Život v Londýně mě baví – pulzující, kreativní velkoměsto, kde se pořád něco děje. Přesto se najde pár maličkostí, nad kterými mi tak trochu zůstává rozum stát. Tak třeba londýnské metro.



Nemyslím jeho velikost. I když Praha má linky jenom tři, i v londýnské spleti jedenácti linek se človek zorientuje, třeba s pomocí Google map.

Co mi nejde do hlavy jsou londýnští cestující. Mají několik podivných zlozvyků – tak například se zásadně shromažďují u dveří do vagónu a totálně blokují vchod. Někdy přemýšlím, jestli to dělají schválně, jestli se snaží vytvořit iluzi plného vlaku (nebo se jim snad líbí mačkat se tělo na tělo? I teď v létě? To se mi nechce věřit)

Představte si, že čekáte na nástupišti uprostřed davu. Přijede vlak a otevře dveře. První osoba, které se podaří nastoupit do vagónu nebude v žádném případě „postupovat dále do vozu,“ ale zastaví se hned u dveří: „Tak, já jsem vevnitř, trhněte si nohou blbci,“ myslí se nejspíš ona první nastoupivší osoba o těch, co se marně snaží protlačit do vlaku za ní.

Kdo chce nastoupit, musí si doslova prorazit cestu, nic pro slabé nátury. Zhruba po dvou metrech souboje s davem blokujícím dveře ale nastává překvapení – zbytek vagónu je skoro prázdný, klidně se může stát, že najdete místo k sezení.

Občas se mi zasteskne po tom podstatně organizovanějším davu pražských cestujících a zkusím si představit, jak by asi reagovali na toho člověka, co se zastavil hned za dveřmi do vagónu a znemožňuje ostatním nástup. Řekla bych, že by netrvalo dlouho a někdo by se do něj pustil – a nejspíš pěkně z ostra („Tak vypadnete od těch dveří nebo co? Můžete se laskavě posunout?“)

A to není všechno. Cestující v londýnském metru čekající na nástupišti se obvykle začnou tlačit do vagónu jen co vlak zastaví a otevře dveře. Z druhé strany se v tu chvíli tlačí skupina zoufalců, která se snaží proklestit si cestu ven skrz před dveřmi zaclánějící dav, který se nepohne ani o píď. Nastává patová situace, ve které se přetlačují tři zájmové skupiny – zoufalci, co chtějí ven, netrpělivci, kteří se cpou dovnitř a trvrdohlavý dveře blokující dav, odmítající opustit své strategické pozice. A nikdo se nehne nikam...

Jasně, já vím, že londýnské metro je ve špičce narvané k prasknutí, já vím, že se jim nechce čekat na další vlak. Už jsem pochopila, že zaujmout strategickou pozici na nástupišti je klíčem k tomu nestat se „blbcem,“ co musí čekat na další metro. Ale přeci jen, trocha organizovanosti by to všechno možná trochu ulehčila.

Obzvlášť v letních měsících je tahle davová přetlačovaná dost otravná. Londýnské metro totiž nemá pořádnou funkční ventilaci.
Vzpomínám si na letní cestování v Praze. I když je venku pětatřicet (a české léto je přeci jen o něco teplejší než anglické), v metru je pořád hezky chládek. Dokonce tam někdy táhne tak, že by si člověk nejradši oblíknul svetr. To v londýnském metru všechny nadbytečné svršky vedou akorát k tomu, že se člověk přiblíží ke kolapsu – asi jako být ve svetru v sauně.

Schopnost londýnského metra zvládat ty nejmírnější výkyvy počasí je vůbec podivuhodná, tedy podivuhodně špatná. Sotva v zimě klesne teplota asi tak stupeň pod nulu a v celé jižní Anglii spadnou dohromady čtyři sněhové vločky, metro je v krizi. Všechny linky hlásí zpoždění a téměř stojí i nadzemka a lokální vlaky. Vážně by mě zajímalo proč. To při minus 1 °C zamrzají výhybky? Nebo je snad zablokují ty čtyři vločky, co spadly v celé jižní Anglii? Co je sakra za problém s anglickými výhybkami? Neměli by se radši Britové zamyslet nad tím, zda nezačít dovážet kvalitnější zvenku?

A samozřejmě nemůžu opomenout výpadky signalizace v metru. Mívala jsem sklony ke klaustrofobii. Viset ale každý druhý den aspoň pár minut v tunelu kvůli „výpadku signalizace“ byl docela dobrý trénink. Už jsem mnohem klidnější. Jednou to tedy bylo trochu otravné – to když přijela na návštěvu moje sestra kvůli zápasu Chelsea – Sparta Praha a první poločas jsme strávili zaseknutí v metru někde před Greenparkem.