Pokud ano, jistě si vzpomínáte na jednu z hlavních postav románu, inspektora Javerta a jeho posedlost Jeanem Valjeanem.

Udělal ze stíhání hlavního hrdiny svou životní kauzu, nikdy nepolevil a přes všechny neúspěchy nikdy neustal ve své snaze dostat Jeana Valjeana za mříže. Jedním z hlavních témat románu je tato jeho posedlost, jeho ochota snášet porážku za porážkou, neúspěch za neúspěchem. Javert skončil až tehdy, když konečně prohlédl mravní neúnosnost svého počínání a vrhl se z mostu do Seiny. Tu poslední porážku, kterou bylo jeho poznání vlastního mravního deficitu, již neunesl.

Zrekapitulujeme-li si, co se vlastně stalo, musíme se vrátit k dnes už proslulé operaci ÚOOZ pod velením velitele tohoto útvaru pana Šlachty a dozorujícího státního zástupce v Olomouci, pana Rostislava Bajgera a hlavně Vrchního státního zástupce Ivo Ištvána, který operaci osobně a přímo řídil.

Když jsem poprvé slyšel zprávu o zásahu policie, šokovalo mě to. Nikdy bych si nepomyslel, že by policie mohla něco takového spustit bez velmi pádných a pevných důkazů. Myslel jsem si, že když státní zástupce rozjede akci 400 policistů a vtrhne do úřadu vlády, ministerstva obrany, do banky a několika soukromých bytů a domů, zatýká osm lidí, odvádí je v řetězech a žádá o uvalení vazby, pak na ně musí něco mít.

Neměl.

Teprve teď, na základě obsahu pevných disků zabavených počítačů a obsahu mobilních telefonů, se snaží dát dohromady nějaké důkazy. Víme jen to, že neříkal pravdu, když vysvětloval svou monstrakci spojením organizovaného zločinu a třech bývalých poslanců - organizovaný zločin nemá podle textu obvinění s "kmotry" nic společného. Jedná se o jiný případ, ve kterém navíc Státní zastupitelství nekonalo a nekoná - pan Rittig a pan Janoušek se radují, cestují po Evropě a dávají rozhovory médiím, ve kterých se policii, státním zastupcům a médiím vysmívají.

Ani druhý případ, ten s těmi generály, není v žádné souvislosti s bývalými poslanci. Navíc jaksi uvízl - není možné paní Nagyovou žalovat za zneužití pravomoci, protože žádnou neměla. Není možné jí prokázat ani to, že zprostředkovala nějakou ilegální korupční dohodu. Pokud by tomu tak bylo, policie a SZ by to jistě použila a nepropustila ji z vazby spolu s ostatními. Na toto téma ostatně napsal hezký a naprosto logický článek pan Jakl.

K zabavenému zlatu a milionům korun nevíme stále, ani komu patří, ani jak s případem souvisí, ani proč byly zmíněny v souvislosti s bývalými poslanci.

Je toho hodně, co nevíme. Hlavně nevíme, jak mohou dokonce i právníci říkat, že po tom, co Nejvyšší soud rozhodne, že SZ se dopustilo ingerence a nezákonně stíhalo, včetně vazby, tři bývalé poslance, se nemáme tázat jak to, že policie mohla fakticky uvrhnout tři občany do vězení bez toho, aby mělo KAUZU, ale máme se teď, když je Nejvyšší soud nařídil z vězení okamžitě propustit, ptát, proč ten zlý soud brání vyšetřovatelům a státním zástupcům v klidu pracovat a shromažďovat důkazy.

Někteří naši slovutní právníci asi nikdy neslyšeli o zásadě "Habeas corpus". Vím, že tento pojem v našem právním řádu neznáme, ale máme analogická ustanovení, která zapovídají policii napřed zatýkat a věznit a až potom vyšetřovat. Což je přesně to, co policie a SZ udělalo. A teď se pan Vrchní státní zástupce nechává slyšet, že hledá v zabavených mobilech a na pevných discích zabavených počítačů důkazy, aby mohl přepsat obvinění a "pokračovat ve stíhání", ve kterém mu už jednou Nejvyšší soud odebral pravomoc.

Neplatí už u nás ani zásada Římského práva, že "Nemo debet bis vexari pro una et eadem causa?" (Nikdo nemá být dvakrát stíhán pro jednu a tutéž věc?). Zdá se, že jistě neplatí pro státního zástupce Ištvána, který je zřejmě rozhodnut hledat novou a novou cestu, jak předem známé "viníky" za tentýž skutek obviňovat znovu a znovu, ve víře, že snad jednou nalezne, nebo ohne nějaký paragraf, na který je dostane za mříže. Já říkám FUJ! Takhle přece nesmí pracovat právo! To je ostuda právního státu a ještě větší ostuda právnického stavu. A jestli s tím souhlasí i právníci, je to tragédie právní profese a znamená to, že právní stav už skutečně není nic jiného, než odborový svaz pracovníků v prokuratuře a justici.

Ta posedlost je zřejmá i z jednání současného českého Javertova ekvivalentu, pana Vrchního státního zástupce v Olomouci. Obvinil tři bývalé poslance z přijetí úplatku a požádal soud, který mu nápadně rychle vyhověl, o uvalení vazby na všechny tři poslance a další obviněné v téže kauze.

"Považuji za stoprocentně jisté, že nejvyšší státní zastupitelství – vzhledem ke stížnosti exposlanců a s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu - usnesení o zahájení trestního stíhání zruší," konstatoval dnes v Otázkách Václava Moravce šéf olomouckých žalobců Ištván. "Popis skutku tak, jak je uveden v usnesení Nejvyššího soudu, brání trestnímu stíhání a nejvyšší státní zastupitelství nemá jak postupovat jinak".

Myslíte, že se poučil, myslíte, že bude respektovat rozhodnutí Nejvyššího soudu?

Nikoliv. Státní zástupce se nyní bude snažit rozhodnutí Nejvyššího soudu nějak obejít a pokračovat ve stíhání.

Zásadní pro další postup tak podle Ištvána nebude, zda se jednání bývalých poslanců odehrávalo ve sněmovně či mimo ni, ale to, co přesně NS považuje za jednání kryté imunitou a jestli bude setrvávat na stanovisku, že v podstatě jakékoliv domluvy poslanců v jejich kancelářích v Poslanecké sněmovně jsou projevem, na který se vztahuje ta nestíhatelnost.

Žalobci nyní budou zjišťovat rozsah poslanecké imunity a to, zda chrání i činy související s mandátem, které se staly mimo parlamentní půdu. Jednání, kvůli němuž policie stíhá trojici exposlanců, se totiž mělo zčásti odehrát mimo sněmovnu.“

Udělá-li někdo dohodu, za kterou je možno jej stíhat, musí být za a) prokázáno, že dohoda odporuje zákonu, b) musí být prokázáno, že k takové dohodě došlo. Zatím nic takového dokázáno nebylo ani v bodě a), ani v bodě b), pouze Nejvyšší soud rozhodl, že a) dohoda, i pokud by k ní došlo, není stíhatelná a za b) moc výkonná (orgány činné v trestním řízení) se dopustila nepřípustné ingerence do moci zákonodárné:

"Podstatným však zůstává to, že v označeném období tak, jak je uvedeno ve skutkovém popisu citovaného usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, je obviněný v tomto směru chráněn imunitou poslance Parlamentu České republiky z hlediska čl. 27 odst. 2 Ústavy. Proto také dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzované věci tak (znovu s ohledem na uvedené) došlo k nepřijatelné ingerenci exekutivní moci do moci zákonodárné."

Já nedělám nic jiného, než že respektuji rozhodnutí Nejvyššího soudu. Což bych doporučoval i ostatním, zejména proto, že je to potvrzeno i rozhodnutím nejvyššího soudu, který potvrdil stanovisko obhajoby a vyjmul bývalé poslance z pravomoci OČTŘ. Proti tomu, obávám se, nejede vlak, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není odvolání ani dovolání.

Pan státní zástupce svou kauzu prohrál. Je jedno, že ji prohrál proto, že ji od samého počátku zbabral. Nebude to brát na vědomí, chce nyní ten skutek, za který již jednou bývalé poslance neúspěšně stíhal, nějak předefinovat.

Znamená to jen jedno - Vrchní státní zástupce nekonal dosud správně. To, že skutky, za které bývalé poslance obvinil, jsou nestíhatelné, měl vědět. Vrchním státním zástupcem je proto, že je kvalifikovaný a znalý zákonů. Pan Vrchní státní zástupce neváhal navrhnout vazbu pro prakticky kdekoho, kdo prošel Sněmovní ulicí nebo Nábřežím Edwarda Beneše. Nezapochyboval ani na okamžik - to je vidět z toho, že neučinil to, co v takovém případě udělat měl. Jak poukazuje advokát obviněného Marka Šnajdra a jak potvrzuje Rozhodnutí Nejvyššího soudu, "v rozporu s pokynem Nejvyššího státního zastupitelství č.8/2009 sám předmětnou otázku nepředložil Nejvyššímu soudu k posouzení."

Inspektor Javert byl automat, robot programovaný zákony, kapitolami, odstavci, paragrafy.

Mezi ním a vrchním státním zástupcem je samozřejmě rozdíl, ne jen jeden rozdíl, více rozdílů.

Ale v tom hlavním jsou si nápadně podobní.

Jsou si podobní svou posedlostí.

Svou potřebou mít poslední slovo, svou potřebou zasadit svému pronásledovanému poslední
ránu.

Inspektor Javert dělal chybu, nikdy se nezamyslil nad tím, zda zákony, které slepě dodržoval a uplatňoval, jsou spravedlivé.

Pan Ištván dělal a stále dělá chybu, nikdy se nezamyslí nad tím, zda zákony, kterými se chce řídit, mu dávají právo jednat tak, jak jedná.

Inspektor Javert byl tak posedlý, že neviděl nic než zákon, nic než paragrafy a nic než svého „pachatele.“

Vrchní státní zástupce je tak posedlý, že nechápe, že "vyňat z pravomoci" pro nějaký skutek, znamená přesně to - vyňat z pravomoci pro onen skutek.

A tak chce stíhat, nehledět na rozhodnutí Nejvyššího soudu, měnit obvinění, obviňovat za stejný skutek znovu a znovu, dokud své pachatele nedostane za mříže.

Nemyslím, že by se pan Ivo Ištván měl vrhat z mostu. Jen si myslím, že jeho posedlost a jeho disrespekt k rozhodnutím Nejvyššího soudu jej diskvalifikuje pro funkci Vrchního státního zástupce.

Respektována musí být nejen rozhodnutí soudů, v právním státě musí existovat i respekt k objektivitě a důvěra k jednání státního zastupitelství a policie. Pan Vrchní státní zástupce nebudí respekt, nebudí důvěru, budí strach. Poslední, co právní stát potřebuje, je strach z orgánů činných v trestním řízení.

Nepotřebuje nové Javerty.