Z rozhovoru, jenž před časem poskytl ihned.cz, lze odhadnout, že ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán není přítelem zahraničních adopcí, zejména ne dětí jiné barvy pleti.


Češi by rádi „pěkného černouška“, když už není k mání blonďatá holčička, usuzuje ředitel. Většinu adoptivních rodičů sice prý tvoří „obyčejní lidé“ využívající toho, „že adopce není zakázaná“, nevylučuje však ani, že se tu a tam mezi nimi vyloupnou „přestárlí bohatí podnikatelé“ řešící si jakýsi svůj problém.

Kapitán také dává k dobru statistiku doprovozenou jakousi výhrůžkou: letos si Češi osvojili osm dětí z Konga. Zatím se prý neděje nic mimořádného, ale - známe jejich identitu a „případy“ sledujeme. Může se totiž naplnit celá řada scénářů:

1. česká xenofobie černým dětem znesnadní život,
2. děti budou mít psychické problémy s identitou,
3. objeví se nemoc, „na kterou čeští lékaři nebudou připraveni“,
4. přiletí biologičtí rodiče a budou chtít své děti zpátky…

Dívám se ještě jednou, jestli jsem se nespletl a nečtu třeba rozhovor s bachařem, ale ne, opravdu, ředitel je tu na ochranu práv dětí. Jak to asi dělá?

Hádám, že to má cosi společného s „právním ošetřením“, tedy snahou zákazat. Jinak se budou dít věci, které by obyčejné lidi, přestárlé podnikatele a české lékaře určitě nenapadly, nebyl-li by tu bdělý Kapitán. Nebo chce dětem pomáhat vytvářením jím nepodloženého dojmu, že jsou drahou hračkou rozmařilých podnikatelů s přelivem? Být hezkým černouškem, tento způsob Kapitánovy ochrany bych zejména přivítal…

Nezlehčuji uzel dilemat budoucích adoptivních rodičů, kteří usilují o dítě z ciziny. Zajímalo by mě však, jak ředitel přišel na to, že o nich dlouze a bolestně nepřemýšleli. Že si nejsou vědomi, do jakého jdou rizika. Že nevědí, že jejich snahu pomoci může osud krutým přehozením výhybky potrestat.

Asi proto, že si u jeho úřadu nepodali žádost s kolkem, životopisem a posudkem závodní stranické organizace. V jeho rozhovoru nenajdeme jediný konkrétní příklad, jen obecné dohady a spekulace urážející adoptivní rodiče.

Při projížďce Evropou (o Americe nemluvě) si dnes člověk uvědomí, jak se za víc než dvacet let etnicky a kulturně proměnila. Na fotbalovém mistrovství světa váleli Němci Khedira, Cacau, Boateng a Özil (Lukas Podolski a Miroslav Klose jsou v tomto ohledu „etnicky čistí“ a německé lékaře by tedy, byli-li by náhodou adoptivní, nemělo čekat žádné nepříjemné překvapení...)

Česko je v porovnání s tímto trendem jakýmsi homogenním ostrovem, ale i tady se časy mění. Pořád je tu dost lidí podle vzoru ředitele našeho Úřadu, jehož vyjádření jsou v těsném sousedství té xenofobie, před níž chce údajně chránit. V generaci mých dětí však už nejsou neslýchanými výjimkami děti různé barvy pleti, jejichž jazykem je dokonalá pražština; většinou nemívají se spolužáky problémy.

Svět je barevný a bude barevnější. Všem potížím navzdory je to dobrý vývoj. Dík všem, kteří se mu nebojí napomáhat a nestraší, k čemu všemu může dojít. Tedy také rodičům, kteří (věřím, že v naprosté většině po zvážení rizik) zahraniční adopci podstoupí.

Napadá mě, že kdybych chtěl adoptovat africké dítě, potřeboval bych dobrou radu, zákony ukotvené v mezinárodních úmluvách (uvádí-li Kapitán, že dvacet let po revoluci není všechno právně, jak má být, neplní svůj úkol) a podporu těch, kteří ji mají v popisu práce. Ředitel by byl posledním člověkem na zeměkouli, na něhož bych se s takovou pomocí obracel.

Zkrácená verze tohoto textu vyšla v páteční příloze Lidových novin