Pákistán, ať žije Pákistán. Není boha kromě Boha! Skandují mladíci ověšení vlajkami, s obličeji pomalovanými v zeleno-bílých národních barvách. K Pákistánskému památníku nad Islamábádem přišli slavit 61. výročí nezávislosti své země. “Líbí se Vám v Pákistánu? Odkud jste? Vyfotíte se s námi?” Kluci jsou ve svém živlu. Ještě než stihnu odpovědět, semknou mě v kruhu. Kamera v mé ruce jim dodává energii, jeden zakřičí heslo a ostatní ho několikrát zopakují. V demonstrování mají očividně praxi a jsou šťastní, že se můžou předvést. Mou pozornost, ale upoutala víc naleštěná mramorová deska s blýskavým nápisem - Inaugurováno jeho excelencí generálem Parvézem Mušarrafem, prezidentem Islámské republiky Pákistánu, 24.3. 2007.

“To už tu dlouho stát nebude,” procedí mezi zuby jeden z demonstrantů. “Myslíš si, že Mušarrafa opravdu odvolají?” Odpovědi se nedočkám, blíží se k nám ochranka a on odešel. Mou otázku, ale nakonec zodpověděl sám Parvéz Mušarraf. Čtyři dny po oslavách odstoupil z funkce. A ulice opět zaplavili mladíci s vlajkami rozradostnění nadějí, že poté, co nenáviděný diktátor zmizel, bude všechno lepší. Dějiny Pákistánu, ale optimistickému vývoji příliš nenasvědčují. Zvlášť posledních dvacet let se poněkud zacyklily, figurují v nich stále stejní lidé a opakují stejné chyby.

Šaríf poprvé

Islám měl být pro Pákistán jednotícím prvkem. Různé etnické skupiny a kmeny slil v jeden národ. Jenže paradoxně to bylo právě náboženství nebo, lépe řečeno, spor o jeho roli v rámci fungování státu, které Pákistánu nadělaly největší problémy. Každý, kdo se ocitl v čele země, ať už vojenským pučem nebo prostřednictvím voleb, řešil otázku, jak moc bude náboženství zasahovat do politiky. Tzv. modernisté chtěli budovat islámskou republiku založenou na demokratických principech, konzervativci zas trvali na teokracii. Ke konzervativním přívržencům patřili i Mušarrafovi předchůdci. V 80. letech generál Zia-ul-Haq, za jehož vlády značně posílil vliv náboženských kruhů v rámci armády i státní správy. A v 90. letech Naváz Šaríf, který se dvakrát vystřídal ve funkci se soupeřkou Benazír Bhuttovou. Konzervativní Šaríf chtěl dodatkem k ústavě zavést v zemi jediný soudní systém - islámské právo šaría. Když ho v roce 1999 v nekrvavém puči svrhla armáda v čele s generálem Parvézem Mušarrafem byla země ve zuboženém stavu. Ekonomika na pokraji kolapsu, státní správa i policie prolezlá vysokou mírou korupce a nepotismu. To chtěl Mušarraf změnit a národ ho oslavoval jako zachránce.

Dvojí hra

Mušarrafovým vzorem bylo Turecko. Nikdy se netajil obdivem ke Kemalu Attaturkovi, který dokázal vytvořit sekulární muslimský stát. Podobně jako on, měl velkou výhodu v podpoře armády.

Změny v zákoně o rouhačství, které Mušarraf prosazoval zkraje své vlády, ale ukázaly, že ani generálové nepůjdou proti islámským stranám. Když se postavily na odpor, Mušarraf musel ustoupit. Rozpor mezi tím, co by rád měnil a co bylo strategické, pak provázel celou jeho devítiletou vládu. V červnu 2001 si představitelé islámských stran z jeho úst vyslechli snad nejtvrdší kritiku v dějinách země. Obvinil je ze zpátečnictví, šíření násilí ve jménu víry a pokrytectví. O rok později, ale neváhal s aliancí náboženských stran uzavřít koliaci. Potřeboval v parlamentu většinu.

Dvojí tvář si držel i ve “válce proti terorismu”. Po 11. září 2001 se přiklonil na stranu Spojených států jako jejich hlavní asijský spojenec. Pákistánské tajné služby na přání Američanů zatýkaly vůdčí osobnosti Al-Kájdy, zároveň, ale udržovaly čilé styky s Tálibánem a podporovaly kašmírské mudžáhidy v připojení se k odboji v Afghánistánu. Tato politika ve svém výsledku nepřinesla uspokojení ani na jedné straně. “Na domácí půdě si Mušarraf vysloužil nálepku poskoka Washingtonu, který zaprodal svou zemi k cizí válce. Pákistánci mají pocit, že pro Američany bojují proti vlastním lidem,” popisuje pocity pákistánské veřejnosti analytik Ross Masúd Husain.

Spokojený není ani Washington. Ačkoliv Pákistánu na boj s teroristy poskytnul od roku 2001 pomoc 11,8 miliard dolarů, Tálibánu se za posledních 5 let podařilo prakticky ovládnout kmenová území hraničící s Afghánistánem a počty útoků na spojenecké jednotky NATO narůstají týden po týdnu. Měl, ale Mušarraf jinou volbu? Mohl si pod tlakem z tolika stran udržet „jednu tvář“ ?

Bývalý správce jednoho z kmenových území - Severního Waziristánu, Chálid Azíz chápe tajnou podporu pro Tálibán. Konec konců to byla právě ISI, která, za podpory CIA, Tálibán v 90. letech vytvořila. Dlouhou dobu sloužil jejich strategickým zájmům. “Nemůžeme dopustit případnou válku na obou stranách hranice. Proto je vedle indické hrozby naším hlavním bezpečnostním zájmem mít vliv na dění v Afghánistánu,” vysvětluje Azíz. “Indové tam v poslední době otevřeli několik konzulátů. Myslíte si, že je to kvůli vízům nebo obchodu? Je jasné, že to jsou operace indických tajných služeb a úkolem ISI je chránit nás proti indickým hrozbám. Z toho důvodu jsou v kontaktu s různými lidmi, ať se to Spojeným státům líbí nebo ne,” zastává se zdrženlivého postoje Mušarrafovy vlády ke zničení Tálibánu. Na druhou stranu, ale Mušarrafovi nechce odpustit, že do oblasti kmenových území nešly žádné investice. Negramotnost místních obyvatel je do nebe volající (u žen 97%, u mužů 70% ) státní správa tam zkolabovala. Pro Tálibán nebylo složité, aby vládě a ISI přerostl tak rychle přes hlavu.

S tím souhlasí i novinář Zaffar Abbás:”Vláda hrozbu radikálů podcenila. Měla víc dbát na rozvoj vzdělání a do oblasti kmenových území investovat. Ze skoro 12 miliard dolarů, které jsme dostali od Američanů, šlo 80 procent do armády.” Jinak, ale nevidí Abbás období vlády Parvéze Mušarrafa v úplně černých barvách. “Ekonomika za jeho vlády výrazně posílila, rozlet dostaly dříve potírané nevládní organizace, kladl důraz na ženská práva a také rozhýbal mediální trh. Liberalizoval tisk a přidělil licence nezávislým televizním stanicím, které pak svou neutuchající kritikou paradoxně přispěly k jeho konci.”

Co zbývá vládě?

Koaliční vláda, která vzešla z únorových relativně demokratických voleb, nepřevzala od Mušarrafa zemi v utěšeném stavu. Inflace vystoupala i kvůli celosvětové krizi na 24%, kvůli špatnému plánování čelí Pákistán nejhorší energetické krizi v dějinách. Soudní systém je od loňského podzimu paralyzován sporem o členy Nejvyššího soudu, které odvolal Parvéz Mušarraf, když bránili jeho znovuzvolení prezidentem. Mušarraf je ale pryč a spor o soudce trvá. Čím dál častěji, proto v médiích zaznívá otázka. Spojuje současnou koalici něco jiného, než byla nenávist k bývalému prezidentovi? Téměř se zdá, že ne. A proč také ? Spolupředseda PPP, Ásif Zardárí a vůdce PML-N Naváz Šaríf nebyli nikdy dobří přátelé. Co víc, bývali nepřátelé, političtí rivalové a není důvod, proč by se jimi nemohli stát znovu. Vlastně jeden existuje – Pákistán, jeho obyvatelé a nutnost stabilizovat situaci v zemi. Pokud to oběma jmenovaným pánům nedojde včas, je víc než pravděpodobné, že si Pákistán zopakuje jednu ze svých historických smyček. Opět vyjede z kasáren armáda a v jejím čele další zachránce nebo diktátor?