„Kde jsi?“ ozve se v telefonu můj přítel. Zní neobvykle naléhavě.
„Čekám na rozhovor, proč?“
„Na Kóhát Road před patnácti minutami vybuchla bomba, rozhodně nezůstávej přes noc.“
Takové přivítání mi přichystal Pešávar.
Metropole Severozápadní pohraniční provincie má v sobě pro cizince neodolatelnou směs exotiky a napětí, jakéhosi nepopsatelného příslibu dobrodružství. Od ostatních pákistánských měst se liší atmosférou, syrovostí. Snad je to dáno blízkostí k sousednímu Afghánistánu, snad povahou paštúnských obyvatel, proslulých bojovností a láskou ke zbraním. Ostatně i hlavní dominantou města je už dvě staletí Bála Hisar, čili Vysoká pevnost. Jenže před nebezpečím, kterému jsou vystaveni obyvatelé Péšávaru v posledních letech a hlavně měsících, je žádné hradby neochrání. Islámský extrémismus ohrožuje celou pákistánskou společnost, tady v Pešávaru, ale jeho vliv pociťují víc než v jiných částech země. Stačí se postavit na ulici a zahledět se směrem na západ do kopců, které se od města zdají být, coby kamenem dohodil. „To už jsou kmenová území, zakázané, tam se nedá dostat, těžko,“ gestikuluje můj řidič. Připadá mi, že pojem kmenová území v něm vyvolává podobně posvátnou hrůzu, jako v lidech ze Západu, pro které se v rámci mediální masírky, staly téměř synonymem „války proti terorismu“. Tam se přeci skrývá Usáma bin Ládin, odtud se plánovaly útoky na newyorská dvojčata, londýnské metro, madridský vlak. Nekontrolované rejdiště teroristů a Tálibánu.


Pro obyvatele Pešávaru záhumenek. Nedivím se, že čím víc ztrácí vláda nad situací v oblasti kmenových území kontrolu, tím větší lze vysledovat mezi místními obyvateli napětí.“Městem se šíří fámy, Tálibán přichází, Tálibán nás obsadí, už jsou blízko. Skoro mám pocit, jakoby to byl záměr, jakoby nás někdo připravoval, že Tálibán opravdu přijde a my ho pak snáz přijali,“ popisuje atmosféru v Pešávaru osmadvacetiletá Tádžik Riffatová. Pracuje jako písařka. Kdyby město ovládli Tálibánci, zaměstnání by jí zakázali. Protože Tádžik nemá žádného živého mužského příbuzného, neví, jak by živila sebe a matku, která je na ní závislá. „To jsou, ale pořád drby, co mě stresuje nejvíc jsou sebevražedné atentáty,“ naráží Tádžik na „novinku,“ kterou do Pákistánu před víc než rokem přenesli, zřejmě z Iráku, přívrženci Al-Kájdy. Pešávar je administrativním centrem pro kmenová území a hlavním městem Severozápadní pohraniční provincie. Sídlí tu místní vláda, jsou tu kasárna armádních pilotů a základna paramilitantních jednotek tzv. Frontier Corps. Na ně útočí sebevražední atentátníci nejčastěji. „Výbuchy jsou tu teď často. To ve mě vyvolává pocit neustálého ohrožení života. Zemřu dnes, zemřu zítra, nevím. Lidé se cítí velmi nejistí,“ chrlí ze sebe Tádžik. Sotva jsem do města dorazila, ale její pocity chápu. Nedaleko Kóhát Road, kde zůstal po dnešním výbuchu dvoumetrový kráter, jsem jela 10 minut, než k němu došlo. Vyjít v Pešávaru na ulici je vlastně každodenní sázka do loterie. Buď to vyjde nebo ne. „Vlastní smrt“ přežil i Bilál, krejčí vlastnící malou dílnu v centru města. Téměř naproti ní vyletěl před dvěma lety do vzduchu hotel. Bilál měl tehdy zavřeno. Teď ho ale, jako spoustu dalších řemeslníků v Pákistánu, dovádí k šílenství především dlouhé výpadky proudu způsobené celostátní energetickou krizí. „Proud vypadne klidně i na deset hodin. Za prvé bylo v létě nesnesitelné vedro, ale hlavně nemůžu používat stroj. Přicházím tak o peníze. Zavřené jsou úřady, vše běží, jak na půl plynu.“ Náš rozhovor poutá pozornost v sousedství, což Bilálovi viditelně není příjemné. „Běžte už, není to tu bezpečné,“ končí rychle konverzaci. Možná má strach o mě, možná o sebe. Je pravda, že několik desítek kilometrů odsud, na kmenových územích, by ho podobné zapomenutí se s cizincem mohlo stát život. Noviny přinášejí každý týden zprávy o „špionech“ zavražděných Tálibánem. Mrtvoly mají na sobě vždy připevněnou cedulku „americký zvěd“. V souvislosti se mnou je to přirovnání samozřejmě hypotetické. Jako cizinka bych se na kmenová území nedostala – alespoň ne bez doprovodu – a riskovala bych hodně. Za špiony jsou tam označováni místní lidé, kteří například podporují vládu nebo armádu a nebo se prostě jen někomu nelíbí.

Bez zpráv

Po úzkém tmavém schodišti šplhám do čtvrtého patra domu, kde sídlí redakce nejprodávanějšího anglicky psaného deníku v Pešávaru. V cíli mě přivítá ochranka s puškou.
„Redakce neustále čelí výhrůžkám z různých stran, a tak nám majitel přidělil ke vchodu strážce,“ vysvětluje šéfredaktor Rahímulláh Júsufzai. Výhružné dopisy, SMS zprávy nebo telefonáty nepřicházejí pouze od islámských radikálů, ale také od jednotlivých kmenů, které mezi sebou válčí a dokonce ze strany vlády.
„Ta nám sice nevyhrožuje přímo, ale upozorňuje: Měli byste hájit národní zájmy, národní bezpečnost,“ říká štíhlý muž se sněhobílými vlasy. „Udržet si nezávislost je boj, ale to asi všude,“ usměje se.
Nemůžu než přitakat. Práce místních redaktorů se však nedá s běžnou evropskou novinařinou srovnávat. Rahímulláh vede tým jednatřiceti korespondentů, čtyřiadvacet pracuje v Severozápadní pohraniční provincii, sedm na kmenových územích. „Většina našich zpráv je bohužel o násilí. O atentátech, o terorismu páchaném extrémisty, o bombardování ze strany Američanů, o bombardování pákistánskou armádou. Oblasti, kde probíhají boje, se pokrývají těžko. Někdy armáda vyhlásí informační embargo, nedá se tam dostat. Nejnověji jsme měli případ v provincii Bádžaur, kde vojáci už několik týdnů bombardují základny Tálibánu. Náš místní korespondent se vlastně sám stal zprávou. Se svou rodinou musel, podobně jako dalších tři sta tisíc lidí, prchnout sem k Péšávaru do bezpečí.“
Jak relativní je, už vím sama. Rahímullah, ale „umí nebezpečí číst“: „Cíle atentátníků jsou předvídatelné a často i načasování. Radikálové se výbuchy mstí za každý útok ze strany armády na kmenových územích. Dnešní výbuch na Kóhát Road byl jasnou odvetou, právě za bombardování v Bádžauru, vyhodili do povětří autobus s příslušníky letectva,“ shrnuje „můj“ výbuch.
Cestu ven z kruhu násilí, ale vidí Rahímulláh komplikovaně. Zkusily se už obě možnosti: použití tvrdé síly i mírová jednání. Ani jedna nepřinesla kýžený klid. Přesto se domnívá, že s Tálibánem je nutné jednat.
„Síla tenhle konflikt nevyřeší, jednotky NATO se o to snaží v Afghánistánu a výsledky nejsou dobré. Pákistánská armáda nemá šanci Tálibán porazit. Může mu způsobit ztráty, ale nikdy ho nezničí úplně a problém přetrvá.“ I na můj argument, že žádná z mírových dohod, které vláda od roku 2004 s Tálibánem vyjednala, nevydržela, než pár týdnů, má odpověď: „Ani jedna ze zúčastněných stran nebrala mírová jednání upřímně. Nebyly stanoveny žádné mechanismy na dodržování dohodnutých opatření, nikdo netrestal jejich porušení. Vláda mírovými rozhovory jen získává čas, protože nemá strategii, jak radikály porazit. A Tálibán zas příměří využívá k přeskupení a posílení svých bojovníků.“ Z krachu příměří viní částečně i Washington, který jednání pákistánské vlády s radikály nepodporuje. Stalo se už mnohokrát, že ač vláda dohodla s Tálibánem smír, americké letouny bombardovaly jeho základny na kmenových územích. Buď chybí koordinace nebo vůle k ní. Právě proto je Rahímullah přesvědčený, že zúčastněným stranám konfliktu nakonec nezbude, než si zasednout k jednacímu stolu a najít východisko.

Rubikova kostka

Otázkou, ale zůstává, kdo jsou ony strany konfliktu. A především jaká je jejich motivace k jeho ukončení.
Na první pohled se rozdělení na „hodné a zlé“ zdá jasné. Spojenci – americká a pákistánská armáda - se snaží z kmenových území vyhnat teroristy.
Spojené státy to, alespoň podle oficiální verze, chtějí proto, že radikálové z kmenových území útočí na jednotky NATO v sousedním Afghánistánu a jejich atentátnické pikle, které na tomto „území bez kontroly“ spřádají, ohrožují celý západní svět. Esem je pak samozřejmě pákistánský jaderný potenciál, ke kterému by teroristé mohli získat přístup, kdyby se jim podařilo rozšířit svůj vliv mimo pákistánsko-afghánské pohraničí.
Má, ale stejnou motivaci i pákistánská armáda? Její cíle už tak průzračné nejsou. Pákistánští generálové nechtějí sice dopustit, aby se jim situace s islámskými radikály vymkla zpod kontroly (což se na kmenových územích právě děje). Neradi, ale poslouchají „diktát“ Washingtonu. Navíc jejich primární zájem se od amerického liší. Pro Pákistán je strategické udržet si vliv na dění v Afghánistánu (což se jim s Karzáího vládou nedaří) a mít pod kontrolou hrozbu ze strany Indie.
K dosažení obojího,ale Pákistánci bohužel odjakživa používali sil, které teď mají na přání Washingtonu ničit. Tálibán vytvořili jejich tajné služby, společně se CIA, aby bojoval s Rusy a získali přes něj vliv v Afghánistánu. Indickou hrozbu jim zas „pomáhali“ držet na uzdě kašmírští mudžáhidé.
Znalce poměrů, tedy asi nepřekvapily informace, které Washington teprve nedávno začal „říkat nahlas“. A sice, že jakkoliv pákistánské tajné služby po roce 2001 zásobovaly Spojené státy pochytanými členy Al-Kájdy, ve stejnou dobu logisticky i muničně podporovaly Tálibán ve výpadech proti jednotkám NATO v Afghánistánu. Stejně tak výcvikové tábory kašmírských radikálů, které vláda pod americkým tlakem zrušila, se jen z Kašmíru přesunuly do oblasti kmenových území.
Za to, že se Pákistáncům situace postupně „vymkla z rukou“ může několik faktorů.
Nahrál k tomu systém správy kmenových území, na které pákistánská vláda měla odjakživa minimální vliv. Kmeny si vždy vládly samy a zodpovídaly se přímo prezidentovi, který je usměrňoval prostřednictvím tzv. politických správců. Tento systém se s roustoucím vlivem Tálibánu rozpadá. Neméně důležitým důvodem, ale je, že na kmenových územích začaly společně s Tálibánem, operovat i cizí elementy. Sjely se sem radikální islamisté z celého světa. Počty arabských, uzbeckých, tádžických, čečenských a jiných bojovníků se jen odhadují od 4000 do 45 000.
Nad nimi si pákistánské tajné služby mohly udržet kontrolu mnohem hůř než nad svým „tálibánským dítkem“. To stejné platí o dalším, poměrně novém „přírustku“ na kmenových územích a tím jsou údajně vůdci afghánských ozbrojených band, takzvaní warlords. Američanům pomohli ve své zemi sesadit Tálibán. Chaos, který tam od té doby vládne, vyhovuje jejich hlavním výdělečným aktivitám – obchodování s drogami a se zbraněmi. Z posledního vývoje bojů na pákistánských kmenových územích se zdá, že tito “narkobaroni” zásobují radikální bojovníky finančně i zbraněmi. Chálid Azíz, bývalý správce jednoho z kmenových území, Severního Waziristánu, považuje „warlordy“ za mnohem vážnější hrozbu pro mírové vyřešení konfliktu, než je Tálibán:“ Pokud by v pákistánsko-afghánském pohraničí zavládl klid, mají hodně co ztratit. Produkce opia by jistě šla dolů. A přitom jen letošní úroda má hodnotu dvě miliard dolarů, což je polovina afghánského HDP,“ analyzuje situaci Azíz. On sám vidí cestu ze zamotané situace na kmenových územích jen v kombinaci síly a změny jejich spravování: „Je po třeba, aby vláda s armádou vymyslely účinnou strategii boje proti radikálům. V jejím rámci musí na územích, která armáda dostane pod kontrolu, ihned začít fungovat program obnovy. Je nutné investovat do jejich rozvoje. Lidé tam nemají žádná práva, neexistují tam soudy, politické strany, populace je z 80procent negramotná. Vláda si musí místní lidi získat tím, že o ně projeví zájem.“ Zatím to, ale podle Azíze vypadá tak, že armáda vybojuje území, pak se stáhne k bojům jinam a radikálové ho zas obsadí zpátky.
Tento trend by, ale mohli pomoct změnit samotní obyvatelé kmenových území a zdá se, že první vlašťovky se už hlásí. Noviny tento týden informovaly o ofenzívě, kterou proti radikálům zahájila domobrana členů kmene Salarzai v Cháru. Islamistům nejdříve dali ultimátum, aby opustili jejich území, když se tak nestalo, zahájili útok a vypálili jim domy. Podobných případů přibývá, především v oblastech, kde Tálibánci zatím nezískali kontrolu nad jejich správou. Jakkoliv slabý, je to signál, který by vláda a její spojenci neměli přehlédnout. Vysílají jim ho samotné kmeny a to může do budoucna hodně znamenat.



Psáno pro přílohu HN