V poslední době na mně naléhá mnoho mých přátel, abych se se stejnou vervou s jakou kritizuji korupci a klientelismus v ODS, věnoval i Sociální demokracii.

Řekne se to lehce, je v tom ale malý problém. Velkou vetšinu z toho, za co si sociální demokracie bezpochyby zaslouží kritiku, mám takříkajíc z druhé ruky, zatímco u ODS mám tu smůlu, že mnohé aktéry jejich kauz díky svému bývalému členství a díky svému povolání osobně znám a mohu říci, že ODS znám z vnějšku i zevnitř. Navíc jsem kovaný pravicový konzervativec (mí přátelé vám potvrdí, že když se mne někdo zeptá jaký je můj politický postoj, hrdě odpovídám, že stojím jen kousek napravo od Džingischána), a tak mně vše co poškozuje pravici bytostně štve a naplňuje hněvem. K levici takový vztah nemám i když si myslím, že trpí stejnými či alespoň podobnými neduhy jako ODS a i jí by prospěla tvrdá kritika někoho kdo je orientován levicově a má k ní podobný vztah, jako mám k pravici a k ODS já.

Na ODS jsem opravdu tvrdý a to hlavně proto, že mi na ní záleží, obávám se o její budoucnost a s hrůzou se dívám na to, jak se zoufale snaží sama sebe historicky znemožnit a politicky zlikvidovat. Největším nepřítelem ODS nejsou její kritici, je jím ona sama, a to je to, co mně bytostně štve a naplňuje hněvem již dlouho a v poslední době dokonce v míře nemalé.

Navíc, já se Sociální demokracii nevyhýbám. Ve skutečnosti mi, i když přiznávám že méně než na ODS, záleží i na ní. Demokracie v níž chybí diskuse a rozmanitost názorů nemůže být skutečnou demokracií a levicovou demokratickou stranu skutečně potřebujeme. Potřebujeme se totiž, i když se obávám, že za toto tvrzení sklidím hněv zleva i zprava, navzájem.

Ale nerad píši o něčem, o čem toho mnoho nevím a to málo co vím, vím jen z novin.

V mediích právě čtu a slyším, že znovu ožívají již polozapomenuté aféry jejího bývalého předsedy, onoho mladého kluka z plakátů, který se zázračně rychle změnil z nadšeného, Lenina citujícího socialisty dělnického původu, pracujícího u dráhy, nejen v úspěšného premiéra a později dokonce doktora práv, ale i v úspěšného kapitalistu a multimilionáře. Co říkám kapitalistu, velkokapitalistu globálně zakotveného na obou stranách Atlantiku, na slunné Floridě i v zasněžené staré vlasti. Na obou stranách té velké slané louže má Standa příbytky.

Nemám rád internetové „politické diskuse“ ve kterých si místo argumentů a názorů obě strany jen vymněňují dlouhé listy korupčních kauz druhé strany, trumfují se dlouhými a ještě delšími seznamy jmen skutečných i neskutečných „zločinů“ a „zločinců“ druhé strany a když jim dochází „inkoust“, doplní je ještě stejně dlouhým a zbytečným listem nadávek. Nevede to nikam a jen to potvrzuje mé přesvědčení, že nejen že nemáme dobré politiky a dobré novináře, nemáme ani dobré „politické publikum“. Dobrých politiků a žurnalistů je u nás jako šafránu a stejně vzácní jsou i po kvalitních informacích toužící čtenáři. Daleko více jsou, přinejmenším v internetových diskusních forech, zastoupeni ti, které nazývám „političtí fandové“, kteří se vydávají za „levičáky“ nebo „pravičáky“, ale nedokáží říci proč. Vlastně to ani sami nevědí. Připomínají spíše dav holohlavých „fandů“ Baníku Ostrava nebo pražské Sparty. Nezáleží jim na kvalitním fotbale, záleží jim na tom, jak přeřvat, eventuelně lahvemi od piva přebít, jejich protějšky z druhé tribuny.

Proto jsem se o aférách přítele Grosse v době kdy plnily stránky novin, dlouho zdráhal psát. Žil jsem v té době za oceánem a informace jsem měl jen díky internetu. Nenapsal jsem o nich prakticky nic, protože nemám touhu přispívat k senzačním přežvýkaným informacím z bulvárních medií. Ani to neumím. Má fantazie sice, navzdory mému věku, pracuje na plné obrátky, ale neměl bych odvahu její plody předkládat mým čtenářům, kteří mají, jak vím, vysoce vyvinutý vkus, což projevují tím, že čtou mé články.

Napsal jsem tehdy o upřímném Standovi jen jeden ostře kritický fejeton. Napsal jsem ho inspirován nikoliv tiskem, který přinášel informace které jsem si z té velké dálky nemohl nijak ověřit a i když se jevily pravděpodobné (a dílem se i později potvrdily), nebyly již tak aktuální a tak jsem necítil potřebu dodat k tomu ještě něco. Vlastně jsem ani neměl co dodat. Řečeno bylo vše a ještě možná trochu navíc.

Život ale někdy dokáže přinést takové situace, na které je všechna fantazie krátká.

Ten fejeton jsem napsal až potom, co se Standa tak zapletl v dojemných příbězích o štědrém strýci Vikovi a ještě štědřejším ošetřovateli kraviček, jehož jméno jsem už zapomněl a pamatuji si jen jeho černobílou fotografi s kulichem na hlavě a igelitovou taškou v ruce, že jeho právní zástupkyně vhodila ručník do ringu a vydala tiskové prohlášení, ve kterém oznámila, že bude hledat zdroje peněz, ze kterých Standa financoval svůj byt, a jejichž původ neuměl vysvětlit. To mně tenkrát tak rozesmálo, že jsem o tom musel něco napsat.

Abych dokázal, že jsem objektivní, musím dodat, že stejně komické mi připadá Doleželovo vysvětlení "pěti na stole v českých" a Knetigovo vysvětlení vlastními ústy na Michálkových nahrávkách přiznaných plánů na redistribuci finančních prostředků Státního fondu životního prostředí. Kupodivu v tom článku i dnes, po pěti letech, nalézám i mně překvapivou paralelu.

Standa tehdy nevěděl odkud ty prachy vlastně má a hledal dárce inzerátem. Doležel mluvil kódovanou řečí. Knetig jen lhal a vytahoval se. Fanoušci jejich stran se tváří, jako by tím bylo vše vysvětleno a řvali a řvou na ty, kterým takové vysvětlení nestačilo tehdy a nestačí dnes.

Tou paralelou je to, že jmenovaní výtečníci nás všechny ještě pořád považují za blbce.

Tady je ten pět let starý důkaz mé objektivity, skalní fandové ČSSD a ODS. Fandové ODS si laskavě za strýce dosadí kmotra, fandové ČSSD šibala. Nehledě na jejich strany, jsou vlastně všichni strýcové, šibalové a kmotři členy jedné až příliš velké a až příliš úspěšné rodiny.

FEJETON: Eureka, pane premiére!
Tomáš Haas, 28.3. 2005

Vážený pane premiére,

se zájmem jsem četl oznámení Vaší právní zástupkyně, že hodláte jejím prostřednictvím hledat, komu vlastně dlužíte těch zhruba milion korun, které se záhadně objevily na Vašem kontě a kterými jste vyřešil svou bytovou situaci.

I když nejsem premiérem a dokonce ani politikem, i já, musím se přiznat, jsem ve svých finančních záležitostech sem tam konfrontován s překvapením, i když je tím překvapením většinou poznání, že mi na to či ono peněz nezbývá, a ještě se mi nestalo, že by se mé konto náhle záhadně rozrostlo.

Proto jsem po přečtení oznámení Vašeho právního zástupce otevřel výpis z konta, který mi pravidelně banka posílá, a začal jsem porovnávat a pátrat.

Stejně jako Vy bych rád bydlel důstojněji, vzpomínaje na známý výrok císaře Nera po tom, co se nastěhoval do svého nového příbytku, zvaného Domus Aurea Neroni: "Konečně bydlím jako člověk".

Protože chci, stejně jako Vy, být upřímný, musím pane premiére přiznat, že pan císař byl vlastně jedním z prvních evropských socialistů a pochopil, že blahobyt se dá vybudovat jedině přerozdělováním, jemuž samozřejmě musí předcházet, aby bylo co přerozdělovat, nejprve koncentrace majetku a rozhodování o jeho využití do jedněch rukou, nejlépe státních, což ovšem v jeho době znamenalo jeho ručky vlastní. Předběhl tak i klasiky socialismu, Marxe a Lenina. Toho Lenina, kterého jste citoval ve svém památném projevu k delegátům loňské konference Vaší strany, která stranu reformovala odstřelem jejího tehdejšího předsedy. Vzpomínáte na ten Vámi tehdy citovaný Leninův výrok "kdo chce zapalovat, musí napřed sám hořet"? Tak toho Lenina Nero dokonce předstihl i co se toho spalování týká. Jenom to, jistě jen proto, že Lenina narozdíl od Vás neměl nastudovaného, trošičku pootočil, a napřed pilně zapaloval, hořelo až potom.

Nepochopený císař bohužel stačil naplnit jen první část velkého socialistického snu, stačil pouze majetek koncentrovat, a byl ve svém historickém díle přerušen tím, že mu jeho vlastní pretoriáni doslova vrazili kudlu do zad. Jeho osudu jste pane premiére zatím o fous unikl, jsa na rozdíl od vašeho předchůdce Špidly a od nebožtíka císaře poučen, skoro by se dalo říci že i z jejich příkladu, a své pretoriány máte bezpečně pod palcem.

K dokončení jeho historického díla, k tomu přerozdělování, došlo až po jeho smrti, kdy jeho příbytek, který zabíral vělkou část tehdejšího Říma, byl postupně během generací následujících císařů rozparcelován a mnoho z nich tak dostalo příležitost vejít do historie jako lidumilní vládci dbající na veřejné blaho tím, že na bývalém Neronově, pardon zestátněném, stavebním pozemku postavili užitečné, veřejnosti sloužící stavby, fóra, lázně, chrámy a památníky svých historických a vojenských úspěchů. Dokonce se trochu dostalo i na méně majetné společenské třídy, v jednom z prvních socialistických projektů státní bytové výstavby v dějinách.

Ale abych se vrátil od té historické odbočky, pane premiére, stejně jako Vy a ten probodnutý císař, jsem i já uvažoval o své bytové stuaci a o svých financích. A uvědomil jsem si, že i já si zasloužím bydlet daleko lépe a že mi k tomu scházi přesně tolik, co přebývá Vám. I já jsem poučen z historie, tentokrát velmi nedávné, a proto nebudu zkoušet najít prostřednictvím strýčků, které už ostatně ani nemám, nějaké ochotné, štědré a usměvavé ošetřovatele kraviček s kulichem. Mohlo by dojít k nepochopení mých upřímných úmyslů, a nechci se nechat vláčet novinami, jako se to stalo Vám.

Z tohoto zjištění, a ze studia výpisu z konta, mi vyplynulo, že věc je čistější než křišťál, a řešení Vaší i mé situace je na dlani. Vám, pane premiére, milion přebývá, a na mém kontě milion evidentně není, což mohu těmi výpisy lehce dokázat. Z toho je jasněji než jasno, že ten milion přistál na Vašem kontě jen Vámi nezaviněným omylem. Na mém kontě naopak ten potřebný milion schází, a to velmi pravděpodobně proto, že mám, jak vidíte, ve financích stejný maglajs jako Vy a ty peníze jsem Vám asi půjčil já, a stejně jako jste Vy zapoměl od koho je máte, jsem si já nepovšiml, kam jsem je sakra založil. Tomu nasvědčuje i to, že mi kromě toho milionu scházi i jedna igelitová taška.

Takže Vás prosím, abyste mě zařadil na první místo v té listině tajemných věřitelů, kterou kompiluje Vaše právní zástupkyně. Nemusíte posílat paní Šárku, nebo strýce Vika s igelitkou, tu Vám nechám na památku, pošlu Vám číslo mého konta, Vaši pretoriáni je, pokud se tak už nestalo, podrobí důkladné kontrole, aby snad, nedej bože, nedošlo k něčemu nezákonnému, a Vy mi ty peníze na to konto převedete.

Nejste taky rád, že jsme to tak křišťálově čistě vyřešili?

S neutuchající úctou

Tomáš Haas