Nestává se mi často, abych se setkal s lidmi, kteří jsou jakoby z jiného světa. Zcela náhodou jsem při svých předvánočních nákupech potkal svého známého, se kterým jsem se léta neviděl. Žije v jiném městě než já a naše setkání po letech a ještě za tak výjimečných okolností nám nedalo a zašli jsme na kávičku. Naše povídání začalo banálně, jak to bývá, co doma, co rodina, děti, jak slouží zdraví, jak tam ten či onen, až přišlo na problémy dnešních dnů. „Člověče, ani mi nevzpomínej, já když si vzpomenu na ten bor..., chci říci binec ve státě a u nás ve městě, tak bych jim to tam nejraději vyhodil do luftu!“

„Co se rozčiluješ“, ptám se kamaráda když jsem viděl, jak rudne ve tváři. „ Abych se nerozčiloval, vždyť to snad ani není možné, no tak si představ…“ a kamarád mi začal vypravovat takové ty běžné lidské, občanské a sousedské problémy, se kterými se potkává ve svém bydlišti. A nejvíce nespokojenosti šlo na dresu „ouřadů“ na Městském úřadě, ale více či méně i na jiné orgány a organizace.

Trpělivě jsem naslouchal, usrkoval kávu a dával mu v duchu zapravdu. „No tak vidíš, a ty se divíš, proč se rozčiluji, no co na to říkáš?“, ukončil své vyprávění a očividně se mu ulevilo. Už jen tím, že se svěřil jinému, aniž by čekal, že je mu to k něčemu dobré. A bylo, protože jako dávného kamaráda jsem ho v tom nemohl nechat. Asi vás napadne, čím jsem mu mohl asi pomoci, vždyť zde je každá rada dobrá. Správně a tou jsem jej také počastoval. „Láďo, máš doma internet?“ ptám se na úvod, abych věděl, ze kterého konce mám začít, chci-li mu pomoci. „No to víš, že mám a co má být?“ Láďa na to. „ No fajn a co na něm děláš, nebo jak jej využíváš?“ vyzvídal jsem. „Ále, tak brouzdám na různých portálech, hlavně co se týká aut, náhradních dílů a tak, však to znáš, auta jsou mé hobby.“ Svěřil se mi Láďa. „No dobrý, ale tím svoje problémy nevyřešíš, vždyť internet se přímo nabízí, jak některé problémy řešit, nebo aspoň poradí, co a jak,“ já na to. Láďa poněkud podrážděně na mě vyjel: „ Prosím tě, kdes k tomu přišel, já jsem nic takového nenašel!“ „Klídek“ povídám, abych jej poněkud umravnil, neboť jsem čekal, že mne brzy pošle někam. „ Tobě se to řekne klídek, ale dobře, tak mi tedy poraď, když už si tak chytrej,“ nevrle na mne vyjel Láďa a čekal, co ze mne vypadne.

Tak jsem se trochu rozpovídal, Láďa poslouchal se zaujetím a dokonce poručil dvojitého Bechera. Kávu jsem odmítnul s tím, že by to už byla třetí za půl hodiny, za to jsem si zapálil již asi třetí nebo čtvrtou cigaretu.. I vás bude jistě zajímat, co jsem mu tak mimořádného a důležitého sdělil. Nuže, abych byl upřímný, žádná senzace i když pro něj to senzace byla. Řekl jsem mu, že na ty jeho problémy je dobré se podívat na webové stránky www.podnety.cz, ze kterých se dozví, že svoje problémy, názory, stížnosti a v neposlední řadě podněty, může uplatnit právě přes tento portál. Stručně jsem mu vysvětlil, co znamená zkratka NDOP, že na portále Podněty.cz může předávat své podněty, kterých měl v daný okamžik, jak z vyprávění vyšlo najevo, hned několik.

Sice jsem mu musel poněkud polopatisticky vysvětlit, co je to podnět, tedy že podnět je velmi stručný, srozumitelný, konstruktivní, mravně nezávadný, reálně a efektivně uskutečnitelný PŘÁTELSKÝ POKYN k nápravě, případně pro ocenění stavu, za který spoluobčanům odpovídá politik nebo vedoucí instituce veřejné služby. Měl by být adresován nejméně jedné konkrétní osobě. Že autor může být anonymní a že přípustné jsou i "podněty samotným občanům". Když jsem se svým výkladem skončil, Láďa na mne zíral jako na zjevení. „ To myslíš vážně, nebo si ze mě děláš dobrý den?“ nedůvěřivě se mně zeptal a jakoby čekal, že mu řeknu, že to byl vtip. Když jsem jej ujistil, že to myslím smrtelně vážně, zhluboka si oddechnul. „ Tak to jsem fakt nevěděl, sakra, že jsi se neukázal o rok dříve!“ odpověděl s jakoby výčitkou Láďa. „ No kdybys ses tady před rokem ukázal, tak bych ti to možná i řekl, ale když ty se hrabeš v těch svých veteránech a k nám tě zavane vítr jen zcela náhodou…“ nedal mi dokončit Láďa, skočil mi do řeči a pravil: „ No dobře, máš pravdu, ale nezlob se, měl bych jít, dokud mne to drží. Už se nemohu dočkat, až se pustím do těch podnětů. Pane vrchní, platím!“ Láďa zamával lístkem a chystal si peníze. „ Já ti na to přispěji,“ povídám, ale Láďa mne odbyl, že je mi dlužníkem, že to mám u něj, že až se příště setkáme atd.

Nedalo mi to a ještě jsem jej upozornil na jisté problémy, které mohou nastat, neboť není všechno zlato, co se třpytí. Láďa na mne s pootevřenými ústy zíral, jako bych mu všechno, co jsem řekl, chtěl vyvrátit. Uklidnil jsem jej, že je všechno v pořádku. „ Problém je v tom“ říkám Láďovi, „že ne všichni ouřadové z podnětů budou mít radost. Na to musíš být připravený. Ne všechno půjde hladce tak, jak by sis představoval, ale musíš vydržet, nevzdávat to, zkrátka musíš jim dát jasně najevo, kdo komu slouží, jestli my jim, nebo oni nám!“ ukončil jsem své varování se zdviženým prstem. „Buď klidný, já si s tím už nějak poradím, a když ne, tak se obrátím na tebe, jo?“ s optimismem mne při placení ujistil Láďa.

Uhasil jsem už ani nevím kolikátou cigaretu a po několika běžných komplimentech s pozdravem rodině, známým atd. jsme se přátelsky rozešli. Kdy se opět setkáme nevím, ale byl jsem rád, že jsme se setkali. Nejen proto, že jsme se dlouho neviděli, ale hlavně proto, že jsem mohl kamarádovi nezištně, byť poněkud virtuálně, pomoci. On byl spokojený, snad i nadšený, aspoň já jsem měl ten pocit a já byl spokojený také. Vždyť před Vánocemi (a ještě lépe po celý rok) mají být lidé k sobě, no jak se to říká … milí, upřímní, pozorní! Takže mám u Ježíška plus. Ale spíš než od něj bych čekal jako dárek to, že spokojený bude Láďa. Někdy stačí úplně málo k tomu, aby byl člověk ne-li úplně, tak aspoň částečně spokojený. A to je můj případ. Ještě že budou ty Vánoce!

Jiří Baťa