Je nemravné vydělávat „hodně peněz“?
Kapitalismus, rok poté
V nedělním magazínu The Sunday Times odpovídá Lloyd Blankfein na otázku, jestli je možné vydělávat příliš mnoho. Blankfein, šéf investičního domu Goldman Sachs, čelí kritice kvůli miliardovým odměnám, jež si mezi sebou zaměstnanci na konci rušného a pro GS úspěšného roku rozdělí.
Církevní představitelé míní, že je nemorální vydělávat tak moc v době, kdy tolik lidí přišlo o práci, zdravotní pojištění, domy, a kdy se jejich důchodové fondy vypařily v ruletách investičních kasin. Provokatér Michael Moore, dokumentarista-celebrita, si ve svém posledním filmu, frontálním útoku na kapitalismus, vzal GS na mušku. Blankfein ale věří, že jeho banka slouží „sociálním účelům“ a dělá „Boží práci“. Odmítá jakákoliv umělá omezení výše platů a odměn coby omezování ambicí podřízených.
Vítejte v kapitalismu rok poté. V září 2008, po pádu Lehman Brothers, to s ním vypadalo bledě. Pozorovatelé chystali nekrology a nikomu se nechtělo do eulogií. Kapitalismus je obtížné milovat. Chcete-li v něm hledat příklady nespravedlnosti, nemusíte se porozhlížet daleko.
Jenže podobně jako demokracie, s níž je spojen v nesnadné symbióze, i kapitalismus má prokazatelnou výhodu: Umí se poučit z vlastních chyb. Dickensovský kapitalismus, jenž zrodil Marxe, je jiný živočich než kapitalismus Steva Jobse a Billa Gatese, jenž zrodil parazitující demagogy typu Moorea.
Je docela možné, že část levicové a odborové opozice vůči systému v sobě vždy měla jako jeden z hybných motivů zakódován gen závisti (jistě ne jediný motiv); tento motiv byl však koncem devatenáctého století neskonale ospravedlnitelnější než dnes.
Vadí vám, že si bankéři kupují jachty? Každý druhý rok větší?
Pokud je zachránila vláda a ještě její pomoc nesplatili, prosím. Jenže to není případ GS, která miliardy asistence z Washingtonu splatila i s přirážkou v podobě solidního úroku. Vláda na GS vydělala, proč by si tedy manažeři nedopřáli radost na moři? Že by si ty peníze víc zasloužili farmáři v Indii a hladovějící africké děti?
Otázka je, co je míněno oním zasloužili. Odstranit utrpení je morální imperativ, koupit si jachtu, rozmařilost. Jak ale regulací zařídit, aby si ji manažer GS nepořídil a namísto toho udělal něco pro chudé a zároveň neztratil motivaci?
Připusťme, že Blankfein ví o motivaci lidí jako on víc než my. Přiklopíme-li hrnec jejich ambicí morální pokličkou, odkud pak bude federální vláda nabírat vývar na důchody a zahraniční pomoc? Zakáže-li Tim Geithner, Obamův strážce pokladu, Blankfeinovým ovečkám jachtu, nezlepší to stav teenagerů polykajících prach v Chennai ani o málo.
Kapitalismus před rokem málem skonal a ani dnes není úplně fit. Nemusíme ho milovat, ví toho o nás a naší přirozenosti až moc. Stačí, když ho necháme žít podle jeho pravidel.
V nedělním magazínu The Sunday Times odpovídá Lloyd Blankfein na otázku, jestli je možné vydělávat příliš mnoho. Blankfein, šéf investičního domu Goldman Sachs, čelí kritice kvůli miliardovým odměnám, jež si mezi sebou zaměstnanci na konci rušného a pro GS úspěšného roku rozdělí.
Církevní představitelé míní, že je nemorální vydělávat tak moc v době, kdy tolik lidí přišlo o práci, zdravotní pojištění, domy, a kdy se jejich důchodové fondy vypařily v ruletách investičních kasin. Provokatér Michael Moore, dokumentarista-celebrita, si ve svém posledním filmu, frontálním útoku na kapitalismus, vzal GS na mušku. Blankfein ale věří, že jeho banka slouží „sociálním účelům“ a dělá „Boží práci“. Odmítá jakákoliv umělá omezení výše platů a odměn coby omezování ambicí podřízených.
Vítejte v kapitalismu rok poté. V září 2008, po pádu Lehman Brothers, to s ním vypadalo bledě. Pozorovatelé chystali nekrology a nikomu se nechtělo do eulogií. Kapitalismus je obtížné milovat. Chcete-li v něm hledat příklady nespravedlnosti, nemusíte se porozhlížet daleko.
Jenže podobně jako demokracie, s níž je spojen v nesnadné symbióze, i kapitalismus má prokazatelnou výhodu: Umí se poučit z vlastních chyb. Dickensovský kapitalismus, jenž zrodil Marxe, je jiný živočich než kapitalismus Steva Jobse a Billa Gatese, jenž zrodil parazitující demagogy typu Moorea.
Je docela možné, že část levicové a odborové opozice vůči systému v sobě vždy měla jako jeden z hybných motivů zakódován gen závisti (jistě ne jediný motiv); tento motiv byl však koncem devatenáctého století neskonale ospravedlnitelnější než dnes.
Vadí vám, že si bankéři kupují jachty? Každý druhý rok větší?
Pokud je zachránila vláda a ještě její pomoc nesplatili, prosím. Jenže to není případ GS, která miliardy asistence z Washingtonu splatila i s přirážkou v podobě solidního úroku. Vláda na GS vydělala, proč by si tedy manažeři nedopřáli radost na moři? Že by si ty peníze víc zasloužili farmáři v Indii a hladovějící africké děti?
Otázka je, co je míněno oním zasloužili. Odstranit utrpení je morální imperativ, koupit si jachtu, rozmařilost. Jak ale regulací zařídit, aby si ji manažer GS nepořídil a namísto toho udělal něco pro chudé a zároveň neztratil motivaci?
Připusťme, že Blankfein ví o motivaci lidí jako on víc než my. Přiklopíme-li hrnec jejich ambicí morální pokličkou, odkud pak bude federální vláda nabírat vývar na důchody a zahraniční pomoc? Zakáže-li Tim Geithner, Obamův strážce pokladu, Blankfeinovým ovečkám jachtu, nezlepší to stav teenagerů polykajících prach v Chennai ani o málo.
Kapitalismus před rokem málem skonal a ani dnes není úplně fit. Nemusíme ho milovat, ví toho o nás a naší přirozenosti až moc. Stačí, když ho necháme žít podle jeho pravidel.