Proč máme vlastně takový sklon prožívat přítomnost jako něco neuspokojujícího? Potkáváme se na ulicích často (jak nám se většinou zdá) otráveni, unaveni a s pohledem zaměřeným do budoucnosti, kdy vše (jak známo) bude lepší. Již Voskovec a Werich zpívali ve své známé písni: „ … na shledanou v lepších časech“. Lepší časy nepřišly, jak víme. To, co přišlo, byly naopak horší časy. Jiří Voskovec mohl klidně o lepších časech zpívat dále, ale jen za mořem a Jan Werich, který zůstal doma, mohl také zpívat, ale jen s podmínkou, že v těchto „lepších“ časech nedělal nic z toho, co v oněch časech „horších“ klidně dělat mohl.

My si však jsme jisti, že lepší to nemůže být nyní a teď, ale teprve, až vyjdeme školu, až se vyučíme, nebo vystudujeme střední školu, až s úspěchem dokončíme vysokou školu a podobně. Samé až, až, až, … Ale kdy vlastně? Až naše těla budou potravou pro jiné spoluobyvatele Matky Země? To ale nebudou lepší časy pro nás, ale pro ně. Stále si stěžujeme, že nemáme dost peněz, nemovitostí a ostatního kapitálu (tj. mrtvého kapitálu), abychom mohli něco pořádného dělat. Ale je tomu tak opravdu?

Ostatně, Tomáš Baťa prý říkával (myslím, že zcela v dobré české tradici), že bez lidí je každý kapitál jen hromadou železa a haldou cihel. Ani já se nemohu zbavit dojmu, že jsme i v době krize neobyčejně bohatou společností. Mám pocit, že kdybychom náhodně vylosovali jakýchkoli deset nebo dvacet českých občanů a vzali v úvahu finanční i jiné prostředky, které mohou dát tito občané dohromady, téměř vždy by nám z toho vyšla malá, dobře vybavená firma (tj. s relativně dobrým strojním vybavením, s dopravními prostředky a pravděpodobně i s docela slušným finančním kapitálem).

Ovšem jen za předpokladu, že bychom dokázali vzájemně spolupracovat, což nedokážeme, a to je zřejmě ten skutečný živý kapitál, který nám chybí. Bez něho nám ten mrtvý nebude k ničemu, protože ho máme každý sám pro sebe. Slavný americký politický ekonom Francis Fukuyama nazývá toto bohatství sociální kapitál. Právě to jasně ukazuje přesnou ekonomickou hodnotu sociálního kapitálu, a to přímo v dolarech nebo v euro.

Sociální kapitál plodí bohatství, píše Francis Fukuyama, a proto má ekonomickou hodnotu pro národní hospodářství. Je také nepostradatelný pro všechny formy skupinového úsilí, s nimiž se setkáváme v moderní společnosti, od provozování prodejny potravin na rohu ulice po lobování v parlamentu a výchovu dětí.

Společenské ctnosti jako například poctivost, reciprocita (vzájemná výměna a spolupráce) či plnění závazků jsou nejenom etické hodnoty. Mají též hmatatelnou peněžní hodnotu a pomáhají skupinám lidí, kteří je uznávají a chovají se podle nich, dosahovat společných cílů. (Francis Fukuyama,Velký rozvrat, Academia, Praha, 2006)

Jsou tedy za této krize nějaké volné prostředky, které by bylo možné využít, aniž bychom museli čekat, co nám poskytnou různá centra politického a hospodářského života? Pravděpodobně jsou. Už jsme to naznačili. Mezi lidmi, kteří jsou ochotni spolupracovat. Jen s nataženou rukou dobudoucna již asi nevystačíme. Ti, co něco mají, ti nám nic nedají a tak hledáme zaslíbenou zem, zpívají Jiří Voskovec a Jan Werich. A co když ta zaslíbená zem není tak daleko, jak se na první pohled zdá? Nemohlo by to být například trochu milosrdenství, maličko dobrého srdce a štipec otevřenosti k druhým? Jenže, právě to nám bankovní domy a významní politici asi jako na podnose nepřinesou.

Bylo mi smutno, když nás v neděli 16. 8. 2009 v Otázkách Václava Moravce upozorňoval významný ekonom českého původu profesor Milan Zelený, co všechno jsme propásli a že opět začínáme vlastně na zelené louce. A také na to, že konečně musí vzniknout nějaký český kapitál, protože ten globální se v dobách krize chová na výsost neglobálně a uchyluje se zpět do svých mateřských zemí. O tom nás například firma Siemens přesvědčila zcela jasně. A také nás upozornil, že bychom konečně měli vsadit na odvětví s vysokou přidanou hodnotou (konkrétně ta ekologická), které předpokládají vysokou dávku vědění a vzdělání, které u nás bylo vždy doma. Právě zde by přece mohly vznikat malé a střední české firmy, tedy český kapitál, do kterého by třeba i zahraniční banky rády investovaly.

V tom se shoduje s českým eurokomisařem Vladimírem Špidlou, který ve svém vynikajícím článku Ekologizace a humanizace konzumu (časopis Euro, 29. 6. 2009) napsal:

Prostor budoucnosti představují například výroby a služby spojené s ekologií. Ty svou podstatou překračují klasický konzum. Jejich motivy jsou širší než uspokojení individuální potřeby. Odpovídají naší transcendentální touze po zachování života, která nemá hranice, přičemž si uchovávají i velký tržní prostor. Tato oblast navíc vyžaduje technicky i organizačně vyspělá řešení. Má tedy velký inovační potenciál – navíc s inovacemi uplatnitelnými i mimo vymezenou oblast působnosti.

Druhou zjevnou oblastí je věda. I v ní jsou rozhodující jiné než ekonomické motivy. Mezi hlavní patří zvědavost. Ta je také projevem transcendentální úzkosti, respektive bojem proti strachu. Toho, co známe, jsme se zmocnili. V tomto smyslu ani věda nemá meze dané úzkou ekonomickou racionalitou.

Třetí oblast souvisí se stárnutím populace, ale nejen s ním. Do této kategorie patří zdravotnictví a obecně sociální služby veřejného zájmu směřované k podpoře lidí, jejichž lidská kapacita je oslabená.

Čtvrtou oblastí je přechod k ekonomice s nízkou energetickou spotřebou. I v ní je zřejmé, že nenastane bez mimořádného vlivu veřejné moci. Námi stanovené cíle ani zde nejsou primárně ekonomické.

Současná krize není jen fluktuací cyklu. Je zároveň také výraznou strukturální krizí. A právě nyní hledáme nový stabilní model. Svět po krizi bude trochu jiný než před ní. Krize vždy znamená diskontinuitu. Mezi mnoha změnami to bude nepochybně znamenat posílení veřejného zájmu, tedy aktivit nemotivovaných primárně ekonomicky. Díky tomu posílí motiv dlouhodobé udržitelnosti na úkor motivu zisku.

Nová struktura konzumu bude tedy podstatně ekologizovaná a humanizovaná. Aspoň v to doufám. Přechodné období bude určitě dlouhé a komplikované. Jedním z hlavních politických úkolů bude během civilizačně obtížného přechodu udržet soudržnost společnosti.

Kladu si však jednu otázku. Jestliže bychom našli dost velký kapitál v penězích, jsme připraveni zakládat takovéto malé a střední firmy? Co když nejsme připraveni na dobu, která přichází, nedostatečně jen z hlediska běžného vzdělání, ale co když nám chybí především sociální kapitál a nebudeme schopni na dostatečně vysoké úrovni spolupracovat? Co potom? Potom nám i ty peníze nebudou asi k ničemu.

Jestli to rychle nepochopíme, může se stát, že nám skutečně zůstane, tak jako našim prapředkům, jen holá zadní část těla. Oni však (tj. naši předkové) skákali po stromech a živili se jejich plody. Je ale otázka, jestli bychom se my, při naší průměrné váze, na nich vůbec udrželi.

Miroslav Žák