Výjimečný stav světa na jaře 2020, vyvolaný podivnou nákazou, vejde určitě do dějin, ale v kulturní historiografii a v chronologii literárního kánonu bude jednou patřit k nejdůležitějším datům těchto dnů smrt Eduarda Limonova, ruského spisovatele světového významu. Sám nedávno prohlásil, že den jeho smrti bude v Rusku dnem národního smutku.

17. března zemřel po několika operacích v Moskvě ve věku 77 let.

Limonova proslavila jeho literatura, jeho tklivá a provokativní poezie, kterou psal od 60. let, jeho romány a eseje.

Proslavil se ale i svým stylem - jako vyučený krejčí si sám šil uprostřed sovětské šedi elegantní kalhoty, košile a saka, byl dandy, miloval eleganci a styl, ačkoliv celý život žil v materiální skromnosti a soustředěné disciplíně.

K jeho stylu také patřil vyostřený narcismus a heroická stylizace — a stejně jako byl v 60. a 70. letech hrdinou undergroundu, stal se v postsovětské epoše i záporným a posléze snad především trapným hrdinou v oblasti politických názorů a aktivit, ačkoliv se chvíli zdálo, že by jej jeho osobně pojímaná konfrontace s Putinem (v roce 2006 napsal celou knihu nazvanou “Limonov proti Putinovi”) mohla smířit s ostatními výraznými osobnostmi ruské opozice. “Jiné Rusko” (tak se jmenovalo hnutí, v jehož čele Limonov stál), jeho demonstrace a kritické komentáře nevedly ale k širší kooperaci. Jeho jízlivé komentáře postupně ztrácely význam i smysl. Rozešel se se všemi, zůstal sám s hrstkou stoupenců a nohsledů, ačkoliv jej za jeho umělecká díla a za strhující velikost kontroverzní osobnosti obdivovaly, obdivují a budou obdivovat celé generace čtenářů a intelektuálů.


Limonov se naprosto zkompromitoval svými politickými postoji z postsovětské doby. Založil vlastní stranu, kterou nazval tím nejnepřístojnějším — alespoň z hlediska dobrého vkusu zastánců občanské společnosti — spojením slov, jaké si lze vůbec představit: nacionální bolševismus. Byl proti Putinovi, ale zároveň i proti Západu, Americe, demokracii, podporoval etnické čistky v Bosně a ruské geopolitické ambice v Podněstří a Abcházii. Ve válce na Ukrajině svými komentáři stál na straně separatistů z Doněcké lidové republiky.

Limonov celý život sledoval vlastní kult, který byl heroický, ale zároveň vždy i křehký, něčím dětský nebo bezbranný, hypersenzitivní, zranitelný, niterný.

Nejlépe tuto nesourodou směs mohla vyjádřit jeho literatura: Limonov zůstane v dějinách kultury jako velký a strhující autor, jehož ne všechna díla jsou stejně významná, ale najdou se mezi nimi skvosty, které jeho ideové úlety i nepovedená literární díla nejen zastíní, ale i takříkajíc vykoupí.

Samozřejmě k těm nejvýraznějším patří To jsem já, Edáček (Eto ja, Edička), román napsaný v roce 1976 v New Yorku, vyšel v roce 1979, v Rusku až zároveň se zánikem SSSR roku 1991. Limonov v emigraci (1974 — 1991) žil divoce a intenzivně psal — o své nešťastné lásce k fatální krasavici Jeleně, o amerických trockistech a jiných levicových revolucionářích, o životě částečně autobigrafického hrdiny, který vzpomíná na dobu, kdy se ještě jmenoval Savčenko (autorovo pravé příjmení) a vyrůstal v provinčním Charkově, ale především popisuje svoji naléhavou současnost. Intenzita bezprostřední přítomnosti vždy představovala fascinující výzvu pro tento typ psaní. A pro Limonova nikdy nebylo důležité, zda se tato přítomnost děje dnes a nebo v relativně dávné minulosti. V New Yorku psal o sociální periferii, na níž se tam sám ocitl, v Knize mrtvých šlo o intenzivní přítomnost osob, pro jejichž výběr platilo jediné kritérium: že už jsou po smrti. Psal o vězení, v němž se na počátku tohoto století na několik let ocitl za údajně nelegální zacházení se zbraněmi.

Psal celý život v první řadě o sobě, ale způsobem tak naléhavým a pronikavým, že se jeho jednoduchý a přímočarý jazyk dotýkal potažmo i všech témat — niterných i společenských, dotýkal se každého a kohokoliv.

Jeho popis stárnoucích punkových muzikantů, unavených vysokou spotřebou piva a marihuany, je nadčasovým esejem o stárnutí a pomíjivosti.
Mnohé popisy milostného vztahu a jeho peripetií patří do galerie nejsilnějších uměleckých znázornění lásky, jejích krizí a dramat, jejích katastrof.

Poslední Limonovova kniha vyjde posmrtně — jmenuje se “Stařík cestuje” a autor ji dopsal minulý měsíc. Obsahuje črty za celé období spisovatelova života, jejich spojníkem je motiv cesty, putování. Mladý nakladatel si hned všiml, s jak neuvěřitelnou precizností pracovala — zjevně až do posledního dne — umělcova paměť a schopnost přetvořit její plody v poutavý příběh. Knihu autor napsal rukou ve svém stroze zařízeném moskevském bytě — i tento fyzický rozměr psaní je důležitý — ačkoliv se mu twitter a jiná sociální média dávno staly nástrojem pro šíření vlastní agendy, zůstával tento spisovatel zároveň staromódně upřímný a osobní. Limonov byl ve svých soudech mnohdy nespravedlivý, útočný, příkrý, brutální. Ale přesto se čtenář vždy na každé jeho slovo může naprosto spolehnout. Ať se vyprávění týká empirické fakticity, prožitku nebo výsledků obrazotvornosti, vždy se vyznačuje dokonalou přesností a důvěryhodností. V ní spočívala “pravda”, kterou Limonov šířil o sobě, o světě, o nás všech.