Vzhledem ke snaze odvést v případě Státního fondu pro životní prostředí pozornost kamsi stranou od základních faktů a souvislostí, je asi nutno si je znovu a znovu připomínat.

Ředitel Státního fondu pro životní prostředí Libor Michálek během prvních měsíců v úřadu, dospěl k podezření, že Fond má být zneužit jako nástroj „mimorozpočtového financování ODS“ a financování politické budoucnosti ministra životního prostředí Pavla Drobila, ke krytí korupce v připravované veřejné zakázce pražské čističky vod a v souvislosti s rozdělením ekologického megatendru a jeho převedením pod Fond transformovaný v „Zelenou banku“. Uvnitř Fondu měl být za tím účelem vybudován systém „klíčových osob“, které měly zajistit, aby „hýčkané peníze“ dostaly „správný směr“.

Částky o které měl být stát připraven se měly pohybovat až v řádu miliard korun.

O svém podezření se Michálek pokoušel informovat vládní a ústavní činitele, ministra vnitra Radka Johna a premiéra Petra Nečase.
Michálek poprvé informoval o svém podezření premiéra 13.října (písemně, e-mailem, kterým jej požádal o schůzku a o zprostředkování kontaktu s BIS). Premiér jej nejen odmítl přijmout, ale informoval potencionálního pachatele, ministra Drobila.

To, jak Petr Nečas reagoval, je naprosto neadekvátní reakce. Michálek, jak jsem již jednou napsal, „nebyl jen tak nějaký kverulant, který buší na dveře úřadu vlády a dožaduje se, aby se premiér angažoval v nějakém jeho malicherném sporu“. Michálek byl, v době kdy jej kontaktoval ve věci velmi vážného podezření na přípravu rozsáhlé trestné činnosti ve Státním fondu životního prostředí a Ministerstvu životního prostředí vysokým státním úředníkem, ředitelem SFŽP, odpovědným za správu mnoha miliard korun. Indicie, ne-li přímé důkazy, o přípravě krádeže (v tomto případě nemůžeme hovořit „jen“ o korupci) vedly přímo k ministru životního prostředí Drobilovi, členu vlády za kterou je Petr Nečas jako její předseda odpovědný.

Podruhé premiéra Michálek informoval 11. listopadu. Ani tehdy jej premiér nepřijal, Michálek hovořil jen s ředitelem Úřadu vlády Lubomírem Poulem. Podle Poula poté Nečas „doporučil“ Michálkovi aby se obrátil na ministra Drobila, kterému současně uložil, aby vyzval Michálka k předání důkazů policii.
Pokud je to pravda, ministr Drobil úkol nesplnil a premiér se o další vývoj kauzy nestaral. Ke schůzce Drobila s Michálkem došlo až 9. prosince. Schůzku Michálek nahrával. Z nahrávky je patrné, že Drobil na Michálka vyvíjel nátlak a nabádal jej ke spolupráci s Fibingrem a Knetigem, tedy se dvěma osobami o kterých musel vědět, že jsou implikovanými potencionálními pachateli a vyhrožoval mu, že pokud nebude spolupracovat, může přijít o místo. Potom co Michálek odmítl a řekl Drobilovi, že má schůzku s Knetigem zdokumentovánu, vyzval jej ke zničení důkazů. Potom sice Michálkovi řekl, aby s tím „šel na policii“, ale doprovodil to doporučením, aby nahrávku zničil pod hrozbou, že to jinak „může zničit“ jeho. Nakonec mu dal dvě varianty – „usmířit se“ s Knetigem a Fibingrem, kteří mají „politické krytí“ ODS, nebo přijmout místo jeho náměstka. Na závěr připojil „dobrou radu“:

„Přineste mi to, zničte to a odpřisáhnete mi, že neexistuje nic jiného“.

Je neuvěřitelné, že i po tom, co Petr Nečas věděl o vážném podezření z trestné činnosti, a o výzvách ke zničení důkazů a pokusů o korupci Libora Michálka nabídkou postu náměstka je stále „přesvědčen“ o Drobilově nevině, Drobil je stále místopředsedou ODS a členem gremia a Nečas s ním „stále počítá“.
Je rovněž nepochopitelné, že Michálka odmítl spojit s BIS. Jeho prohlášení, že „premiér není ohlašovna“, že nemůže vyšetřovat, zda je informace pravdivá a že nemá pravomoc úkolovat BIS je rovněž podivná. Premiér jistě ví, že BIS nemusí jednat jen na základě úkolů vlády, nebo prezidenta. Může jednat i na základě svého obecného vymezení povinností:

Podle § 2 zákona č. 153/1994 Sb. je BIS státním orgánem pro získávání, shromažďování a vyhodnocování informací (dále jen „zabezpečování informací„) důležitých pro ochranu ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů, bezpečnost a obranu České republiky
Obecné vymezení působnosti BIS stanoví § 5 odst. 1 zákona č. 153/1994 Sb., podle něhož

Bezpečnostní informační služba zabezpečuje informace
i. o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti České republiky,
j. o zpravodajských službách cizí moci,
k. o činnostech ohrožujících státní a služební tajemství,
l. o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy České republiky,
m. týkající se organizovaného zločinu a terorismu

Plnění těchto úkolů BIS je její každodenní činností. K tomu aby například sledovala cizího agenta nebo teroristu (čl. j. a čl. m. § 5 odst. 1 zákona č. 153/1994 Sb.) nepotřebuje být specificky úkolována vládou nebo prezidentem. Premiér není ředitelem BIS, neřídí její každodenní činnost a nevede vyšetřování každého případu. Je ale, ze zákona, koordinátorem tajných služeb. Nelze očekávat, že agenta odhalí premiér nebo prezident a ti teprve potom BIS nařídí jeho sledování. Na druhé straně, kdyby se premiér dozvěděl, že takový agent možná pracuje uvnitř vlády, nic mu nebrání v tom, aby o tom BIS informoval a ta zcela jistě ví jak dále postupovat. Informovat BIS je v takovém případě dokonce jeho povinností.

Informace o podezření z organizovaného pokusu o krádež a korupci v miliardových částkách, ve které jsou implikovány osobnosti ve vysokých vládních funkcích nebo vysokých úřednických postech v jeho vládě, se jistě kvalifikuje jako případ podle článků l. a m. zákona. Je-li taková informace poskytnuta premiérovi vysokým státním úředníkem odpovědným za správu mnohamiliardového státního fondu, musí být brána vážně. Premiér nemusí a skutečně nemůže vyšetřovat, zda je pravdivá či ne. Musí ale informovat BIS, jejíž zákonem uloženou povinností je věc vyšetřit.

Premiér Nečas v tomto případě nejednal. Jeho vysvětlení, že „není ohlašovna“ se nedá vysvětlit jinak, než jako snaha o bagatelizaci případu, snaha vydávat případ za nějakou možnou defraudaci referenta na obecním úřadě kdesi v Beskydech, která je pod jeho rozlišovací schopnost a je věcí místní služebny policie. Nejednal ostatně ani ministr vnitra. Radek John dokonce ani neposlal Michálka „na policii“. Poradil mu, aby si napřed sám sehnal důkazy a nasměroval jej na kolegu novináře, který mu může poskytnout potřebnou techniku. Jako ministr odpovědný za bezpečnost státu a jeho občanů i on totálně selhal a prozradil při tom, že nevěří svým vlastním složkám. Není divu, že ta nedůvěra je vzájemná.

Snaha případ bagatelizovat ostatně trvá. ODS se stále pokouší odvést pozornost a tvrdit, že se „vlastně nic nestalo“, nebo za případ hodný pozornosti jen pro to, že kdosi „bomzoval“.

Jediným dosud potrestaným je ten, kdo na možnou připravovanou miliardovou zpronevěru upozornil.

Snaha chránit a krýt potencionální pachatele je ve skutečnosti ještě nebezpečnější a vážnější než možná finanční škoda. Pokud se podaří odvrátit pozornost od základních a nejpodstatnějších faktů a otázek případu, náš stát ztratí daleko víc než stamiliony nebo snad i miliardy korun. Pokud „Drobilova aféra“ nebude řádně vyšetřena a vytratí se, jako tolik minulých afér našich politických stran kamsi do ztracena, pokud se ODS i tentokrát podaří případ „ustát“, povede to nejen k další ztrátě její důvěryhodnosti, ale i k ztrátě schopnosti prosadit tolik potřebné reformy, pro jejichž realizaci je důvěra občanů klíčovým předpokladem. ODS zaplatí cenu, kterou si sama nechce uvědomit. Bude to jen další krok k její sebevraždě.

Povede to i k další ztrátě víry našich občanů v demokracii jako fungující politický systém, schopný vypořádat se s korupcí a jinými zlořády. Vím, že stejně jako já, nejsou tak naivní, aby si mysleli, že se to někdy podaří úplně, že jednou budeme od těchto jevů zcela očištěni. Vím ale i to, že jejich důvěra není nekonečná. Vím, že ubývá každým případem korupce a klientelismu, každým případem, který se bezskurpulózním politikům všech stran podaří „uhrát do ztracena“.

Náš systém a naše společnost trpí nemocí podobnou rakovině, nemocí jejíž příčinou je pocit nadřazenosti a vyjímečnosti nekterých z těch, kdo mají být jejími služebníky a správci. Pocit, který jim dovoluje si pohrávat s důvěrou občanů.

Demokracie může fungovat jen tehdy, když občané mají základní důvěru ve stát a jeho instituce.

Pokud ji ztratí, demokracie končí.

Nejsem a nikdy jsem nebyl kverulant. Nekritizuji proto, že mám radost z neúspěchu a z nezdaru. Necítím se ani nadřazený, ani vyjímečný. Vidím kolem sebe spousty normálních, pracovitých a kreativních lidí. Vidím je i v našich politických stranách, včetně ODS. Vím, že takových je u nás většina. Měl jsem to štěstí, že jsem prožil většinu svého života ve svobodě a demokracii a přál bych totéž i jim.