Funkce prezidenta ČR nám škodí. Zrušme ji.

Dívají se svrchu na město, jehož sláva se dotýká hvězd. Když otevřou okna kanceláře, pohladí je vánek, který si mylně vykládají jako přízeň dějin. Prezidenti České republiky. Kolik jsme jich měli (včetně těch československých)? Kolik jich bylo opravdových prezidentů? Přišel čas zamyslet se, jestli vůbec post českého prezidenta umíme. Tento esej se domnívá, že ne, že nám škodí a měli bychom jej zrušit.

SLÁVA A VELIKOST

Na začátku šedesátých let, kdy se červánky mediálního věku začaly rozplývat v žáru televizních sluncí, postěžoval si historik Daniel Boorstin na nový fenomén: rychlokvašené celebrity. Aby argument vyostřil, postavil Američan Boorstin slavného člověka (rozuměj: televizně slavného) do kontrastu s hrdinou. Hrdinové se pyšnili statečnými, prospěšnými činy, nebo aspoň bohulibou, soustavnou prací. Okamžitá sláva ze dne na den nebyla po většinu dějin představitelná.

Bylo by naivní si myslet, že sláva a opravdová velikost byly kdy v dokonalém zákrytu. Boorstin však postřehl, že v éře zábavnímu průmyslu a vytváření zpravodajství (narozdíl od prostého zaznamenávání toho, co se ve světě děje) se pomyslné nůžky mezi slávou a velikostí povážlivě rozevřely. Dříve, napsal Boorstin v knize Image, když do místnosti vešel velký muž, hledali v něm lidé božský záměr. Dnes se poohlížejí po jeho tiskovém agentu.

Celebritám se ze setrvačnosti i dnes občas říká hrdinové – dokud nedají gól rukou, nebo si na hotelový pokoj nezavolají prodejné slečny. A to nebohý Boorstin netušil, co nás čeká v osobách Paris Hilton a jejích nevlastních sester, rozesetých po zeměkouli.

PREZIDENT, PROTIPÓL CELEBRITY?

Prezidentská funkce v moderních demokraciích, tento mutovaný pozůstatek monarchistických pořádků, je vyjádřením snahy ústavně definovat lidskou velikost hodnou následování. Ten, či ta, kdo má vést, může být slavný, měl by však být zároveň vekou osobností. Podobně uvažují voliči před každými volbami.

Filozof Karl Popper nás před takovou tendencí varoval. V díle Otevřená společnost a její nepřátelé, psaném během autorovy deprese z evropské politiky za druhé světové války, argumentuje, že není důležité hledat nejlepší vládce, důležité je naopak zajistit, aby ti mizerní byli hladce vyměněni.

Demokracie, které mají prezidentskou funkci, si její podobu vytvářejí svébytně podle společenské kultury, vyspělosti a politické reality. Jak v tomto ohledu v době kultu celebrit obstojí funkce Prezidenta České republiky? Podíváme-li se na ní nezaujatě, spatříme několik rysů naší dnešní situace, které její úspěšné naplnění téměř vylučují. V době dominance zábavně–informačního komplexu, vnášejícího zmatek do dříve obecně uznávané hierarchie hodnot, by funkce prezidenta měla stát v jakémsi tichém kontrapunktu ke kultu celebrit.

To dnes obecně není jednoduchá věc. Vzpomeňme světové turné tehdejšího prezidentského kandidáta Baracka Obamy v létě 2008, sledované stovkami milionů. Jen k berlínskému Sloupu vítězství přišlo dvě stě tisíc fanoušků. Obamův rival, senátor John McCain, se pokusil o protiútok - v televizních spotech Obamu vykreslil jako celebritu na úrovni Britney a Paris.

Americký prezident je i celebrita, jedna z největších. Na druhé straně disponuje obrovskou mocí a odpovědností, které jeho funkci dodávají na váze. Český prezident nic takového nemá, zato má k dispozici nemalý aparát, jenž má vzbudit dojem, že vládne, má moc a věci veřejné spravuje: jednání (při nichž téměř nikdy o nic nejde), zahraniční a domácí cesty, tiskové konference, novinářské rozhovory…

Jak známo, česká ústava vymezuje prezidentovi omezené pravomoci. Podle jednoho z ústavních otců-zakladatelů, nedávno zesnulého profesora Vladimíra Klokočky, je současná prezidentská funkce (narozdíl od prvorepublikové) zamýšlena jako obsáhnutí určitého vektoru české politické reprezentace, jehož směr určuje vláda a parlamentní většina. Prezident jej má zosobnit a reprezentovat.

Měl by tedy být jakousi personou českou státnosti. Jenže před takovým úkolem by se i Achilles rozklepal, protože jedna věc je cosi takového svěřit ústavnímu pergamenu, druhá pak hrát takovou roli v politickém životě. Znamená to například hledat většinovou politickou shodu a tu pak propagovat – minimálně pasivně (nesabotovat ji), ideálně ji pak aktivně prosazovat.

JEN DVA OPRAVDOVÍ PREZIDENTI…

Poměříme-li prezidentskou funkci pravidlem Karla Poppera o primárním důrazu na hladkou výměnu těch nehodných, je na tom pozice „hradního pána“ ještě hůř: v pokleslé politice České republiky, kde je vliv občanské společnosti a médií malý, si dovedu představit jediný důvod výměny/ostudného opětovného nezvolení prezidenta (či dokonce jeho odvolání uprostřed mandátu): politicko-podnikatelská pavučina by musela nabýt dojmu, že prezident reálně ohrožuje její postavení. Kvůli malé reálné moci prezidenta je to představa jen teoretická.

Funkce prezidenta je v české politice špatně ukotvena. Není to jen věc poslední ústavy a politického kontextu, platí to dějinně. Nevíme si s ní rady. Podíváme-li se na věc s nekompromisní tvrdostí (jistou politickou obdobou šaldovského „hrdinného zraku“), přiznáme si, že jsme ve skutečnosti měli jen dva opravdové prezidenty, muže hodné toho jména, Masaryka a Havla. Oba přišli v neobyčejných dobách a navzdory chybám, které udělali, splnili záměr dějinami před ně kladený. Byli to muži neobyčejných kvalit v neobyčejných dobách. Všichni ostatní českoslovenští/čeští prezidenti jsou synonymy selhání, či zlovolnosti. Už jen tento fakt by nás mohl přimět k důslednému auditu užitečnosti funkce prezidenta.

TATÍČEK DO DŮCHODU

Problém české prezidentské funkce však není jen v její zbytečnosti (je z ústavního pohledu snadno nahraditelná, není v systému pojistek a kontrol nezastupitelná); tato funkce se stala naší společnosti škodlivou.

Souhrou dějinných okolností je česká společnost nedospělá; a to nejen vinou totalitních režimů, vždyť i Masaryk byl mnohdy nedotknutelný tatíček. Novinář a historik Jan Urban se na podzim v blogu na Aktuálně zamyslel nad selháváním českých elit neschopných převzít v kritických momentech vůdčí roli za věci přesahující momentální zájem. Urban analyzoval klíčová působení elit od dob obrozenských po shození vlády za českého předsednictví EU. Opakující se krátkozrakost elit není náhodná. Je projevem neschopnosti vnímat jako důležité, ba rozhodující, věci, které nejsou ihned zřetelné, jež však už ve střednědobé perspektivě budou ovlivňovat podobu české společnosti. Prezident-tatíček je zároveň výraz i příčina této společenské nedospělosti.

Lidé, kteří považují prezidentskou funkci za důležitou, většinou zmiňují, že v cynické době je to jeden z mála postů, kterému lidé důvěřují a respektují jej. Kdyby to byla zdravá důvěra a opravdový respekt, bylo by dobré se o takovém argumentu vážně zamyslet. Domnívám se však, že většinou nejde o zdravý respekt a úctu, ale o známou devótnost a automatické ponižování se před mocnými. Prezidenti se u nás honosí vysokými skóre v průzkumech veřejného mínění. Podezírám nás, že kdyby se naším prezidentem stal Kačer Donald, jeho prezidentské skóre by po prvotním šoku vzrostlo o osmadvacet procent. Donald by si pak na Hradě mohl dělat, co by se mu zamanulo a pod padesát procent by neklesl: byl by to přece PAN PREZIDENT!

Post prezidenta shlížejícího na lid z vršku hradního majestátu, ústavně neodpovědného, téměř neodvolatelného, s mediálním megafonem, velkorysým rozpočtem na zahraniční cesty, spíše než by budil respekt posiluje onu devótnost a impulz ke shrbení. V přeneseném smyslu ona funkce prodlužuje naši nedospělost. Když jedinec dopěje, odejde od rodičů a začne žít vlastní život. Česká společnost dost dobře od tatíčka odejít nemůže: jediné řešení je proto se této funkce zbavit.

Zrušme post českého prezidenta! Jeho pravomoci lze snadno rozdělit mezi vládu a parlament. Politická rozprava, zejména v otázkách zahraniční politiky, se zjednoduší. Omezíme nedorozumění, špatnou koordinaci diplomatické strategie a žabomyší války o kompetence. Zvenčí bude o důvod méně vidět v nás banánovou republiku. Zrušením prezidentského postu pochopitelně česká společnost přes noc nedospěje, ale zmizí jedna překážka na cestě k její občanské dospělosti.

Zkrácená a upravená verze tohoto eseje vyšla v Reflexu