17. listopadu to bude právě dvacet let, kdy u nás skončil komunistický režim, a budeme vstupovat do dvacátého prvního roku české demokracie. Právě ten byl vždy považován za rok skutečné dospělosti, psychické i fyzické. To však platí pro jedince, ale co společnost? Bude se také česká společnost po jednadvaceti letech relativně svobodného vývoje chovat dospěle? A jak se vůbec liší chování dospělého a nedospělého jedince?

Často říkáme, že česká společnost na počátku třetího tisíciletí evropského věku je rozhádaná a neschopná spolupracovat, prostě nedospělá. Proč nedospělá? Protože hašteřivost a neschopnost přijmout odpovědnost za svůj vlastní život, stejně jako neschopnost naslouchat druhému (což je totéž jako intenzivní snaha prosadit především sebe sama) je typická právě pro věk dospívání.

U dospívajících je to však přirozený vývojový stupeň, ale co my ostatní? Umíme to snad lépe? Obávám se, že jen zcela výjimečně. Jsme tedy v jistém slova smyslu nedospělí. Není to tak jednoduše rozeznatelné, protože tímto neduhem netrpí jen česká společnost. Společnosti tedy asi 21 let k dospívání nestačí.

A ještě z jednoho důvodu je česká společnost nedospělá. Chtěla by získat všechny výhody, ale není ochotna přinést žádnou oběť. Například: většina občanů podporuje stavbu jaderných elektráren, ale nepřeje si, aby se na území České republiky těžil uran. Stejně tak si přeje, aby území České republiky bylo chráněno ostatními zeměmi aliance NATO, ale špatně snáší, když naši vojáci bojují v Afghánistánu. To je postoj pubertálního dítěte.

To, co bylo právě řečeno, není myšleno jako kritika, nebo dokonce odsudek. Jestliže dospělost znamená přijmout schopnost přijmout odpovědnost za to, co dělám, tj. za sebe (a tedy i za druhé) a otevřít se vůči světu (a tedy i ve vztahu k druhým), není to vůbec jednoduché, protože to především znamená vydat sám sebe v nebezpečí, že budu světem i svými bližními rozdrcen bez nejmenší možnosti se bránit. Je tomu ale skutečně tak?

Abychom se do této situace nedostali, vznikla ve společnosti neobyčejně jemná a důmyslná síť vztahů, která je základem mimořádně silných a trvalých hradeb, které nás sice značně omezují v rozletu, ale na druhé straně nás relativně dobře chrání (alespoň tak se nám to v tuto chvíli jeví). Před kým? Před sebou navzájem přece. To, že jsou tyto hradby pouhým okem neviditelné, ještě neznamená, že jsou méně pevné, než hradby z kamene, spíše naopak.

Každý z nás je jako nějaké hradbami obehnané středověké město. My jsme uvnitř a ti ostatní jsou venku. Právě oni představují určité nebezpečí, někteří větší, jiní menší, nicméně toto nebezpečí je tu vždy. A nám je v této situaci vlastně docela dobře. Umíráme strachy při pouhé představě, že by se tyto ochranné zdi mohly jednoho dne zřítit.

A tento strach je opět nejlepším podnětem k tomu, abychom nabyli přesvědčení, že nejen nemůžeme, ale dokonce ani nesmíme udělat řadu věcí, které by se nám jinak jevily jako to nejrozumnější jednání. Nesmíme přece neuváženě ohrozit sebe, ani své nejbližší (například rodinu).

Nic naplat, stává se, že někdy přijdou tak katastrofální povodně, jako byla například ta na počátku třetího tisíciletí, nebo invaze tzv. „bratrských“ vojsk v roce 1968, že jim ani ty nejmohutnější ochranné hradby neodolají, a nejen ty z kamene. Najednou jsme schopni spolupracovat i s lidmi, se kterými bychom si jinak nesedli ani ke stolu, navíc s pocitem přátelství a soucitu.

Jakoby v této společnosti vznikal úplně jiný duch. A on také skutečně vzniká (alespoň na chvíli) a všichni to cítí. Jsme okouzleni a zdá se nám to neskutečné, ale všichni víme, že to existuje a skutečné to tedy je. Jak by asi řekl nábožensky orientovaný člověk, máme prostě pocit, že „nebesa se otevřela“.

Je to příliš patetické? Snad. Nový a úžasný obzor možností se tu však skutečně otevírá. Proč? Protože se v takových chvílích společnost, která je přímo konstituována onou výše zmíněnou důmyslnou sítí mezilidských vztahů mění ve společenství, které je konstituováno úplně jinak. Ale jak?

Společenství je a musí být všeobsažné, říká známý americký psychiatr a psychoterapeut doktor Scott Peck, který se touto problematikou zabýval po celý život. Velkým nepřítelem společenství je výlučnost. Skupiny, které vyloučily odlišné lidi, protože byli chudí nebo pochybovační, rozvedení nebo hříšní, protože jsou jiné rasy či národnosti, nikdy nemohou vytvořit společenství. Takové skupiny tvoří vlastně obranné bašty proti společenství.

A z této vlastnosti plynou i další, které musí skupina lidí splnit, aby se stala, byť jen na krátkou dobu, společenstvím. A právě to se stalo (a v České republice se to opakovaně stává) v době velkého ohrožení. Všichni si vzájemně naslouchají a respektují se. Nikdo není vyloučen ani v mysli těch druhých, ani jinak.

Členové skupiny, která se proměnila v společenství, mají ze sebe coby kolektivu radost. Dá se spíše říci, že pociťují rozkoš. Vědí, že společně něco získali. Kolektivně objevili něco, co má velikou hodnotu. Když se skupina změní v společenství, dojde k dramatické změně ducha. A nový duch je téměř hmatatelný. Není možné jej přehlédnout. Ten, kdo to někdy zažil, se už nikdy nezeptá: „Jak poznáme, že vzniklo společenství?“

To, co prožívali všichni, kteří se na tragické události pozdně letních dnů při oné tragické povodni na počátku tisíciletí nedívali jen zvenčí, snad nelze charakterizovat lépe. Stejnou zkušenost mají i lidé, kteří prožívali invazi v roce 1968. Ne, že bychom nutně museli čekat na nějakou tragickou událost. Každou zeď, i jinou bariéru, je přece možné zbořit, jak z venku, tak zevnitř. Abychom to však dokázali, potřebovali bychom vyvinout obrovskou vnitřní sílu a to je něco, co se nám v tuto chvíli ještě nedaří.

Miroslav Žák