Při pohledu na stav pravice v politicky určujících státech západního světa člověk aby si zoufal. Po dávce zjednodušení lze dojít k závěru, že jediný lídr, který rozumí novým politickým dilematům a ví, jak tvarovat pravicovou politickou stranu orientovanou k budoucnosti, je britský David Cameron. Bylo by sice překvapení, kdyby nadcházející volby nevyhrál, jeho kampaň však nekypí zdravím a voliči na Ostrovech na něj pohlížejí s větší skepsí, než by bylo v této fázi kalendáře dobré.

***

Americká prezidentská kampaň přede dvěma lety přinesla několik momentů, které – viděny zpětně – vnášejí jasno do intelektuální a programové dekadence pravice. Po pádu Lehman Brothers v polovině září 2008 republikánský kandidát, senátor John McCain z Arizony, „přerušil“ svoje tažení, vyzval Baracka Obamu k témuž a navrhl odložení první debaty kandidátů, jež se měla konat následující den. Obama na tento trik reagoval elegantně: člověk, který chce být prezidentem, by měl být schopen zvládat víc věcí najednou, a proto nic přerušovat ani odkládat nebude.

Dnes se ví, že McCain reagoval impulzívně. Návrh svolat do Bílého domu poradu klíčových politických osobností na téma ekonomická krize neměl provázán s žádným plánem, ani předběžnou politickou dohodou. Prezident Bush neochotně s McCainem souhlasil a poradu svolal. Porada politických špiček v Bílém domě se zvrhla v pustou hádku. McCain na ní přišel nepřipraven a ke konsternaci všech přítomných nejdřív dlouhé desítky minut mlčky seděl, a teprve poté, co ho Obama vyzval, aby se přidal do debaty (schůzka byla koneckonců jeho nápad), utrousil pár frází.

Ministr financí Hank Paulson ve svých pamětech uvádí, že McCain s ním svoje kroky nekonzultoval a narozdíl od senátora Obamy byl v kritických dnech před schválením záchranného balíčku jako utržený z populistického řetězu. Uklidnil se teprve poté, co mu Paulson v telefonickém rozhovoru zvýšeným hlasem pohrozil, že svůj názor na McCainovo chování zveřejní. Jak známo, republikáni ve Sněmovně záchranný balíček napoprvé neschválili.

***

Historka trefně ilustruje bankrot americké pravice: v momentě, kdy se rozhodovalo o bytí a nebytí systému, jenž se ocitl na kraji propasti, se značná část pravicových kongresmanů ukázala bez nápadů, schopnosti myslet, dohlédnout dál než za roh, v zajetí ideologické svěrací kazajky a impulzívního populismu. Stejně se republikáni chovají dnes ve vztahu k Obamově reformě zdravotnictví: politika a ideologie jsou pro ně víc než podstata problému, kterému buď nerozumí, nebo je nezajímá. Myslí si, že demokraty na zdravotní reformě utopí při podzimních všeobecných volbách.

Pohled na pravicovou doménu v Americe i Evropě je podobný. Americké populistické hnutí Tea Party Movement z pravého okraje politického spektra je pošpiněné radikalismem, zabedněností, leckdy i rasismem a homofobií. Je smutné, že právě tam je dnes energie a akce. V Evropě lze jistou obdobu tohoto hnutí sledovat ve vzestupu xenofobních populistů, kteří malují na zeď údajnou hrozbu evropské civilizaci a kultuře ze strany přistěhovalců, zejména muslimských. (Žádná taková hrozba neexistuje; každá imigrační vlna s sebou ale přináší strach tohoto typu; vzpomeňme třeba Spenglerovu knihu Zánik západu, vydanou témeř před sto lety, jež dnes působí směšně). Krajinu evropské pravice doplňují populističtí euroskeptici, kteří buď otevřeně, nebo nepřímo chtějí paralyzovat Evropskou unii.

***

Poselství Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové dnešku není v obsahu jejich ideového programu, ale ve skutečnosti, že našli a uplatnili tento program jako odpoveď na otázky, které jejich doba kladla. Reagan svoje vítězné tažení dotáhl do konce; Thatcherové hvězda pohasla, když všem došlo, že se neumí přizpůsobit nové situaci. Dnešní pravicoví ideologové vycházející z Reagana a Thatcherové, a myšlenek, jež poháněly motor jejich programu, úplně pomíjejí fakt, že program je nutné přizpůsobovat realitě, a ne realitu programu. Je-li jasné, že snížení daní není odpovědí na zamrzlé úvěry a ekonomický růst, pak je hloupost chybu opakovat.

Tyto rysy – ideologická zaslepenost, populismus mířící na první signální soustavu, neschopnost promyslet problém z více úhlů, impulzívnost, radikalismus a demagogie (v Americe k nim ještě přistupuje náboženská nesnášenlivost a hrátky s kreacionismem) – jistě nejsou patentem pravice. Na levici však dnes nejsou tak vidět, protože tam narozdíl od pravice existuje silná většinová vrstva od středu po levý okraj, která ovládá politický prostor. Člověk si může myslet své o Billu Clintonovi, Alu Goreovi, Tonym Blairovi, Gerhardu Schröderovi, Joschkovi Fischerovi, britských a německých liberálech, ale nebrat jejich názory vážně lze jen na vlastní nebezpečí. A zmínění politici a jejich nástupci se nebojí postavit demagogům ve vlastních řadách.

Je dost možné, že Angela Merkelová je jako puška henryovka nabitá podstatnými a originálními myšlenkami; v takovém případě by si je neměla nechávat pro sebe.

Je také možné, že Nicolas Sarkozy ve skutečnosti není mocí posedlý klaun, jen si na něj hraje.

A Berlusconi? Je možné se nestydět za jeho šarádu, v níž mění italskou demokracii?

Odvaha a originalita bázlivému, téměř neviditelnému a neslyšitelnému pravicovému středu schází. Proto je na dnešní pravici tak smutný pohled.