Včera večer jsem sedl k počítači a začal psát odpověď panu Václavu Žákovi. Chtěl jsem v ní reagovat na jeho poznámku k mému článku „Nedokážu si představit sebe, že já jako disident, bych šel někam žebrat o peníze“. V něm jsem se pozastavil nad urážlivou volbou slov pana senátora Dienstbiera, která pronesl ve své řeči k návrhu na stažení zákona o protikomunistickém odboji.

http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/183226.aspx

"Tento zákon je vlastně od počátku mrtvé dítě, respektive dítě, které několik let umírá. Není vůbec možné, aby zákonodárné sbory hodnotily dějiny. Neřeší vůbec nic z toho, co vlastně řešit chce," prohlásil ale Dienstbier. „Nedokážu si představit sebe, že já jako disident bych šel někam žebrat o peníze," Podle něj už existuje dost mechanismů, jak účastníky odboje ocenit. Dienstbier uvedl, že tuto možnost má už i sama vláda.

Rád bych přidal odkaz na tento výrok v stenografickém přepisu jednání senátu, bohužel není ještě dostupný. Dostupný je ale videozáznam jednání senátu, který potvrzuje, že výrok pana Dienstbiera si media nevymyslela, ani jej nijak nezkreslila.

http://www.senat.cz/cinnost/webtv/archiv.php?video=true&id_schuze=&zacatek=20101209002310&konec=20101209054046

Pan Žák mi vyčítá, že jsem se nestal prominentem. Málo jsem se prý snažil. Asi mu nevysvětlím, že jsem se vůbec nesnažil. Nijak jsem netoužil „změnit svět k lepšímu“ a už vůbec ne „zevnitř strany“. Nijak jsem netoužil stát se prominentem. Ani jsem nemohl. Seděl jsem, jak někteří mí kritici píší „za bukem“, v kanadském bezpečí.

Ano, pan Dienstbier si odseděl 4, 5 roku v kriminále. A říká, že o peníze by jako disident nežebral. Říká, že peníze ani on, ani ostatní disidenti neměli, protože je používali pro pomoc těm, kteří nemohli nic dělat. Já jsem napsal, že znám část disidentů, těch „bezejmenných“ signatářů Charty, kteří žádnou pomoc nedostali. Tomu starému Rómovi v base, jak pan Žák popisuje, pan Dienstbier říkal, že peníze „používali k pomoci těm, kteří nemohli nic dělat“. Říkal že „je používali“, což mi napovídá, že patřil k těm, kteří měli nad penězmi z exilu kontrolu. Já znám docela dost signatářů Charty, kteří ztratili práci, protloukali se jak mohli, byli sbíráni a vyslýcháni Státní bezpečností, byli obviňováni z toho, že jsou „parazity a chuligány“. Nakonec, když režim zjistil, že je všechny zavřít nemůže, byli vykopnuti za hranice. Žádnou pomoc od Charty nedostali a nestěžují si, o „prachy“ nežebrali a nežebrají. Není o nich slyšet. Já jsem i je chtěl připomenoout. Zaráží mě, že pan Žák proti tomu tak ostře protestuje.

Zajímavá je zmínka pana Žáka o kotelně. Mám něco společného s panem Dienstbierem I já jsem topil v kotelně. Bylo to jedno ze zaměstnání, které jsem vykonával proto, abych si vydělal na živobytí během studií. Mělo to výhodu, pracoval jsem od pěti ráno do osmi a pak jsem šel do školy. Byla to plně automatizovaná kotelna, má práce spočívala v tom, že jsem zkontroloval přístroje, zapsal stav do knihy a většinu času jsem strávil učením. O topení v kotelně tedy něco vím, a rozhodně si tak nepředstavuji prominenci. Je to prostě práce. Vykonává ji řada lidí a nepovažuji ji za nějak méněcennou nebo degradující. Jistě, bylo to jiné, než práce pana Dienstbiera. Já jsem si ji zvolil sám, on jinou práci dělat nemohl. Já jsem pracoval s automatizovanou plynovou kotelnou, pan Dienstbier možná házel uhlí lopatou.

Důvod, proč jsem odešel do Kanady nebyl v tom, že bych se nechtěl stát prominentem. O něčem takovém jsem, abych řekl pravdu, nikdy ani neuvažoval. Chtěl jsem studovat a doma jsem studovat nemohl. Lopatou házel můj otec, veterán druhé světové, afrického bojiště a Anglie. Neházel uhlí, ale uran v Jáchymově. Do Kanady jsme odešli, celá rodina, protože ani on, ani já, jsme necítili touhu napravovat nenapravitelný režim. Vážím si těch, kteří riskovali. Já jsem cítil, že další riziko můj otec už podstupovat nemusí. Že se riskovat nebojí, dokázal celým svým životem. Zemřel krátce potom, co jsme přijeli do Kanady, ve věku 58 let na rakovinu. Zemřel v době, kdy jsem končil druhý semestr na univerzitě a zemřel sice v bolestech, ale spokojený.

Chtěl jsem tu odpověď panu Žákovi napsat, ale čím déle jsem o ní přemýšlel, tím více jsem si uvědomoval, že jsem něco takového už jednou psal. Bohužel díky stěhování, havariích hard disku a podobným nepříjemnostem jsem to nemohl najít. Nakonec pomohl Google a já jsem ten můj článek z roku 2003 našel. Ještě déle mi trvalo najít článek bývalého sociálně demokratického senátora Františka Vízka, který podobně jako pan Dienstbier a pan Pithart, jeden ze senátorů KDU, kteří hlasovali pro stažení zákona o protikomunistickém odboji, byl kdysi vyloučen z KSČ a stal se disidentem. Ten se liší od textu pana Žáka jen v tom, že tam kde pan Vízek píše o těch, kdo se namísto aby se „snažili stranu změnit“, „schovávali za bukem“, pan Žák mluví o těch, kteří „zalezli do privátního života“

Ten článek pana Vízka i kritickou reakci pana Žáka přetiskuji. Odpověď psát nebudu, jak jsem řekl, napsal jsem ji již před sedmi lety.

Václav Žák napsal(a):
Jiří Dienstbier občas vyprávěl, jak jeho a další disidenty, které režim na konci sedmdesátých let poslal do vězení, přivítal neformální kápo věznice, jakýsi starý Róm. Ten jim řekl: "politika, ta mne nezajímá. Ale vy jste strašně šikovní! Prý jste dostávali spoustu peněz zvenku a nic u vás nenašli! A když se mu snažili vysvětlit, že žádné peníze nemají, protože je používali na pomoc těm, kteří nemohli nic dělat, jenom mával rukou a volal: vždyť vám říkám, že jste šikovní!
Dienstbier z normalizačního dvacetiletí strávil 4,5 roku v kriminále, pak topil v kotelně. Tak si pan Haas představuje prominenci. Myslím, že kdyby se trochu snažil, taky by si takovou prominenci mohl zařídit.
Před tím, jako syn kladenského doktora, kolem sebe viděl bídu a tak po válce vstoupil do KSČ. A od Chruščevovy řeči v roce 1956, když mu bylo dvacet, se začal snažit stranu změnit. On a celá řada jeho kolegů připravila rok 1968. Pak prohrál, ale na rozdíl od jiných nezalezl do privatního života, ale riskoval a dával otevřeně najevo, co si o režimu myslí.
O prachy nežebral. Nikdy jsem s ním o tom nemluvil, ale nepochybně je vděčný těm, kteří Chartě pomáhali.
Nedělám si už dlouho valné iluze o mravní a intelektuální úrovni některých spoluobčanů. Ovšem ubohost diskusních příspěvků pod tímto blogem - až na čestné výjimky, pochopitelně - mne opravdu zarazila.

20.11. GLOSA: Ti nejlepší za bukem ?
František Vízek
http://archiv.neviditelnypes.lidovky.cz/clanky/2003/11/34128_12_0_0.html
Dlouholetý přátel Václava Klause Tomáš Ježek se hrubě mýlil, když před časem v jednom z rozhovorů prohlásil, že snad už dá Václav Klaus pokoj, když je teď prezidentem. Nedá. Jako ekonom sice zklamal, nevěda, že prosperita začíná ve výrobě a ne bankovními manipulacemi a peněžními transakcemi, ale stále se cítí být "nejnej" střídavě jako sociolog, statistik, ekolog, politolog ... a nově též historik.
Ve svém textu k 17.listopadu (MF Dnes 15.11.) nevyčítá obyčejným lidem - ke kterým sám patřil -, že s totalitou kolaborovali, že se nebouřili a nedemonstrovali a nezakládali opoziční skupiny. Překvapující je, že jejich rezistenci, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity a pasivní žití považuje za chování, kterým byly vytvořeny předpoklady pro "sametovou revoluci" /!/. O disidentech - ke kterým sám nepatřil - není v textu jediné slovo, natož slovo uznání.
Plně souhlasím s reakcí předsedy a místopředsedy Senátu Petra Pitharta a Jana Rumla, kterou tentýž deník přinesl tři dny poté, a za sebe dodávám: Stokrát milejší - protože užitečnější - jsou mi ti, kteří měnili svět k lepšímu ve straně, pak mimo stranu a posléze proti straně, než ti, kteří se krčili celá desetiletí "odvážně" za bukem a nyní si osobují právo nejen klasifikovat druhé, ale mají troufalost ukazovat jednu jedinou a jedině správnou či dokonce jedině možnou cestu vpřed. A sebe vnímají jako schopné vůdce...

Ve straně, mimo stranu a proti straně
Tomáš Haas
Ke komentáři pana Františka Vízka na článek Václava Klause k 17 listopadu
(Ti nejlepší za bukem?, Neviditelný Pes, 20.11.2003
Nemohu soudit někoho za to, zda byl nebo nebyl "obyčejným občanem", měl jsem to štěstí, že mi bylo, když jsem odešel z ČSSR v roce 1969, 21 let. Nemusel jsem odolávat pokušení vstoupit do strany, abych získal výhody, které to přinášelo, ani jsem nemusel odolávat nátlaku na to, abych vstoupil do strany, jako jim museli odolávat někteří mí přátelé a spolužáci. Někteří do strany vstoupili, někteří nepodlehli ani pokušení, ani nátlakům. Doufám, že bych se zachoval stejně, ale jak jsem řekl, nebyl jsem zde, a nebyl jsem nikdy postaven před volbu. Přesto si těch kteří jsou předmětem opovržení pánů Vízka, Pitharta a Rumla vážím, zachovali si lidskou tvář daleko lépe, než ti, kteří jí chtěli přilepit na krvavou tvář své strany, zachovali si jí tím, že zůstali "obyčejnými občany".
I mezi bývalými komunisty bych rozlišoval, vážil bych si člověka, který dejme tomu brzy po válce vstoupil do strany, a který se někdy mezi lety 1948 a 1968 probudil z omylu, předstoupil před svůj uliční nebo závodní výbor, a řekl: "Tady je pánové má legitimace, zjistil jsem, že jsem omylem vstoupil do zločinecké bandy, do smrti budu i na svých rukou vidět krev jejich obětí, nechci už s vámi mít nic společného, zmýlil jsem se, vstoupil jsem mezi vrahy, ale stydím se za to, lituji toho, a chci alespoň zemřít jako slušný člověk".
Jenže s takovým bývalým komunistou jsem se ještě nesešel, ačkoliv bych jej rád potkal, a smekl před ním. I jeho bych považoval za hrdinu.
Zato jsem poznal mnoho takových, kteří stejně jako pan Vízek a pan Pithart "měnili svět k lepšímu" za cenu zničených životů svých spoluobčanů, často, jako pan Ruml starší stáli v předních řadách bojovníků za "pokrok", vraždili a věznili své spoluobčany, vylučovali je ze škol a vědeckýh ústavů, nebo takové jednání posvěcovali svými komentáři ve stranickém tisku a rozhlase. Tisíce z generace mých rodičů prošli lágry a věznicemi strany pana Vízka, Pitharta a Rumla staršího, myslím tím jejich původní stranu, tu, ve které, mimo kterou, a proti které měnili svět k lepšímu.
Potom se "užitečným" soudruhům pana Vízka stala nehoda, jednou, v průběhu mnoha stranických názorových přemetů a "změn linie", nepřehodili správně vyhýbku, a octli se na špatné koleji. Rodná strana je vyloučila ze svého středu, a oni se náhle ocitli mimo. I přesto nikdy nezapoměli, že jsou komunisty, dokonce své vyloučení ze strany považovali, a stále považují, za příkoří, za něco co si nezasloužili, považují se za oběti režimu. Středem světa je pro ně stále jejich strana, svět vidí pouze relativně ke straně, "ve straně, mimo stranu, proti straně". A dnes opět chtějí "měnit svět k lepšímu", opět si osobují právo klasifikovat své spoluobčany, rozhořčují se nad tím, že ten plebs, který "seděl za bukem", zatímco oni, zbaveni výhod členství v jediné správné straně, trpěli a museli mezi nimi žít jako obyčejní lidé, si dnes troufá pochybovat o jejich právu na pravdu.
Pane Vízku, ti kteří "seděli za bukem" možná nebyli hrdiny. Každému z nás to není dáno. Byli pouze obyčejnými slušnými lidmi. Jenže skuteční hrdinové jsou ti, kteří prošli lágry a věznicemi, ne ti kteří je do nich posílali, a kteří udělali z celé naší země ostnatým drátem obehnaný lágr, ještě před tím, než je strana vyloučila, a tím z nich udělala "hrdiny" a donutila měnit svět "mimo stranu". A i ti "obyčejní lidé", jsou většími hrdiny, než ti nadšení straničtí aktivisté z konce čtyřicátých let, z padesátých let a všech let komunismu které následovaly. Na rozdíl od nich neztratili zdravý rozum, lidskou slušnost, respekt ke svým spoluobčanům a víru anebo alespoň povědomí o hodnotách, které tvořily a tvoří základ civilizované společnosti. To, že tyto hodnoty přežily desetiletí snažení soudruhů pana Vízka, vytvořilo základní předpoklad pro společenské změny, kterým dnes říkáme "sametová revoluce". Pan Vízek vyčítá Václavu Klausovi to, že ve svém článku nerozděluje obyčejné a slušné lidi, že nekádruje občany že nerozdává dotazníky s otázkou "co jste dělali před listopadem", podobně jako se strana pana Vízka ptala "co jste dělal před únorem, před srpnem" a před všemi těmi milníky jejího působení. Zvyk je prostě zvyk.
A tak panu Vízkovi a jeho soudruhům vadí, že pan president nedocenil jejich zásluhy, že své spoluobčany nerozděluje na ty, kteří se se "zasloužili", a ty, kteří jsou podle nich jen stádem, které "sedělo za bukem".
Hodně pokory k těm "obyčejným lidem", těm kteří seděli v kriminálech, a snad i trochu pokory k těm kteří "seděli za bukem" a nezůčastnili se vaší "užitečné" činnosti na přeměně kvetoucí země v lágr by neškodilo, pane Vízku. Mluvím o pokoře, protože lítosti a kajícnosti se od vás nedočkáme. To nejsou vlastnosti "schopných vůdců".

Tomáš Haas, thaas@rogers.com