Veškeré snahy lidského konání se na Broadway upínají k pochvalné kritice. Ověnčení inscenace nejlépe pěti hvězdičkami a označení za tip kritiků. Tak se připravuje půda pro rozšíření informace, že jde o divadelní událost sezony a každý divák je vyzván zasednout do divadelního křesla. Strhne se boj o vstupenky, v němž obě strany zvítězí, neboť jejich reálná cena tím závratně stoupne.

Po prvním openingu, tedy tehdy, kdy se divákům představí poprvé hotová verze, vyjde (obvykle už do tří hodin od skončení premiéry) kritika v internetové verzi NY Times, kterou píše Ben Brantley či Charles Isherwood. Žádné jiné kritiky nejsou tak podstatné. Čeká se jen na tuto jednu jedinou. Na jejím hodnocení závisí, jak dlouho se hra bude hrát. Pokud je kritika negativní, představení se do týdne může stáhnout. Jednoduše proto, že Newyorčané jsou zvyklí číst kritiky v NYT a podle nich si vybírají, na co půjdou. Tito dva kritici tedy mají v rukou zbraň, kterou mohou inscenaci okamžitě odstřelit. Nedělají to ale často či bez pádného důvodu.
Zajímavé na celé věci je, že ani jeden z výše jmenovaných kritiků neplatí za nějakého zvláštního vzdělance či příslušníka intelektuální elity, jak se často snaží alespoň tvářit čeští kritici. Jejich vliv pochází z něčeho zcela jiného. Lidé vědí, že tito pánové mají zkrátka čich na to, co se bude líbit. Co Newyorčan přijme a co ne. Pokud jde o jemné nuance, které je třeba dovyložit a diváka nalákat, pak to činí často divácky vstřícnou formou kritiky. Ukazují Newyorčanům, co se komu zrovna na tomhle kousku bude líbit a kdo by na to raději chodit neměl. V kritikách používají květnatou mluvu plnou synonym a příměrů, které jsou subjektivní, a přesto přesné. Jejich vliv na divadelní produkci pramení zkrátka z toho, že dokážou vystihnout většinový vkus. Proto mají tak velký vliv.
A jak to ve skutečnosti vypadá? Zhruba takhle: Po premiéře hry Seminar 20. listopadu 2011 čekal před divadlem dav zvědavý na kritikovu první reakci. Ben Brantley vyšel z divadla. Pohledy kolemjdoucích, mobily, foťáky i televizní kamery mířily na něho. Šel pomalu a důstojně se svou hůlkou, podoben Eltonu Johnovi, po červeném koberci k přistavené limuzíně. Neřekl ani slovo. Z jeho tváře se nedalo naprosto nic vyčíst. Nápadně si vzrůstající napětí užíval. V davu kolemjdoucích to vřelo, až konečně to někteří jedinci nevydrželi a začali na něj pokřikovat, ať řekne, co si myslí. Brantley se zastavil, jako by na místě zmrzl. Dav ztichl. Brantley se mrštně otočil a došel zpět do centra namířených kamer. Střihem se jeho obličej proměnil v rozzářenou dětskou tvář a jednou jedinkrát, pro všechny televizní i rozhlasové stanice naráz, zvolal: „I like it!“ Otočil se a ve vteřině zmizel za černým okénkem limuzíny. Tahle kratičká věta pohnula davem směrem k pokladnám divadla. O tři hodiny později vyšla jeho kritika, kde inscenaci prohlásil za svůj divadelní tip sezony, výsledkem čehož se plánovaná tříměsíční produkce hry Seminar protáhla na šestiměsíční. To způsobila jedna věta a následných pět kritických hvězdiček v NYT.
Pokud je hodnocení kritiky kladné, PR manažeři dané produkce ho okamžitě rozšíří všude, kde by se mohli vyskytnout potenciální diváci. Zejména do televizní i tištěné reklamy a na hromadná prodejní místa. Používají přitom jmen kritiků, kteří dané ohodnocení navrhli, jako nejlepší možnou referenci. Překvapivá je i hojnost jakési amatérské kritiky, která se vyskytuje všude na světě, ale zde je to cosi jako vášnivě prožívaná burza. Odehrává se převážně před představením, kam diváci přicházejí i o půl hodiny dříve, ale nikoliv proto, aby si odložili v šatnách (šatnu většina divadel nemá) či zaujali svá místa, ale právě proto, aby korzovali po divadle a s jistou vášnivostí konverzovali s jinými (neznámými) diváky o jejich osobních diváckých tipech.

foto NYtix

Z cyklu: Konečně plním slib a začínám zveřejňovat pětiletý výzkum podmínek k herectví.Cílem těchto příspěvků je trochu demytizovat broadwayskou scénu a americké herectví v očích českého zájemce pomocí některých základních, ale u nás stále nepříliš obecně rozšířených informací.