O smrti Tomáše Baťi jsem se dozvěděla z internetu uprostřed hor pákistánského Kašmíru. Nikdy jsem se s ním osobně nesetkala a ani jeho osobní příběh mě dřív nezajímal víc, než co jsem se dočetla na stránkách novin a časopisů. Zpráva o jeho odchodu ve mně, ale vyvolala překvapivě sentimentální pocity a v duchu jsem mu musela složit hold. Nevíte o tom, pane Baťo, ale díky Vám jsem byla poprvé v Pákistánu hrdá na to, že jsem Češka.
„Kde jsi?“ ozve se v telefonu můj přítel. Zní neobvykle naléhavě.
„Čekám na rozhovor, proč?“
„Na Kóhát Road před patnácti minutami vybuchla bomba, rozhodně nezůstávej přes noc.“
Takové přivítání mi přichystal Pešávar.
Metropole Severozápadní pohraniční provincie má v sobě pro cizince neodolatelnou směs exotiky a napětí, jakéhosi nepopsatelného příslibu dobrodružství. Od ostatních pákistánských měst se liší atmosférou, syrovostí. Snad je to dáno blízkostí k sousednímu Afghánistánu, snad povahou paštúnských obyvatel, proslulých bojovností a láskou ke zbraním. Ostatně i hlavní dominantou města je už dvě staletí Bála Hisar, čili Vysoká pevnost. Jenže před nebezpečím, kterému jsou vystaveni obyvatelé Péšávaru v posledních letech a hlavně měsících, je žádné hradby neochrání. Islámský extrémismus ohrožuje celou pákistánskou společnost, tady v Pešávaru, ale jeho vliv pociťují víc než v jiných částech země. Stačí se postavit na ulici a zahledět se směrem na západ do kopců, které se od města zdají být, coby kamenem dohodil. „To už jsou kmenová území, zakázané, tam se nedá dostat, těžko,“ gestikuluje můj řidič. Připadá mi, že pojem kmenová území v něm vyvolává podobně posvátnou hrůzu, jako v lidech ze Západu, pro které se v rámci mediální masírky, staly téměř synonymem „války proti terorismu“. Tam se přeci skrývá Usáma bin Ládin, odtud se plánovaly útoky na newyorská dvojčata, londýnské metro, madridský vlak. Nekontrolované rejdiště teroristů a Tálibánu.