Barva kůže a etnický původ amerického prezidenta není nikdy hluboko pod povrchem politických debat. Během kampaně v roce 2008 pozitiva převážila nad negativy a fakt, že Obama je černoch, mu dopomohl ke zvolení. Jeho styl vychází z premisy, že Amerika je v postrasové fázi a na jeho barvě kůže tedy nesejde.

To je velmi úspěšná, působivá aspirace i proto, že je postavena na vědomé nepravdě. Amerika udělala za posledních 50 let neuvěřitelný pokrok směrem k postrasové společnosti, v níž by etnická rozmanitost byla samozřejmou hodnotou, ale ještě tam není.



Není tajemství, že Obamova manželka Michelle se s Barackovou kandidaturou těžce srovnávala; bála se hlavně rasisticky motivovaného atentátu. Téhož se před dekádou bála manželka Colina Powella, jenž se nakonec ke kandidatuře neodhodlal.

Takové obavy nejsou planým fantazírováním, ani pochopitelným, leč málo reálným strachem manželek exponovaných kandidátů. Když se dnes člověk podívá na malou, různorodou a hlasitou skupinu Obamových kritiků, kteří různě tvrdí, že prezident je socialista (což je v americké politické rozpravě skoro nadávka), komunista, nacista, fašista, muslim, spřísahanec Al-Káidy, že záměrně decimuje americkou ekonomiku, že je neligitimní prezident, protože se údajně nenarodil v USA a další hlouposti, je víceméně jedno, jestli to ti lidé říkají z přesvědčení, rasistických pohnutek, nebo patologické kombinace obého. Říkat si mohou, co chtějí, mají na to právo. Svoboda slova je v USA posvátná. Jejich hysterie ale může vést ke smutným koncům.

Lunatický okraj existuje v každé svobodné společnosti a zejména v Americe není ničím novým. Každý levicový prezident má svého radikála, jenž ho považuje za bolševika a stejně tak má každý pravicový prezident svého magora, který ho má za fašistu. Obama však, zdá se, přitahuje nezvykle velkou a hlasitou takovou partu ovlivňující prostřednictvím televize, rádia a internetu nezanedbatelnou vrstvu příjemců. Lepí se na něj nadávky bez ohledu na ideologickou konzistentnost („je“ zároveň fašista i komunista). Je cizí, není náš. Za tím je těžké netušit rasismus.

Vrah prezidenta Kennedyho, komunistický lunatik Lee Harvey Oswald, to měl koncem padesátých let těžší, chtěl-li se obklopit propagandou, jež mu intelektuálně konvenovala. Dnes je mediální scéna daleko robustnější, hlasitější, více specializovaná, polarizovaná a emocionální; proniká do všech koutů života.

Zároveň jsou američtí prezidenti lépe chráněni. Z dobrých důvodů.