Pozoruhodný trestní příkaz vydaný soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 1 Helenou Královou ve věci zneužívání Vojenské zpravodajské služby vyvolává pocit marnosti a beznaděje. Ponechme stranou právnické žvatlání o přítomnosti či absenci subjektivní stránky trestného činu. Ostatně to vypadá, že i soudkyně Králová se takovým rozborům věnovala před vydáním svého příkazu jen velmi povrchně.

Podívejme se na věc s použitím elementární logiky. Žijeme v zemi, kde je nejvyšší normou Ústava. Nedílnou součástí Ústavy je Listina základních práv a svobod a ta každému v této zemi zaručuje právo na život v soukromí. To znamená, že se nikdo nemá co starat o to, co zrovna dělám. Jakákoli součást státu (zejména pak jeho represivní složky včetně špiónů všeho druhu) se dokonce starat nesmí. Práva jednotlivce sice výjimečně omezit lze, ovšem výhradně k účelu a způsobem, který je stanoven v zákoně a přitom maximálně šetřit podstatu garantovaných práv. Takže, každá úřední osoba (vojenský zpravodajec jí nepochybně je) která, bez dostatečného zákonného důvodu, nebo způsobem, který není definován v zákoně, leze komukoli do soukromí, na Ústavu evidentně kašle. A to představitel státu nesmí.

Debata na téma sledování vs. obrana proti sledování je komická až k pláči. Kolem paní Radky Nečasové se motala parta vojenských špiónů a šmírovala, co dělá. Tedy jednoznačně porušovali její ústavní práva. Jak tomu kdo říká, je úplně jedno. Zákonný důvod pro to neměli. Stačí nahlédnout do zákonů o Zpravodajských službách a o Vojenském zpravodajství abyste zjistili, že žádný úkol, který by to ospravedlňoval, vojenští rozvědčíci nemají. Kdyby i měli, bylo by to omluvitelné pouze za předpokladu, že by o tom paní Radku předem informovali a vyžádali si její souhlas. To patrně neudělali. Není co řešit.

Je nám opakovaně podsouváno, že každý moderní stát potřebuje tajné služby, aby ochraňovaly podstatu demokratického zřízení. Budiž. Tajná služba je nákladná instituce, která musí být pro plnění toho, k čemu byla zřízena vybavena náležitými pravomocemi. Z podstaty tajnosti, bez které by služby ztrácely smysl, plyne i to, že nemohou být pod veřejnou kontrolou. Kontrolu za nás tedy realizují parlamentní komise. Ty jsou ovšem odkázány v podstatě jen na informace, které jim poskytnou samy služby. Jsou-li pravdivé a úplné nemají šanci zjistit. To je ovšem situace, která klade mimořádné nároky na samotné zpravodajce. Měli by to být lidé nejen odvážní a milující svou vlast, ale zejména disciplinovaní a také zdrženliví. Mimořádné pravomoci, které jim stát udělil, sebou nesou také mimořádnou odpovědnost za to, že nebudou zneužity.

Paní soudkyně Králová nám svým příkazem sděluje, že když ředitel tajné služby přijme od osoby, která k tomu nemá oprávnění, úkol, který jeho služba není oprávněna provést, a vydá pokyn k systematickému prolamování ústavou garantovaných práv, aniž pro to existuje zákonný důvod, se možná dopustil jakéhosi přestupku. Vysoký důstojník služby, který bez ohledu na očividnou nezákonnost nechá své podřízené splnit požadovaný úkol, se pak nedopustí vůbec ničeho. Jediný, kdo si zaslouží potrestání, je ta nebohá žena, kterou ti nevinní úctyhodní a zřejmě i nesvéprávní oficíři neposlali s jejím šíleným požadavkem do háje. Bezvadný.

Není bez zajímavosti, že se mezi agenty, kteří se na té operaci podíleli, nenašel žádný, který by na očividnou nezákonnost toho, čím byl pověřen, byť jen interně, upozornil. To evokuje dojem, že podobné nešvary jsou v této službě tak běžné, že se nad nimi nikdo ani nepozastaví. Dělám, co se mi nařídí a basta. Představa, že draze vybavení a vycvičení, dobře placení špióni jsou v podstatě hříčkou v rukách nějakých pochybných existencí, a dokonce jim to ani nevadí, je vpravdě znepokojující. To, že se klidně podílejí na pošlapání práv těch občanů, pro které mají chránit demokratické zřízení je ovšem skandální. Soudný člověk jasně vidí, že ti lampasáci fatálním způsobem neunesli svoji odpovědnost, že absolutně selhali a postavili smysl existence tajných služeb na hlavu. Nezávislý soud v tom nevidí nic trestného. Jestli se to doopravdy smí, je něco špatně.

Pokud se soudy ke kterým se zřejmě případ ještě dostane, budou dívat na trestnost jednání obviněných stejně jako paní soudkyně, pak nás potěš pánbůh. Můžeme si definitivně přestat dělat iluze, že nežijeme v Absurdistánu.