Četl jsem dnes ráno některé komentáře tisku k usnesení Ústavního soudu.
Jsou tak trochu komické.

Luděk Navara v mfDnes chválí Ústaní soud za jeho velkorysost.

Ústavní soudci podle něho projevili "velkorysost" tím, že nevyužili příležitost k pomstě.

"Bylo by jen logické a nepřekvapivé, kdyby toho arogantního pána s knírkem, který evidentně opovrhuje právem stejně jako právníky, alespoň trochu podusili," píše a vůbec mu nedochází, že vlastně tím, že se soudci zachovali jak jim velí zákony, neprojevili "velkorysost", ale zachovali se jedině správně. Kdyby prezidenta Klause "podusili", nebylo by to logické, porušili by Ústavu a zákony, jinými slovy by udělali přesně to, co podle podle pana Navary dělal prezident.

Udělali by rovněž to, co udělali žalující senátoři, udělali by ze sebe hlupáky.

Jak je vidět, pan Navara má jiná měřítka pro ty, se kterými sypatizuje a jiná pro ty, které, mírně řečeno, nemá rád. Ale pan Navara je velkorysý, a tak chápe i velkorysost soudců.

A domnívá se, že tak je to správné - nejen v politice, ale i v právu.

V podobném duchu se nese většina komentářů. Většina komentátorů, jak je vidět, se nejen neobtěžovala přečíst si usnesení Ústavního soudu, ale ani nečetla text ústavní žaloby. Téměř do jednoho kopírují, opisují od svých kolegů i s chybami.

Například s chybou o prezidentovi, který podle nich byl žalován v jednom z bodů obžaloby z toho, že "nejmenoval soudcem" pana Langera, jak mu nařídil správní soud. Chyba, páni novináři.

Soud mu nenařídil jmenovat pana Langera, to nechal na prezidentově úvaze. Nařídil mu, aby v případě, že pana Langera soudcem nejmenuje, své rozhodnutí zdůvodnil. Což mu (prezidentovi) ovšem ani Ústava, ani žádný zákon neukládá. Je tak trochu nesmyslné odůvodňovat něco, co jsem neudělal, když mi to neukládá zákon. Možná bych se měl na prezidentu Klausovi domáhat vysvětlení, proč nejmenoval mně. Nebo kteréhokoliv jiného občana této země.

Kdosi to v tisku tehdy trochu spletl a naši žurnalisté chybičku opakovali a opakují dnes a denně ve svých komentářích, aniž by se podívali na rozsudek správního soudu. Nepodívali se ani na ústavní žalobu a ani na usnesení Ústavního soudu. Dodnes omílají nepravdivou informaci o tom, že správní soud prezidentovi nařídil jmenovat soudce Langera.

Vzácnou výjimkou je Jindřich Šídlo. Ten jediný pochopil podstatu řízení před Ústavním soudem.

"Ústavní soudci dospěli patrně k nejrozumnějšímu možnému řešení," píše Šídlo. Verdikt podle něj zřejmě přijali s ulehčením i levicoví senátoři, kteří s nápadem na žalobu přišli." Přece jen je to důstojnější 'exit strategy', než kdyby Ústavní soud nakonec zjistil, že se Klaus žádné velezrady nedopustil," podotýká s tím, že volič si snad jejich hrdinský boj zapamatuje alespoň do příštího podzimu, kdy bude řada senátorů obhajovat mandát.

Senátoři Dienstbier a Bublan, senátorka Wagnerová, senátorka Gajdušková a další žalovatelé se hrdě hlásí k tomu, že podali na prezidenta ústavní žalobu z velezrady, aniž byli přesvědčení, že k nějaké velezradě vůbec došlo. Nejsou si ani jisti co "velezrada" vlastně je, a žádají ústavní soud o vyjasnění pojmu.

Velezrada je, páni senátoři a paní senátorky, tím nejhorším a nejodpornějším zločinem, kterého se může člověk dopustit. Velezrady se dopouštěli a byli za ní souzeni lidé jako norský kolaborant Vidkun Quisling.

Žalobě u nás unikl náš "vlastní" český kolaborant Emanuel Moravec jen proto, že soudu unikl sebevraždou.

I kdyby každý bod žaloby byl platný a pravdivý, nejsou, ani jeden z nich a ani všechny dohromady, ničím porovnatelným se zločinem jako je velezrada.

Ale zde káži těm, kdo vědí.

Našim senátorům a senátorkám bylo jasné, že o velezradu nejde. Nešlo ani, jak sami přiznávají, o „velezradu“ prezidenta Klause.

Chtěli jen "vymezit limity" příštích prezidentů.

Senátor František Bublan: "Nám primárně nešlo o to odstranit prezidenta Václava Klause z jeho funkce, protože bylo jasné, že už končí, nám šlo primárně o to, aby Ústavní soud jasně řekl, zda některé kroky, které on dělal během toho svého období a především potom ta amnestie, zda je to v souladu s ústavou, zda nepřekročil své pravomoce a zda jaksi neporušil ten demokratický řád České republiky, což pod tím se skrývá vlastně nebo nad tím činí ten pojem velezrada."

To znamená že naši senátoři úmyslně žalovali člověka, o kterém věděli, že se nedopustil zločinu, za který jej žalují.

Vrcholem pokrytectví je pak dojemná starost senátorů, kteří se nestyděli nařknout prezidenta z velezrady, o očistu jeho dobré pověsti:

Senátor František Bublan: "Je to škoda nejenom jako pro Senát, že se tím Senát zabýval, ale je to škoda pro veřejnost a především velká škoda pro Václava Klause, protože on už nemá možnost se nijak obhájit a zůstane to viset ve vzduchu jako takový velký otazník, jak to vlastně bylo, kdo měl pravdu, už se to..."

Senátor František Bublan: "Nám nešlo o to potrestat Václava Klause, protože on byl na odchodu, tak to by bylo velmi nízké ho nějakým způsobem ještě trestat."

Ústavní soud ostatně senátorům poslal jasný vzkaz:

„47. Nad rámec řečeného pokládá Ústavní soud za vhodné vyjádřit se k požadavku, vyslovenému v ústavní žalobě, aby Ústavní soud využil tohoto řízení a ve svém judikátu „vyjasnil do budoucna“ ústavněprávní principy fungování prezidentského úřadu a jeho vztahy k ostatním článkům systému dělby moci. V mediální diskusi je takové očekávání formulováno v podobě přání, aby Ústavní soud „vymezil mantinely“ pravomocí prezidenta republiky (http://neviditelnypes.lidovky.cz/ustavni-soud-a-amnestie-0sz /p_cirkus.asp?c=A130305_202803_p_cirkus_nef).

48. Takovému požadavku však nemůže Ústavní soud v rámci tohoto řízení vyhovět, neboť by překročil meze svých kompetencí, stanovených článkem 87 Ústavy. Intepretaci práv a povinností prezidenta republiky v řízení o ústavní žalobě, pokud by taková potřeba vůbec vyvstala, by bylo možné podat toliko ve vztahu k těm skutkům, v nichž je in concreto spatřován ústavní delikt velezrady a to toliko v tom případě, že ústavní žaloba by byla meritorně projednatelná. Tato podmínka nebyla v nynější kauze splněna.

49. Ústavní soud nemá kompetenci k tomu, aby obecně, tj. bez vztahu ke konkrétnímu předmětu řízení, podával autoritativní nebo dokonce závazný výklad ústavy. Některé zahraniční ústavní předpisy takovou kompetenci svým ústavním soudům svěřují (např. článek 128 Ústavy Slovenské republiky - viz ústavní zákon č. 460/1992 Zb. z.), avšak česká ústava s takovou možností nepočítá.

50. Lze ostatně dodat, že novelizace článku 65 odst. 2 Ústavy České republiky, provedená ústavním zákonem č. 71/2012 Sb. s účinností od 8. 3. 2013, nově vymezila skutkovou podstatu ústavního deliktu prezidenta republiky, jímž je kromě velezrady též hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Pro interpretaci tohoto nového ustanovení, jehož eventuální aplikace přichází v úvahu až v budoucnosti, není v nynějším řízení žádný prostor.

51. Je úkolem samotného ústavodárce, aby znění ústavních norem formuloval natolik určitě a zřetelně, aby byly srozumitelné všem adresátům, jimiž jsou nejen orgány veřejné moci, ale koneckonců všichni občané. Lze postulovat obecný požadavek, aby interpretace ústavních předpisů nevyvolávala pokud možno žádné pochybnosti. Senát Parlamentu České republiky může k realizaci tohoto postulátu sám přispět v rámci svých kompetencí.“

Kouzlem nechtěného (pokud to opravdu bylo nechtěné?) argumentuje usnesení Ústavního soudu proti názoru žalovatelů, že je možné „dotvořováním práva“ vyplnit argumentační nedostatky a mezery v ústavní žalobě pomocí analogií a doplňovat zákonné důvody pro pokračování řízení, tímto:

„Pro závěr o tom, že ust. § 98 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění platném do 7. 3. 2013, obsahující jediný důvod vylučující zastavení řízení o ústavní stížnosti (vzdání se prezidentského úřadu po zahájení řízení), nelze doplňovat o důvody další (např. o důvod uplynutí funkčního období) za pomoci analogie nebo dotvořením práva, svědčí též názory vyslovované v právní nauce. Komentář k zákonu o Ústavním soudu např. argumentuje tím, že takové doplňování o další důvody „by snížilo ochranu základních práv hlavy státu, která je chápána jako osoba obviněná z ústavního deliktu a nikoli jako státní orgán“ (viz Wagnerová, E. et al.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. Praha : ASPI - Wolters Kluwer, 2007, str. 506).“

Ano, autorkou tohoto citátu je, věřte tomu nebo ne, bývalá ústavní soudkyně a dnešní senátorka a spoluautorka ústavní žaloby, paní Eliška Wagnerová. Lidská pamět si s lidmi často pohrává a staví je do tragikomických situací.

Media se tváří, jako by Ústavní soud byl ve svém rozhodnutí rozdělen. Hrála kauzu jako usnesení rozděleného soudu, a zdůrazňovala, že byla vydána dvě odlišná stanoviska.

Neupřesnila, že proti usnesení padl jediný hlas (poměr při hlasování byl 10:1 ve prospěch zastavení řízení a dvě odlišná stanoviska jsou proto, že soudce Stanislav Balík se zastavením řízení souhlasí z jiných důvodů, než těch uvedených v odůvodnění usnesení Ústavního soudu a soudkyně Ivana Janů nesouhlasí s argumenty pro zastavení řízení aniž, jak ve svém odlišném stanovisku píše, je přesvědčena o důvodnosti žaloby:

„Docházím k závěru, že důvody k zastavení řízení nejsou dány a ústavní žaloba měla být věcně projednána. Tím v žádném případě nemá být řečeno, že bych byla přesvědčena o důvodnosti podané ústavní žaloby.“

Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka je ještě pregnantnější:

„Hlasoval jsem pro zastavení řízení, avšak ze zcela jiných důvodů.

Skutková podstata, jejíž naplnění je žalobou prezidentu Václavu Klausovi kladeno za vinu, neobsahuje větu, pro niž by snad bylo možné jej soudit:

„Donec eris felix, multos numerabis amicos, sed si tempora fuerint nubila, solus eris.“
(„Jestli bude stát štěstí při tobě, budeš mít mnoho přátel, jestli však přijdou zlé časy, zůstaneš sám“)

Kdo jsou poškození?

Oni, kteří prezidenta vítávali chlebem a solí?

Ti, kteří mu podle průzkumů dlouhodobě v mnoha desítkách procent vyjadřovali důvěru?

Oni, kteří jeho jménem zaštiťovali své akce?

Ti, kteří žádali o autogram do jeho knih?

Oživil jsem si nedávno scénu z Dumasových Třech mušketýrů po dvaceti letech. Pasáž o tom, jak byl veden na popraviště Karel I., budiž vzata za součást tohoto odlišného stanoviska.

Věcně příslušným v této věci je leda soud dějin …“