V neděli 1. října v poledních Otázkách Václava Moravce se ministr vnitra Milan Chovanec pokoušel přesvědčit diváky, že je člověkem na svém místě. Je pravděpodobné, že se mu to u některých nepozorných jedinců i povedlo. Jeho PR poradci jej mohou v zásadě pochválit. Pravda je, že působil suverénním dojmem a jeho oponent Jan Ruml se příliš ke slovu nedostal. Pravděpodobně proto, že když on byl v aktivní politice, patřilo skákání do řeči k projevům neomalenosti. Budiž Milanu Chovancovi ke cti, že si sem tam svoje hulvátství uvědomil a pozdě, leč přece, se za ně omluvil. Patrně si vzpomněl na doporučení svých image makerů. Pokud se tedy týče slupky diskuse, zasloužil by si ministr vnitra řekněme dvojku.

S obsahem to ovšem tak růžové není. Nevyvaroval se mnohých fabulací a dezinterpretací známých skutečností. Uvedl například, že takzvaná Blažkova vyšetřovací komise vyloučila, že by akce Bereta a Vidkun vyšetřované ÚOOZ, byly motivem pro zadání odstranit Roberta Šlachtu z vedení útvaru. Blažkova komise, která je mimochodem kapitolou sama o sobě, nic takového ve své zprávě neuvádí. Jediné, v čem by bylo možné spatřit zdroj Chovancova prohlášení je: Ze shromážděných materiálů nebylo prokázáno, že organizační změna byla provedena s cílem „odstranit“ R. Šlachtu, omezit činnost celorepublikových útvarů nebo zabránit prověřování konkrétních trestních věcí (vč. v médiích zmiňovaného případu Bereta). Naprosto klidně mohli komisionáři, aniž by se změnil význam, napsat, že se neprokázalo, že změna nebyla provedena s cílem odstranit R. Šlachtu. Ve zprávě není o vyloučení nekalých motivů ani zmínka.

Proč se komise rozhodla takto formulovat, že nezjistila nic, je nasnadě. Napříč politickým spektrem je většinově sdílen názor, že je nepřípustné, aby kdokoliv, zasahoval do klientelistických hrátek na pomezí zákonnosti, které jsou podle mnohých samou postatou politiky. A policie už vůbec ne. ÚOOZ to za podpory vrchních státních zastupitelství udělal a zjevně mínil dělat i nadále. Naděje, že by Robert Šlachta mohl najít zastání, nebo alespoň objektivitu, u komise složené z politiků byla od začátku iluzorní. Ve chvíli, kdy se jejím předsedou stal Pavel Blažek, se rozplynula definitivně. Byl to právě on, kdo seděl jako ministr spravedlnosti (spolu s tehdejším ministrem vnitra Janem Kubice) po boku premiéra Nečase ve chvíli, kdy mu Robert Šlachta s vrchním státním zástupcem Ivo Ištvanem přišli oznámit, že v jeho úřadě začínají probíhat úkony trestního řízení, protože existuje důvodné podezření, že zde dochází k závažné trestné činnosti. Muselo být hrozné, že tehdy neuměl svému předsedovi a premiérovi nic vysvětlit, neřku-li nějak zasáhnout. Strašná situace, vždyť justice včetně státních zastupitelství měla být jejich. Rozuměj ODS a spřízněných klientelistických kruhů. Byl to pravděpodobně pro Blažka tak hrozný zážitek a pro ostatní členy komise tak hrozná představa, že nemohli jinak, než se shodnout na této poněkud zavádějící formulaci závěru. To ovšem nestačilo Milanu Chovancovi, i tento závěr hodný chytré horákyně pro jistotu dezinterpretoval.

Naopak úplně přehlédl rozsáhlou pasáž, ve které Blažkova komise celkem objektivně popisuje, jak byla organizační změna manažersky absolutně odfláknutá. Mezi řádky leč naprosto srozumitelně zde stojí, že policejní prezident Tuhý a jeho náměstek Laube by propadli z předmětu management na libovolné střední škole. Patrně vzali komisníci za svůj názor, že policii se velí a řídit ji tudíž netřeba.
Škoda, že se komise v závěrečné zprávě nevěnovala formální stránce věci. Chovanec v televizi tudíž pochopitelně také ne. Podle nařízení ministerstva vnitra má být referátník s návrhem organizační změny podléhající schválení ministrem (o právě takovou se bezesporu jednalo) před předložením ministrovi opatřen stanoviskem odborových organizací a také ekonomického odboru MV. Vzhledem ke skutečnosti, že komise zjistila, že tento materiál byl odeslán 31. května, by bylo určitě zajímavé uvést i zda a kdy konkrétně, zmíněné instituce připojily svá stanoviska.

Další povinností je předložit takovýto návrh nejméně měsíc před navrhovanou účinností. Původně mělo ke sloučení dojít k 1. červenci, takže to zřejmě Tuhý s odřenými zády stihl. Komisařům důvody takového spěchu zjevně nevysvětlil. Nechalo je to v klidu. Škoda. Každému soudnému člověku je jasné, že takový kalup je nanejvýš podezřelý. Rozumný důvod pro něj neexistoval. Návrh nad to zjevně postrádal srozumitelné odůvodnění, což ovšem ministrovi vnitra nebránilo jej schválit. V závěrečné zprávě se dočteme, že teprve na slyšení před komisí se Chovancovi generálové vyzbrojili fousatými analýzami z posledních dvaceti let a pokoušeli se je vydávat za podklad pro svůj záměr. Směšné a podezřelé. Nikoli však Milanu Chovancovi. Ten, místo aby předkladatele s takovým polotovarem vyhodil, po roce bezostyšně tvrdí divákům, že ÚOOZ mělo po sloučení získat jakousi personální převahu, nebo přesněji, že mělo nějak posílit zejména v teritoriích. Nic takového ovšem doloženo není. Naopak před komisí autoři reorganizace uvedli, že na úrovni odborů původních útvarů k žádné změně nedojde. Je celkem jasné, že zde pan ministr patrně tak trochu fabuloval.

Zajímavé je také, proč se členové Blažkovy komise vůbec nezajímali o to, co jsou opakovaně zmiňované sekce ve struktuře NCOZ. Zákon o policii definuje útvar jako základní policejní součást. V její vnitřní struktuře lze vytvářet odbory případně oddělení. Sekce je uskupení, jehož zřízení zákon neumožňuje.

Bylo až komické, jak se úřadující předseda ČSSD pokoušel doložit zlepšení efektivity útvaru po sloučení. Ukazovat Čechům, kteří vesměs sdílejí názor Winstona Churchilla, že věřit lze pouze statistikám, které člověk sám zfalšuje, jakési grafy je naivní. Každý, kdo se jen trochu zajímá o statistiku, ví, že pokus o statistické podchycení činnosti s tak velkým počtem proměnných jako má policejní práce, nemůže nikdy vést k výsledku s dostatečnou vypovídací hodnotu. Používání takových údajů je zavádějící vždy. Je úplně jedno, který parametr prezentujeme. Ostatně od systému hodnocení podle „čárek“ (žargonový výraz pro kvantifikaci čehokoliv) se v policii mělo upustit již dávno. Ten se používal ve Sboru národní bezpečnosti.

Co se týče odchodů policistů z nové centrály, nabídl nám Milan Chovanec hned dvě zlehčení. Nejdřív zmínil přirozenou fluktuaci. Škoda, že nám zde nepředložil statistické srovnání, odchody od sboru lze, na rozdíl od efektivity, srovnat naprosto přesně. Potom uvedl, že schopní detektivové teď pracují jako analytici na vrchních státních zastupitelstvích, že tudíž zůstali v systému a je to tedy jedno. Ministru Chovancovi zjevně ano. Je však třeba dodat, že speciálně tito policisté zřejmě odešli, protože svoji profesní budoucnost nechtějí spojovat s pochybně vzniklým útvarem a pracovat v podřízenosti velitelů, kterým prostě nevěří. O tom, jak je to s důvěrou v nadřízené u těch, kteří zůstali lze jen spekulovat. Zatím si jejich loajalitu šéfové s Chovancem v čele kupují strmým zvyšováním jejich služebních příjmů.

I po nedělních Otázkách můžeme tedy jen přemýšlet o tom, zda je pravděpodobnější, že se policejní generálové jednoho dne probudili s přesvědčením, že to nejlepší, co mohou pro zefektivnění práce celorepublikových útvarů udělat, je svižně a bez zbytečných keců je sloučit, nebo že někomu dostatečně vlivnému došla trpělivost a oznámil generálu Tuhému, že buď bude do poloviny roku v policii „pořádek“ s ním, nebo holt bez něj. Jinak řečeno, stále není jasné, zda ministr Chovanec toleruje manažerský šlendrián, nebo se aktivně podílí na klientelistických čachrech, které mají za cíl dostat pod kontrolu vyšetřování závažné kriminality.