“Spacegirls” padesát let po Valentině
Uplynulo padesát let, co první žena v historii vyletěla ve stísněné sovětské kapsli na třídenní cestu na oběžné dráze. Oficiálně oslavovaná po boku Jurije Gagarina jako další symbol sovětského vítězství ve vesmírném závodě nad Spojenými státy americkými a mnohými na západě považovaná za důkaz, že v SSSR měly ženy dveře otevřenější, Valentina zůstává poněkud kontroverzní hrdinkou.
V anglických médiích se člověk moc nedočte, zato ta česká překypují zahanbujícími popisy s nejspíš omezenou důvěryhodností, líčící řadu nedůstojných detailů z letu první ženy do vesmíru. Prý se psychicky zhroutila, celou cestu proplakala a nesplnila žádné ze zadaných úkolů.
Vrchní konstruktér Koroljev prý po jejím návratu přísahal, že žádnou další ženskou už do vesmíru nepošle a taky to neudělal. Tréninkovou skupinu astronautek, které se připravovali na let po boku Valentiny, nechal pro jistotu rozpustit. Muselo uběhnout dlouhých 19 let než další Ruska - Svetlana Savická - dostala šanci.
Jestli se uváděné popisy zakládají na pravdě nebo jde jen o snůšku pomluv je asi jedno, Valentina se médiím vyhýbá a už léta se soustředí na politickou kariéru. Zkusme ale toto výročí využít ke krátkému zamyšlení nad tím, co znamená pro ženy na celém světě, které se snaží prosadit v nejrůznějších muži ovládaných odvětvích.
Samantha – polyglotka, vojenská pilotka a inženýrka astronautka
„Věřím, že všechna podobná výročí prvních kosmických pionýrů je třeba mít v úctě,“ říká Samantha Cristoforetti, jediná žena v současné „astronautské třídě“ Evropské kosmické agentury (ESA). „Tihle lidé byli v úplně jiné situaci než my dnes. Nevěděli co je čeká, jak se ve vesmíru bude chovat jejich tělo, jak se bude chovat jejich kosmická loď. A Valentina Těreškovová, kromě toho, že byla první ženou ve vesmíru, byla taky jedním z úplně prvních vesmírných pionýrů.“
Na rozdíl od Valentiny, která před tím, než se stala mezinárodní hvězdou, coby první žena ve vesmíru, byla celkem nevzdělanou dělnicí v textilní továrně, Samantha je vojenská pilotka, která hovoří plynule pěti světovými jazyky a v kapse má diplomy z několika světových technických univerzit.
Zatímco Valentina vzešla z uspěchaného konkursu motivovaného především potřebou SSSR trumfnout ještě jednou USA a její jediná předchozí relevantní zkušenost spočívala ve skákání s padákem, Samantha uspěla mezi 8000 kvalifikovanými zájemci v posledním astronautském výběrovém řízení ESA v roce 2009. Kromě ní si místo v evropské astronautské třídě vysloužilo ještě pět mužů.
I když je teprve třetí evropskou astronautkou, Samantha si nemyslí, že by její ženství hrálo jakoukoliv roli na její cestě k úspěchu.
„Jako většina astronautů, i já jsem od malička snila o cestě do vesmíru. A měla jsem to štěstí, že se u mě časem rozvinul i zralejší a dospělejší zájem o vědu, techniku a taky létání. Takže jsem nejdřív vystudovala letecké inženýrství a později, když bylo v Itálii ženám umožněno, aby vstoupily do armády, tak jsem se přidala k italskému letectvu,“ říká šestatřicetiletá superžena, která se nedávno vrátila z třítýdenního tréninku v Johnsonově kosmickém centru v americkém Houstonu.
Její pobyt v NASA dostal tentokrát ještě větší „grády“ než obvykle, když z chladícího systému Mezinárodní kosmické stanice (ISS) začal unikat čpavek. Samantha a ostatní na zemi trénující astronauti testovali v bazénu možnosti, jak únik zastavit. „Byl to úžasný zážitek,“ říká Samantha. „Bylo to fascinující z mnoha důvodů. Už jenom sledovat tu neuvěřitelnou profesionalistu, jak celý tým neuvěřitelně rychle začal plánovat, jak tuhle kritickou situaci vyřešit v co nejkratší možné době. Pracovalo se celou noc, beze spánku, a druhé ráno byl postup hotový.“ Teprve když ho pozemní posádka „na sucho“ vyladila v bazénu, odeslalo řídící středisku pokyny na ISS.
Musíte ukázat, že na to máte
Když člověk poslouchá Samanthino nadšené vyprávění o jejím v životě v mezinárodní kosmické komunitě, mohl by snadno nabýt dojmu, že je to pro ženy úplná hračka prosadit se v kosmických disciplínách. Podívejme se ale co říkají statistiky. Podle zprávy publikované v březnovém vydání časopisu Nature nepůsobí v technických a vědeckých disciplínách jen výrazně menší množství žen. Ve srovnání s jejich mužskými protějšky jsou také méně placeny, musí pracovat víc, aby dosáhly stejného uznání, a víc obětovat.
Mnoho lidí se snažilo pro tento fenomén najít vysvětlení. Někteří říkají, že za to mohou všudypřítomné kulturní stereotypy, které dívky utvrzují v tom, že technika zkrátka není pro ně. Jiní tvrdí, že ženy prostě pro některé úkoly nejsou biologicky tak dobře vybaveny jako muži.
V roce 2006 dokonce musel rezignovat tehdejší děkan Harvardovy univerzity Lawrence Summers, když veřejně podpořil onu biologickou domněnku jako vysvětlení toho, proč je tak málo žen v matematických a fyzikálních disciplínách.
„V Rumunksu, odkud pocházím, existuje takový obecný předpoklad, že dívky jsou dobré v humanitních oborech a mají nadání na jazyky, zatímco chlapci mají vrozený talent pro techniku. Ale já myslím, že to není pravda,“ říká sedmadvacetiletá inženýrka Adina Cotuna. Adinin příběh se zdá být jasnou výjimkou z onoho předpokládaného pravidla. Loni, poté, co její země vstoupila do ESA, se stala jedním z prvních absoloventů rumunské národnosti, kteří dostali příležitost pracovat v technologickém centru Evropské kosmické agentury v Holandsku.
Pracovat v kosmickém sektoru prý nebyl ani tak její dětský sen, jako spíš přirozený vývoj jejích vrozených schopností. „Vždycky jsem byla dobrá v matematice, už od základní školy, měla jsem výrazně technické a analytické myšlení,“ říká. „A po maturitě mi prostě poradili, abych šla studovat techniku. Jedna věc vedla k další a tak jsem teď tam kde jsem.“
Připouští, že pouhých pět dívek v ročníku na Fakultě leteckého inženýrství Technické univerzity v Bukurešti mělo život ze začátku o dost těžší. „Musíte jim ukázat, že na to máte, že tam jen nezabíráte místo pro nějakého muže, nedostanete to zadarmo,“ říká Adina. „Musíte dokázat, že vám to myslí, že dokážete dělat tuhle práci, že máte co říct. Ale třeba tady v ESA je všechno užasně fér. Soudí vás podle vašich výsledků a tak to má být.“
Adina si na náš rozhovor po Skypu udělala čas v deset večer po mimořádně náročném týdnu, který strávila zavřená s týmem na pracovišti souběžného designu (Concurrent design facility) připravováním podkladů pro příští družici ESA.
Adina říká, že mnohem náročnější na cestě k mezinárodním zkušenostem v kosmickém sektoru, bylo překonat docela jiné překážky než to, že je žena v mužském odvětví. Jako rodačka z malého města v jedné z nejchudších zemích Evropské Unie totiž musela dlouho přemýšlet nad každou investicí. „Když pocházíte z východní z Evropy, tak to není jen tak, jít studovat na nějakou mezinárodní univerzitu. Je to o tom, jestli si to můžete dovolit, jestli vaši rodiče mají na to vám pomoct nebo jestli sežente peníze jinak. A bez mezinárodní zkušenosti jsou vaše šance v oboru podstatně menší,“ říká.
Takže znovu, o čem je celá ta debata o genderové nevyrovnanosti? Je to snad jen shoda náhod, že je tak málo žen v technických a vědeckých oborech?
Skleněný strop sktečně EXISTUJE
Simonetta di Pippo se stala první ženou v historii ESA, která usedla do čela jednoho z jedenácti direktorátů této kosmické agentury. V roce 2008 se tahle astrofyzička, která od 80. let 20. století pracovala v italském kosmickém programu, stala šéfkou direktorátu pro lidské lety do vesmíru. Z funkce odešla o tři roky později, čímž zanechala poměr mužů a žen v nejvyšším vedení ESA ve stavu 10 ku 1, s pouhou jedinou ženou na řídícím postu.
„Mladá talentovaná žena během své kariéry musí překonat celou řadu překážek. Ale ty zásadní jsou dvě – poprvé na úplném začátku kariéry a potom, když pomalu dosahuje vyšších funkcí ale nikdy ne dost, aby se dostala na samotný vrchol,“ říká Simonetta o „skleněném stropě,“ o jehož existenci v kosmickém sektoru je přesvědčená.
A Artemis Westenberg, prezidentka asociace Explore Mars a známá feministka, s jejím názorem souhlasí: „Muži se na mladé uchazečky o práci dívají jinak. Mám na mysli ženy, kterým je 29, 30 let, dokončily studia, mají PhD. To všechno ti muži uvidí, ale také to, že ty ženou jsou právě v tom věku, kdy by měly rodit děti. Jejich pozice je tedy od začátku jiná než pozice mužských uchazečů.“
Obě ženy se zároveň domnívají, že už jen fakt, že ženy myslí a řeší problémy trochu jiným způsobem, je v mužském kolektivu může znevýhodňovat. Současně ale říkají, že myslet „jinak“ nemusí být vůbec na škodu, právě naopak. „Flexibilita, široké porozumění, schopnostu hluboké analýzy, spolupráce místo soutěživosti, tvrdá práce, soustředění na detail, dosahování cílů v zájmu celku a ne kvůli osobnímu zviditelnění a moci, to jsou vlastnosti, které hledáme u dobrého manažera. Většinu z nich může mít docela dobře žena,“ věří Simonetta.
Pokud jde o to, co je příčinou malého množství žen v technických oborech, obě dámy jednoduše odmítají názor bývalého děkana Harvardu. Naopak nad rolí společnosti podle nich stojí za to se zamyslet. „Pokud jste žena inženýrka, může se vám celkem jednoduše zdát, že si nebudete připadat dost „ženská“ prostě proto, že jste ve velmi mužské profesi. Lidé kolem vás, celá společnost, může naznačovat, že to co děláte je podivně neženské, i když vy s tím vůbec nemusíte souhlasit,“ říká Artemis.
Jak důležité je podporovat zájem o technické a vědní obory u dětí bez ohledu na pohlaví, se v současnosti široce diskutuje. Z neznámého důvodu, ve srovnání s obory společenskými, přitahují technické směry stále nižší a nižší množství zájemců. Simonetta věří, že otevřít rovnocenné příležitosti v těchto oborech, je přesně to, co může národy posunout směrem k lepším výsledkům v budoucnosti.
„Podíveme se na to, co se děje ve světě, které státy mají vyrovnanější zastoupení mužů a žen ve vedoucích pozicích. Ty státy, které jsou otevřenější, ty budou v budoucnu v lepší pozici dostat se na světovou špičku. A odpověď je docela jasná – je to Čína, podle současných statistik zaujímají ženy v Číně 51 procent manažerských pozic, zatímco celosvětový průměr je pouhých 24 procent!“
Pokud se zamyslíme nad čínským kosmickým programem, který začal posílat do kosmu astronautky už pár let po svém zahajení, na tom, co Simonetta říká, je asi nejspíš něco pravdy.
Ono totiž nakonec není ani tak důležité jak dobrá nebo špatná kosmonautka Valentina Těreškovová byla, důležité je, že se stala vzorem, který může inspirovat. Inspirovat mladé dívky k velkým věcem a cílům, třeba takovým, jaké má Samantha Cristoforetti.
Valentina Těreškovová je tak trochu kontroverzní
V anglických médiích se člověk moc nedočte, zato ta česká překypují zahanbujícími popisy s nejspíš omezenou důvěryhodností, líčící řadu nedůstojných detailů z letu první ženy do vesmíru. Prý se psychicky zhroutila, celou cestu proplakala a nesplnila žádné ze zadaných úkolů.
Vrchní konstruktér Koroljev prý po jejím návratu přísahal, že žádnou další ženskou už do vesmíru nepošle a taky to neudělal. Tréninkovou skupinu astronautek, které se připravovali na let po boku Valentiny, nechal pro jistotu rozpustit. Muselo uběhnout dlouhých 19 let než další Ruska - Svetlana Savická - dostala šanci.
Jestli se uváděné popisy zakládají na pravdě nebo jde jen o snůšku pomluv je asi jedno, Valentina se médiím vyhýbá a už léta se soustředí na politickou kariéru. Zkusme ale toto výročí využít ke krátkému zamyšlení nad tím, co znamená pro ženy na celém světě, které se snaží prosadit v nejrůznějších muži ovládaných odvětvích.
Samantha – polyglotka, vojenská pilotka a inženýrka astronautka
Samantha - pilotka, astronautka, inženýrka a polyglotka
„Věřím, že všechna podobná výročí prvních kosmických pionýrů je třeba mít v úctě,“ říká Samantha Cristoforetti, jediná žena v současné „astronautské třídě“ Evropské kosmické agentury (ESA). „Tihle lidé byli v úplně jiné situaci než my dnes. Nevěděli co je čeká, jak se ve vesmíru bude chovat jejich tělo, jak se bude chovat jejich kosmická loď. A Valentina Těreškovová, kromě toho, že byla první ženou ve vesmíru, byla taky jedním z úplně prvních vesmírných pionýrů.“
Na rozdíl od Valentiny, která před tím, než se stala mezinárodní hvězdou, coby první žena ve vesmíru, byla celkem nevzdělanou dělnicí v textilní továrně, Samantha je vojenská pilotka, která hovoří plynule pěti světovými jazyky a v kapse má diplomy z několika světových technických univerzit.
Zatímco Valentina vzešla z uspěchaného konkursu motivovaného především potřebou SSSR trumfnout ještě jednou USA a její jediná předchozí relevantní zkušenost spočívala ve skákání s padákem, Samantha uspěla mezi 8000 kvalifikovanými zájemci v posledním astronautském výběrovém řízení ESA v roce 2009. Kromě ní si místo v evropské astronautské třídě vysloužilo ještě pět mužů.
I když je teprve třetí evropskou astronautkou, Samantha si nemyslí, že by její ženství hrálo jakoukoliv roli na její cestě k úspěchu.
„Jako většina astronautů, i já jsem od malička snila o cestě do vesmíru. A měla jsem to štěstí, že se u mě časem rozvinul i zralejší a dospělejší zájem o vědu, techniku a taky létání. Takže jsem nejdřív vystudovala letecké inženýrství a později, když bylo v Itálii ženám umožněno, aby vstoupily do armády, tak jsem se přidala k italskému letectvu,“ říká šestatřicetiletá superžena, která se nedávno vrátila z třítýdenního tréninku v Johnsonově kosmickém centru v americkém Houstonu.
Astronauti testovali v bazénu jak zastavit únik čpavku
Její pobyt v NASA dostal tentokrát ještě větší „grády“ než obvykle, když z chladícího systému Mezinárodní kosmické stanice (ISS) začal unikat čpavek. Samantha a ostatní na zemi trénující astronauti testovali v bazénu možnosti, jak únik zastavit. „Byl to úžasný zážitek,“ říká Samantha. „Bylo to fascinující z mnoha důvodů. Už jenom sledovat tu neuvěřitelnou profesionalistu, jak celý tým neuvěřitelně rychle začal plánovat, jak tuhle kritickou situaci vyřešit v co nejkratší možné době. Pracovalo se celou noc, beze spánku, a druhé ráno byl postup hotový.“ Teprve když ho pozemní posádka „na sucho“ vyladila v bazénu, odeslalo řídící středisku pokyny na ISS.
Musíte ukázat, že na to máte
Když člověk poslouchá Samanthino nadšené vyprávění o jejím v životě v mezinárodní kosmické komunitě, mohl by snadno nabýt dojmu, že je to pro ženy úplná hračka prosadit se v kosmických disciplínách. Podívejme se ale co říkají statistiky. Podle zprávy publikované v březnovém vydání časopisu Nature nepůsobí v technických a vědeckých disciplínách jen výrazně menší množství žen. Ve srovnání s jejich mužskými protějšky jsou také méně placeny, musí pracovat víc, aby dosáhly stejného uznání, a víc obětovat.
Mnoho lidí se snažilo pro tento fenomén najít vysvětlení. Někteří říkají, že za to mohou všudypřítomné kulturní stereotypy, které dívky utvrzují v tom, že technika zkrátka není pro ně. Jiní tvrdí, že ženy prostě pro některé úkoly nejsou biologicky tak dobře vybaveny jako muži.
V roce 2006 dokonce musel rezignovat tehdejší děkan Harvardovy univerzity Lawrence Summers, když veřejně podpořil onu biologickou domněnku jako vysvětlení toho, proč je tak málo žen v matematických a fyzikálních disciplínách.
Adina pracuje v ESA v rámci programu pro absoloventy
„V Rumunksu, odkud pocházím, existuje takový obecný předpoklad, že dívky jsou dobré v humanitních oborech a mají nadání na jazyky, zatímco chlapci mají vrozený talent pro techniku. Ale já myslím, že to není pravda,“ říká sedmadvacetiletá inženýrka Adina Cotuna. Adinin příběh se zdá být jasnou výjimkou z onoho předpokládaného pravidla. Loni, poté, co její země vstoupila do ESA, se stala jedním z prvních absoloventů rumunské národnosti, kteří dostali příležitost pracovat v technologickém centru Evropské kosmické agentury v Holandsku.
Pracovat v kosmickém sektoru prý nebyl ani tak její dětský sen, jako spíš přirozený vývoj jejích vrozených schopností. „Vždycky jsem byla dobrá v matematice, už od základní školy, měla jsem výrazně technické a analytické myšlení,“ říká. „A po maturitě mi prostě poradili, abych šla studovat techniku. Jedna věc vedla k další a tak jsem teď tam kde jsem.“
Připouští, že pouhých pět dívek v ročníku na Fakultě leteckého inženýrství Technické univerzity v Bukurešti mělo život ze začátku o dost těžší. „Musíte jim ukázat, že na to máte, že tam jen nezabíráte místo pro nějakého muže, nedostanete to zadarmo,“ říká Adina. „Musíte dokázat, že vám to myslí, že dokážete dělat tuhle práci, že máte co říct. Ale třeba tady v ESA je všechno užasně fér. Soudí vás podle vašich výsledků a tak to má být.“
Adina si na náš rozhovor po Skypu udělala čas v deset večer po mimořádně náročném týdnu, který strávila zavřená s týmem na pracovišti souběžného designu (Concurrent design facility) připravováním podkladů pro příští družici ESA.
Adina říká, že mnohem náročnější na cestě k mezinárodním zkušenostem v kosmickém sektoru, bylo překonat docela jiné překážky než to, že je žena v mužském odvětví. Jako rodačka z malého města v jedné z nejchudších zemích Evropské Unie totiž musela dlouho přemýšlet nad každou investicí. „Když pocházíte z východní z Evropy, tak to není jen tak, jít studovat na nějakou mezinárodní univerzitu. Je to o tom, jestli si to můžete dovolit, jestli vaši rodiče mají na to vám pomoct nebo jestli sežente peníze jinak. A bez mezinárodní zkušenosti jsou vaše šance v oboru podstatně menší,“ říká.
Takže znovu, o čem je celá ta debata o genderové nevyrovnanosti? Je to snad jen shoda náhod, že je tak málo žen v technických a vědeckých oborech?
Skleněný strop sktečně EXISTUJE
Simonetta di Pippo se stala první ženou v historii ESA, která usedla do čela jednoho z jedenácti direktorátů této kosmické agentury. V roce 2008 se tahle astrofyzička, která od 80. let 20. století pracovala v italském kosmickém programu, stala šéfkou direktorátu pro lidské lety do vesmíru. Z funkce odešla o tři roky později, čímž zanechala poměr mužů a žen v nejvyšším vedení ESA ve stavu 10 ku 1, s pouhou jedinou ženou na řídícím postu.
Simonetta di Pippo, první žena v nejvyšším vedení ESA
„Mladá talentovaná žena během své kariéry musí překonat celou řadu překážek. Ale ty zásadní jsou dvě – poprvé na úplném začátku kariéry a potom, když pomalu dosahuje vyšších funkcí ale nikdy ne dost, aby se dostala na samotný vrchol,“ říká Simonetta o „skleněném stropě,“ o jehož existenci v kosmickém sektoru je přesvědčená.
A Artemis Westenberg, prezidentka asociace Explore Mars a známá feministka, s jejím názorem souhlasí: „Muži se na mladé uchazečky o práci dívají jinak. Mám na mysli ženy, kterým je 29, 30 let, dokončily studia, mají PhD. To všechno ti muži uvidí, ale také to, že ty ženou jsou právě v tom věku, kdy by měly rodit děti. Jejich pozice je tedy od začátku jiná než pozice mužských uchazečů.“
Obě ženy se zároveň domnívají, že už jen fakt, že ženy myslí a řeší problémy trochu jiným způsobem, je v mužském kolektivu může znevýhodňovat. Současně ale říkají, že myslet „jinak“ nemusí být vůbec na škodu, právě naopak. „Flexibilita, široké porozumění, schopnostu hluboké analýzy, spolupráce místo soutěživosti, tvrdá práce, soustředění na detail, dosahování cílů v zájmu celku a ne kvůli osobnímu zviditelnění a moci, to jsou vlastnosti, které hledáme u dobrého manažera. Většinu z nich může mít docela dobře žena,“ věří Simonetta.
Pokud jde o to, co je příčinou malého množství žen v technických oborech, obě dámy jednoduše odmítají názor bývalého děkana Harvardu. Naopak nad rolí společnosti podle nich stojí za to se zamyslet. „Pokud jste žena inženýrka, může se vám celkem jednoduše zdát, že si nebudete připadat dost „ženská“ prostě proto, že jste ve velmi mužské profesi. Lidé kolem vás, celá společnost, může naznačovat, že to co děláte je podivně neženské, i když vy s tím vůbec nemusíte souhlasit,“ říká Artemis.
Jak důležité je podporovat zájem o technické a vědní obory u dětí bez ohledu na pohlaví, se v současnosti široce diskutuje. Z neznámého důvodu, ve srovnání s obory společenskými, přitahují technické směry stále nižší a nižší množství zájemců. Simonetta věří, že otevřít rovnocenné příležitosti v těchto oborech, je přesně to, co může národy posunout směrem k lepším výsledkům v budoucnosti.
„Podíveme se na to, co se děje ve světě, které státy mají vyrovnanější zastoupení mužů a žen ve vedoucích pozicích. Ty státy, které jsou otevřenější, ty budou v budoucnu v lepší pozici dostat se na světovou špičku. A odpověď je docela jasná – je to Čína, podle současných statistik zaujímají ženy v Číně 51 procent manažerských pozic, zatímco celosvětový průměr je pouhých 24 procent!“
Pokud se zamyslíme nad čínským kosmickým programem, který začal posílat do kosmu astronautky už pár let po svém zahajení, na tom, co Simonetta říká, je asi nejspíš něco pravdy.
Ono totiž nakonec není ani tak důležité jak dobrá nebo špatná kosmonautka Valentina Těreškovová byla, důležité je, že se stala vzorem, který může inspirovat. Inspirovat mladé dívky k velkým věcem a cílům, třeba takovým, jaké má Samantha Cristoforetti.