Tak už vím, že jsou zase tady. Včera večer jsem je poprvé zahlédla. Při parkování jsem bočním viděním zaregistrovala mohutný transparent Veselé Vánoce a pod ním známé oblé kádě. Kafilerky vyjely do ulic.

Vánoce mám ráda. Od malička se však zhruba týden před nimi, opustím-li náš byt a vyrazím do ulic, stávám ostražitou. Pozor, loni ty kádě stály někde tady! Ze školy jsem v dětství v posledních dnech před vánočními prázdninami chodila jinou cestou než obvykle. Když jsem se po Vánocích vrátila na svou obvyklou trasu, ležely na chodníku ještě šupiny.

V loňském roce jsem po večerech učila češtinu pro cizince. Těsně před Vánoci přišla moje studentka, která byla v Praze nováček, na lekci s vytřeštěnýma očima. Vyprávěla mi, co se děje venku na ulici kousek od školy, byla z nové situace úplně zmatená. Vysvětlila jsem jí, že někteří rodiče vodí na tuto kapří podívanou také svoje děti. Společně jsme potom zauvažovaly o tom, jak by to mohlo vypadat například v předvánočním Londýně, kdyby Angličané zařezávali na ulicích vánoční krocany. Došly jsme k tomu, že by to nešlo. Byl by tam hrozný rámus. Ale nakonec, i přes ten rámus, nestálo by pouliční zařezávání krocanů za úvahu? Každá dáma by přece měla jistotu, že před ní zamordovaný krocan je báječně čerstvý!

A jsme u toho. Fresh, fresh, fresh. Co kdybychom si na vánoční stůl postavili o něco větší mísu s plovoucími svíčkami než obvykle a do ní rovnou vhodili živého kapra? Ladně by plaval, čeřil vodu a svíčky by se krásně pohupovaly na vlnkách. Děti by do něho mohly píchat vidličkou. Zabodly by vidličku přesně do místa, na které by dostaly chuť, a máma nebo táta by pro ně kapří ploutvičku na místě ufikli ostrým nožem. Pospíšili by si osmažit ji do kuchyně. Proč ne?

Během celého roku jím ryby (jiné maso jsem od svých osmnácti let nejedla). Ale za vánočního kapra pěkně děkuji. Samozřejmě, ryby nám nejsou tak blízké jako naši příbuzní - savci. Ale jistě také cítí strach. Na mém stole bude treska. Rybáři ji vytáhli z moře a byla zabita hned na lodi. Neputovala v kádích na světýlky vyzdobené ulice kvůli starému hloupému zvyku. Měla štěstí. Pochybné, ale přeci jenom štěstí. Podobné štěstí, jako měl bizon, kterého ulovil indián, proti slepici, která prožije celý život v kleci a na konci tohoto ubohého žití už jen sleduje svůj rytmický posun ve frontě na uříznutí hlavy.

Naše generace (je mi 38) s radostí opustila mnohé hloupé zvyky generace svých rodičů. Na chvilku se zastavím ještě u jednoho zvyku vánočního. Se skupinou podobně starých přátel jsme se shodli na společné asociaci, kterou v nás spolehlivě vyvolává silná vůně leštěnky na nábytek – jakmile ji ucítíme, přichází k nám Štědrý večer. Ještě před večeří se naposledy vytíralo v koupelně. Po domě či bytě se pak chodilo po špičkách, abychom v dokonale sterilní domácnosti nenašlapali. Po nejposlednějším ze série úklidů přišly Vánoce, které v žádném případě nechci hanit, protože moji rodiče, podobně jako rodiče mých kamarádů, je uměli připravit opravdu výborně. Nikdo z přátel ze zmíněné skupinky před štědrovečerní večeří nevytírá. Nemohli bychom, prosím, už také konečně všichni přestat provozovat týrání kaprů?

Alžběta Dvořáková