O smrti Tomáše Baťi jsem se dozvěděla z internetu uprostřed hor pákistánského Kašmíru. Nikdy jsem se s ním osobně nesetkala a ani jeho osobní příběh mě dřív nezajímal víc, než co jsem se dočetla na stránkách novin a časopisů. Zpráva o jeho odchodu ve mně, ale vyvolala překvapivě sentimentální pocity a v duchu jsem mu musela složit hold. Nevíte o tom, pane Baťo, ale díky Vám jsem byla poprvé v Pákistánu hrdá na to, že jsem Češka.

Stála jsem před bránou továrny nedaleko Láhauru a mřížemi nakukovala na asfaltové prostranství před sebou. Tak tohle má být Baťapur? Místní Baťovo město?

Z komplexu vyběhl strážný a chtěl vědět, co bych ráda. „Ráda bych o Baťapuru natočila reportáž.“ Trochu nedůvěřivě mě pozval dál. „Máme celozávodní dovolenou, ale zavolám PR manažera. Jestli je ve městě, snad přijede.“ Už jeho první věta mě překvapila. Slovo dovolená většina Pákistánců nezná, volno mají na svátky, ale o dvou týdnech souvislého volna si můžou nechat jen zdát. „Jsem z České republiky, proto mě vaše továrna zajímá. Pan Baťa je původem také Čech,“ snažím se vysvětlit, proč jsem přijela. Moje informace zapůsobila.

Šéf ochranky Násir mi nabídne čaj a rozpovídá se. „Já pana Baťu znám. Jezdí sem pravidelně na kontroly. Moc slušný pán. Pracuji pro něj 15 let a je to pro mě čest.“ Oddanost chlebodárci, říkala jsem si. Když jsem se, ale zaposlouchala do jeho vyprávění, došlo mi, že to myslí upřímně. V komplexu továrny, stejně jako další dělníci a manažeři bydlí i s rodinou. Jeho děti a žena mají k dispozici střední školu, knihovnu a sportoviště zdarma. „Všechno musí klapat, platí tu jasný řád,“ připomene proslulé „železné“ metody, které kdysi ve Zlíně zavedl Tomáš Baťa senior. „Mně to ale nevadí. Já předtím sloužil v armádě a tohle funguje na podobných principech. Disciplína je důležitá.“ Jeho přirovnání mě rozesměje, sama bych s tím asi měla problém. Zároveň se ale nemůžu ubránit obdivu. Ono to funguje! Ta směs regulí „pracovitosti, slušnosti a trochy biče“, které Baťovi dali v našem Zlíně dohromady funguje bez ohledu na kulturní rozdíly, bez ohledu na kontinety. Tedy i v Pákistánu, zvyklém na „jiné pracovní tempo,“ než v západních zemích.

A před tím smekám. Pan Baťa ukázal, že ve všech kulturách jdou věci stejně, že se lidé můžou domluvit, pokud dodrží základní podmínky. A to upřímnost ke své práci i k lidem kolem sebe. Když jdou osobním příkladem a vyžadují maximální výkon, aniž by, ale ztratili lidskou tvář a přestali se chovat slušně.

Vzpomenu si v té souvislosti na svou babičku. To od ní jsem poprvé v 80. letech slyšela o Baťových botách, o tom, že jejich ceny končily zásadně na devítku a že všichni zaměstnanci byli na svůj podnik pyšní. I ona byla pyšná na svou zem. Tedy spíš na to, čím kdysi byla. Na skříni měla vystavené fotografie Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše. Přemýšlím, koho z našich současných politiků bych si vystavila na kredenc já, přemýšlím, proč se Baťovy továrny do Česka už nikdy nevrátily, proč jsem já nemohla být pyšná na svého zaměstnavatele a jestli jsem vlastně, kdy byla pyšná na svou zem.

Byla. Naposledy tady,v zaprášeném Pákistánu, na nádvoří baťapurské továrny při rozhovoru o Tomáši Baťovi.

V upravené verzi psáno pro časopis Respekt

Reportáž z Baťapuru připravuji