvojové státy a odmítání primární úlohy trhu. Odpůrci tohoto přístupu, ke kterým se řadí mezinárodní měnové instituce a hlavní globální hráči – USA spolu s EU, se opírají o Washingtonský konsenzus.

Tento názorový nesoulad byl patrný především z projevů delegátů jednotlivých států jak u kulatých stolů, tak ve Valném shromáždění. Nejpůsobivější byl hodinový projev ekvádorského prezidenta Rafaela Correa, který jako jeden z mála představoval delegáta na nejvyšší úrovni. Correo zcela otevřeně volal po změně mezinárodního řádu a odstranění převládajícího ortodoxního paradigmatu. Kritizoval primát trhu a kapitálu, nezávislost centrálních bank a působení nadnárodních korporací. Vystoupil nekompromisně proti G20 a Světové bance. Na adresu MMF dokonce vzkázal, že „by měl zmizet“!

Přes všechna zmiňovaná úskalí ale konference neskončila naprostým fiaskem. Oba rivalové se vraceli domů s dílčími úspěchy. Především bylo dosaženo kompromisu o reformě mezinárodních finančních institucí, o větší roli OSN a stupni významu samotné konference.

Přístup EU i USA k reformě mezinárodních finančních institucí byl od začátku jasně negativní. To se projevilo i v závěrečném dokumentu. Reforma je zde sice zakotvena, Unie i USA ji uznávají jako nutnou, ovšem spíše z dlouhodobého hlediska. Nepodařilo se prosadit návrhy žádných formálních mechanismů, konkrétních návrhů a závazných termínů, určených k reformě mezinárodních finančních institucí. Za zmínku stojí, že USA se zásadním způsobem postavily proti tomu, aby reforma bretton-woodských institucí byla v mandátu OSN.

Také země globálního Jihu mohou být spokojeny. I přes specifické výhrady jednotlivých zemí vyjádřili všichni delegáti svoji spokojenost s průběhem konference i se závěrečným dokumentem. Dokladem spokojenosti je i fakt, že pouze 10 zemí globálního Jihu zdůvodňovalo ve Valném shromáždění svoje hlasování, tedy prezentovalo kritické připomínky. Velvyslanec Lumumba, hlavní vyjednávač skupiny G77, vyjádřil na schůzce se zástupci občanské společnosti, která se konala den po konferenci, s výsledkem konference spokojenost. Dokument považuje za „vyvážený kompromis“, podle jeho názoru se podařilo „mnohého dosáhnout“.

Nejdůležitějším úspěchem rozvojových zemí je dohoda o budoucích jednáních, která navážou na výsledky konference. Na dobu neurčitou bude ustavena pracovní skupina věnující se problematice, která byla předmětem jednání konference. Podle dohody má být zřízen také ad hoc panel expertů na finanční a ekonomickou krizi a dopadu krize na rozvoj, který by měl za úkol monitorovat směr mezinárodního ekonomického vývoje, uveřejňovat analýzy a vydávat doporučení pro potřeby mezinárodního politického rozhodování. Tím byl zároveň naplněn požadavek globálního Jihu na zdůraznění úlohy OSN v globálním ekonomickém řízení.

A jak hodnotí konferenci její účastník a příslušník organizace občanské společnosti, autor tohoto článku? Byla to jen další z řady konferencí typu „talking shop“, pro které je příznačná spousta planých slov a žádné činy?

Je známo, že sociální svět se řídí jinými pravidly než svět přírodní. Klíčový rozdíl spočívá podle George Sorose a jeho teorie reflexivity ve schopnosti lidského myšlení a řeči ovlivňovat a měnit realitu kolem sebe. Každý výrok v sobě nese potenciál přivodit reálnou změnu v krátkodobém nebo dlouhodobém horizontu. V moci OSN není bezprostředně přimět mezinárodní instituce, aby podstoupily radikální reformu. K tomu se musejí odhodlat členské státy těchto organizací samy. Organizace typu OSN se však vyznačují schopností postupně vytvářet takové intelektuální a ideové klima, díky kterému se kdysi nemyslitelné stane běžným diskurzem. Viděno z této perspektivy, byla konference zajisté významná.

Na úrovni střetu paradigmat však boj pokračuje dál a jenom budoucnost ukáže vítěze. Ať už jím bude kdokoli, trápí mě jedna otázka: kdo jsou v této bitvě špatní Marťané a kdo hodní Pozemšťané? Obávám se, že odpověď nám zůstane navždy utajena.

Ivan Lukáš

Autor je analytikem ekonomické, finanční a rozvojové politiky v Pražském institutu pro globální politiku - Glopolis