Rozhodně se nedomnívám, že vláda Sociální demokracie a KSČM, bude koncem světa.
Takovou vládu jsme tu již měli.

I když tehdy formálně Sociální demokracie vládla v koalici s jakousi podivnou formací lidovců, jejichž tehdejší předseda se od vlády distancoval, Unie svobody a kdo ještě dnes ví koho, své partnery s přehledem válcovala a hlasovala společně s komunisty, se kterými postup ve sněmovně před začátkem každé schůze pečlivě prokonzultovala (tolik Stanislav Gross).

Nezáleží na tom, zda KSČM formálně bude, či nebude ve vládě. Slovy Jiřího Paroubka – bez nich si Sociální demokraté ani ruce neumyjí. Nebude ale ani řešením. Dluhy se neplatí – přelož „neplatíme je my“ a tak se břemeno zadlužení přesune na ještě další generaci.

Otázka je, zda pravice obecně, a zvláště ODS, dokáže zastavit léta trvající ztrátu důvěry.

Pokud to nedokáže, bude levice vládnout nejen příští volební období, ale možná celou příští dekádu. Na místě je otázka, zda je to ještě možné. Předčasné volby by ODS podle všech odhadů prohrála, prohrála by je velkým rozdílem. Obávám se ale, že se ODS nepoučí. Opět uvidíme ustarané tváře jejich vedoucích představitelů opakujících tradiční slogan prvního povolebního týdne: „Voliči nám poslali vážné varování“. Na to varováni ODS asi opět odpoví, jako na něj odpovídala dosud – zastrčí jej pod koberec a přikáže svým členům, aby na ně zapomněli. Opět nebude řešit svůj skutečný problém. Opět o něm zakáže mluvit, zakáže jej pojmenovat a bude se opět „vracet ke kořenům“. Ne že bych měl něco proti těm kořenům, naopak. Problém ale je (a trvá, zvětšuje se a zůstává neřešen), že sebečistší a sebelepší pravicový program veřejnosti neprodají korupčními skandály zdiskreditované, medii vláčené a objektivně nedůvěryhodné „osobnosti“. Neprodá je veřejnosti strana, která hledá podporu u zkompromitovaných poslanců, a tváří se, že je to O. K., protože „ještě nebyli pravomocně odsouzeni“. Neprodá je veřejnosti strana, která jde do krajností, když se jedná o ochranu zájmů krajských kmotrů a která zakazuje diskusi o svém největším dlouhodobém problému. Strana, jejíž současné vedení bylo dosazeno vzpourou kmotrů a jejíž vedení se domnívá, že problém zrychlující se ztráty důvěry jako tolikrát předtím „ustojí“, aniž by pocítilo potřebu cokoliv ve vztahu k voličům měnit, jako tolikrát v minulosti. Strana, která své ztracené voliče přesvědčuje, že jediným důvodem jejich zklamání je, že „opustila své kořeny“.

ODS své kořeny nikdy neopustila. Její zásady stále trvají. Opustilo je její vedení, v pražské centrále, ale hlavně v regionech. Jak má volič věřit, že se ke kořenům vrací pod vedením těch, kteří jsou daleko více loajální ke svým protějškům a partnerům v ČSSD, než ke své vlastní straně a jejím zásadám. Jak má její volič věřit tomu, že vše, co je špatné, je vinou minulého vedení, vlastně ani ne vedení, jen minulého předsedy, protože všichni členové toho současného vedení byli i členy toho vedení minulého, jak na nejvyšších, tak na regionálních postech. Její voliči nějak nechtějí pochopit, že tím, že byl sestřelen bývalý předseda, byly vyřešeny všechny problémy světa a s nimi i malý problém ODS. Trochu to připomíná vtip o rumunské „sametové revoluci“. Ceauşescu byl zastřelen a všichni ostatní o jeden post povýšili.

Tragédií v tomto případě není to, že ODS své pravicové kořeny opustila, tragédií je, že je její vedení dokázalo v očích voličů a příznivců zdiskreditovat. Tragédií je, že se nejen nedokázalo postavit „kmotroům“ na odpor, ale dovolilo jim stranu ovládnout. Není to jen vina současného vedení ODS, ale faktem zůstává, že toto vedení problém nejen neřešilo, ale zakázalo o něm dokonce i diskutovat.

Jakou důvěru může mít strana, jejíž předseda mění svá „jednoznačná“ prohlášení den po dni, jakou důvěru může mít vláda, která se odvolává na své programové prohlášení, aby pak týden co týden měnila, díky svým vnitřním koaličním konfliktům, své na základě jejího programu připravované návrhy. Jakou důvěru může mít vláda a její nejsilnější strana, pro kterou slovo „jednoznačně“ znamená „pro příštích dvacet čtyři hodin“.

Změna stanoviska je bolestná, nejen pro voliče, ale i pro ty, kdo pod tlakem tvrdé reality musí svá stanoviska modifikovat. Obvykle za to zaplatí, někdy právem, někdy neprávem. Taková změna může být tragická. Pokud ale, místo aby premiér a jeho PR team voličům vysvětlili příčiny serie veletočů, tvrdí, že se nic nemění a že to co jsme říkali včera, stále platí, i když dnes říkáme něco úplně jiného, mění se tragedie velmi rychle v komedii. To se týká jak jednotlivců, tak politických stran. Tragická postava může být pozitivním hrdinou dramatu. Komická postava je maximálně „hrdinou“ frašky. Tragická postava může být i v politice věrohodná. Komická postava může v politice být jen k smíchu. A být v politice k smíchu je neklamnou známkou politikova konce.

Je hezké, že se vláda, jejímž premiérem je předseda ODS a ve které má ODS většinu ministrů, uchází o důvěru sněmovny. Co hezké není, je to, že jí nezáleží na důvěře voličů. Ve sněmovně vláda doufala, že se najde několik poslanců, kteří jí, z nejrůznějších vlastních důvodů, vysloví důvěru. Vláda doufala, že hlasování ustojí. A skutečně je ustála. Nestabilita ale trvá, protože trvají její příčiny. Vláda tvrdí, že má smysl pokračovat, má smysl dovést načaté reformy do konce. Otázkou je, zda toho bude schopna. Vláda má proti sobě nejen své oponenty, ale i řadu těch poslanců, kteří jí dnes dali „důvěru“. Zvážíme-li jejich politickou minulost a zvážíme-li i to, že jejich setrvání ve sněmovně je přímo závislé na trvání této vlády, věřím, že vláda důvěru sněmovny udrží až do doby, kdy několik jejich poslanců obrazně odvede policie v železech, nebo kdy se několik poslanců ODS rozhode, že pád vlády a tím i pád současného vedení ODS slouží jejich zájmům. Pokud ovšem Bártou dálkové ovládané vedení Věcí veřejných opět nevypomůže půjčkou dostatečného počtu poslanců „konstruktivní opozice“. Konstrutivní opozice téměř jistě vládu „podrží“ v hlasováních o důvěře, protože pokud by to neudělala, nebyla by už parlamentní opozicí, ale jen poznámkou pod čarou v historii české politiky. Rozhodně ale nebude natolik konstruktivní, aby s vládou prohlasovala nepopulární reformní zákony. I oni doufají, že se jim nějak podaří napravit svou značně pošramocenou pověst a i oni věří, že nejlepší cestou je skandály ustát, tvářit se, že za vše mohou ti, kdo dnes již jsou někde jinde, „vrátit se ke kořenům“ a “bojovat s dinosaury“, samozřejmě, že s těmi koaličními. Na své dinosaury si ani oni nenechají sáhnout, pokud nebudou za svá dobrá srdce pravomocně odsouzeni.

Prosazení reforem, kterým vláda považuje za nejdůležitější argument pro své strvaní, je podle mého velmi problematické. Hned v prvních dnech je ohrožen vládní návrh zákona o církevních restitucích, až dosud prohlašovaný za jeden z klíčových návrhů koalice. Zcela logicky a zákonitě budou následovat další. Buď prosazeny nebudou, nebo budou tak rozředěny vydíráním vládních „podporovatelů“ a kompromisy, že by možná bylo lépe, kdyby prosazeny vůbec nebyly. Vidím zcela zřetelně procesy, které budou jen opakováním, tentokrát ještě horším, vzorů z minulosti. Vláda přijde s nějakým zákonem, který bude bolet. Okamžitě se objeví názor, jak v opozici, tak v některé skupině v koalici, že takový zákon by poškodil nějakou sociální skupinu, kterou je nutno chránit. Nejlépe mladé rodiny s dětmi. Těch je nejvíc a jejich přízeň chce získat každá politiká strana. K zákonu jsou okamžitě připojena opatření na jejich „ochranu.“ Tím se ovšem smysl zákona vytratí, nic se neušetří, a protože ve výsledku je postižena nějaká jiná skupina, je nutno přijmout opatření na její ochranu, a tak dále a tak dále. Nakonec se musí sáhnout i na valorizace důchodů. To ovšem ve svých důsledcích ohrozí celou stavbu. A kolotoč začne znovu. Výsledkem je, že spirála rozpočtových schodků se stále zvyšuje a zrychluje, postiženi jsou nakonec všichni (a tentokrát skutečně) a jediné, co si volič zapamatuje je to, že viníkem je vláda.

Řešení nevidím ani ve volbách, ať už jsou jakkoliv předčasné.

Nevěřím, že dojde k nějaké smysluplné změně. Příští volby budou krajské volby. V krajích je důvěryhodnost ODS díky korupčním skandálům značně otřesena. Pozorný volič si ale všímá toho, že stejnými prohřešky jsou vinny i krajské organizace ČSSD, její činitelé jsou pravidelně účastníky stejných afér s nejasným hospodařením, korupcí, nebo zneužíváním evropských fondů.

ČSSD zcela podlehla bonmotu svého bývalého leadra Miloše Zemana, který se kdysi vyjádřil, že ČSSD pod jeho vedením „půjde vládě po krku“. Od té doby se media i politici všech stran domnívají - a neustále to opakují - že „jít vládě po krku“ je první a vlastně jedinou povinností opoziční strany. Je to hluboký a tragický omyl. První povinností opoziční strany je předkládat veřejnosti alternativu k vládnímu programu, alternativu k jejím rozhodnutím a alternativu k jejímu jednání.

Tuto povinnost, jak jasně vyplývá ze sněmovní debaty opozice, ani v jednom bodě neplnila a neplní.

Poslanci spojené levice, která se má stát (a s nejvyšší pravděpodobností i stane), vítězem příštích voleb, měli hodiny a hodiny času na to, aby popsali svou alternativu k „zločinnému počínání“ vlády. Bohužel jim na to nezbyl čas. Hodiny a hodiny vyřizovali vládě vzkazy „chudých babiček“, vysvětlovali, co vládě vzkazuje 120 tisíc demonstrantů, kteří minulý týden obsadili horní část Václavského náměstí a jeden po druhém opakovali, trpělivě a většinou nudně, bez jiskry přesvědčení a bez fantazie, že tato zločinná vláda chce rozhazovat peníze našeho lidu, krmit tlusté kapitalisty a promrhávat peníze z evropských fondů. Co chce dělat opozice v případě, že se jí podaří vládu přehlasovat, jsem se nedozvěděl. Stejně jako jsem se to nedozvěděl, když se Jiřímu Paroubkovi konečně, myslím v pátém pokusu, s pomocí poslanců ODS, podařilo sevřít krk vlády Mirka Topolánka. Ještě si pamatuji jeho zděšený výraz, byl šokován víc než Topolánek a připraveno neměl nic. Chtěl Topolánka nechat dovládnout až do konce předsednictví, což mu znemožnil svým odmítavým prohlášením prezident a nakonec byl rád, že mu Topolánek navrhl vytvoření „prozatimní vlády“ Jana Fischera. Obávám se, že kdyby se vládě tentokrát nepodařilo „přežít“, byli bychom, až na toho Fischera, v podobné situaci, Sociální demokraté nemají nic připraveného, nemají co nabídnout. Nebo to mají a pečlivě to tají.

Jediné, co jsem se dozvěděl, bylo, že je čas, aby vládu převzali ti, kdo mají na srdci skutečné zájmy našich občanů. Téměř všichni opoziční poslanci se přitom odvolávali na rozhněvaný „lid“ na Václavském náměstí a ztotožňovali se s demonstranty. Pokud jsou ty zájmy totožné s tím, co zaznívalo na Václavském náměstí, děkuji, nechci. To co účastníci odborové demonstrace požadovali, chaos, rozvrat, násilný převrat, znárodňování a konec demokratického systému rozhodně není v mém zájmu, a pochybuji, že je to v zájmu veřejnosti, občanů a budoucích generací.

Rozhodně protestuji proti tomu, že se levicové strany s takovými požadavky buď ztotožňují, nebo se snaží vézt na jejich vlně – obojí je nebezpečné a nepřijatelné.
V tom se kupodivu shoduji s politickým komentátorem, kterého, protože jeho názory vyjadřují postoje velké skupiny občanů, respektuji, i když s ním jen vzácně nalézám společnou řeč.

Dovolím si citovat z jeho článku:

Jiří Pehe: “Je ale diskutabilní, zda jsme ještě na půdě jasného a srozumitelného dělení rolí mezi různými institucemi v parlamentní demokracii, a vlastně na půdě parlamentní demokracie, když odboroví předáci nejen vyzývají jménem odborových organizací vládu k rezignaci, ale dokonce především za tímto účelem organizují masové protesty.“
„V tomto kontextu je namístě také otázka, zda by se na masových protestech organizovaných odbory proti vládě měli přiživovat předáci levicové opozice. Ti přeci mají svoje politické prostředky, jak na vládu tlačit, popřípadě ji sesadit, k nimž patří i hlasování o nedůvěře vládě.“
„Představme si, že by masové protesty organizované odbory proti vládě vládu skutečně smetly. Jaká by byla od příště pravidla demokratické hry? Možná by se měli odboroví předáci nad touto otázkou zamyslet.“

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-pehe.php?itemid=16284

Ale zpět k parlamentní diskuzi o důvěře vládě.

Těšil jsem se na projev poslance Váni, kterému fantazie v minulosti nechyběla. Již po léta ji s obdivem a závistí sleduji. Pan poslanec Váňa je ten, který kdysi poeticky velebil Jiřího Paroubka za to, že tak obětavě bere na svá široká bedra naše starosti, starosti obyčejných lidí a jako Golem nás přenáší na svých zádech přes širokou a hlubokou brázdu života. Pan Paroubek už nese na svých bedrech starosti jiných lidí, předešel Karolinu Peake a sedí dnes ve sněmovně za stranu jinou, než byla ta, za kterou byl zvolen. Díval jsem se na pana poslance a pochopil jsem, proč jej Golem Paroubek už nechce na svých zádech. Pan Váňa nám, pokud si zrovna mocně nepřihýbal z lahve, která se tvářila jako minerálka, vyprávěl o smutných hladovějících lidech, kterých se minulý týden tolik sešlo na Václavském náměstí. I pan Váňa byl smutný a smutný jsem byl i já. Ani ten můj oblíbený poslanec Váňa už není to, co býval. Jen je ho opět trochu víc. Možná mi někdo vysvětlí, proč těmi nejhlasitějšími advokáty ubohých pohublých chudých, kteří nemají ani na housku, jsou ty nejtěžší váhy naší levicové politiky a našich odborů.

Nejzajímavější a nejrealističtější byl krátký projev pana poslance Otty Chaloupky, který byl Věcmi veřejnými propůjčen k doplnění počtu Nečasových „elektronů“: "Podpořil bych tyto snahy, kdybych měl jistotu, že národ je schopen zvolit si do Sněmovny nové poslance, kteří zde nikdy neseděli, a tedy nejsou propojeni s různými zájmovými skupinami. Ale to se nestane."

Pan Chaloupka má kupodivu pravdu. Nestane se to. Ne ale proto, že by voliči byli neschopní hlupáci. Pravdu má proto, že voliči mohou volit jen z těch kandidátů, které na své kandidátky umístí politické strany (které své voliče za hlupáky očividně považují). A budou si opět vybírat ze stejných jmen. Kandidáty budou titíž lidé, titíž poslanci, kteří se na jejich kandidátkách a po volbách v poslanecké sněmovně pravidelně objevují v posledních dvaceti letech. Ano, národ nebude schopen zvolit nové, s různými zájmovými skupinami nepropojené poslance. Může jejich množinu jen trochu promíchat.

Takže k otázce podpory vládě – vládu s velmi velkou rezervou podporuji, spíše bych řekl, toleruji. Opozice, vláda tandemu ČSSD a KSČM bude nepochybně horší, otázkou je jen o co. Možná ne o moc, ve skutečnosti, díky mandatorním výdajům a požadavkům Evropské unie, nemá vláda moc prostoru k tomu, aby se mohla efetivně vypořádat s ekonomickými problémy státu, nebo aby toho mohla naopak ještě navíc příliš pokazit. Mám ovšem, na základě minulých zkušeností, obavu, že levicová vláda „řešení“ přeci jen najde – ještě větší zadlužení a ještě větší „sociální stát“ na úkor budoucích generací.

Pro levici je ve skutečnosti daleko výhodnější si na volby do poslanecké sněmovny počkat. Čím déle se koalice a vláda Petra Nečase bude zmítat v kompromisech a vnitřních rozporech, čím větší bude frustrace pravicových voličů s kompromisy v reformách a s odmítáním řešit otázky spojené s důvěryhodností koaličních stran, tím lépe pro levici. Tím hlasitější budou její militantní stoupenci a odbory a tím větší a pevnější bude její podpora.

Tedy shrnuto: je to špatné, ale může to být jen horší. Takže asi bude lépe, když se vláda udrží. Pokud ovšem bude „na signály voličů“ zejména ODS reagovat tak, jako reagovala dosud a nebude své problémy řešit, tím horší bude budoucnost pro pravicovou politiku. Pokud pro ni vůbec ještě nějaká budoucnost bude.