Pákistánský syndrom Turecka
Turecký komentátor Fehim Taštekin píše o varování předsedy branného výboru pákistánského senátu před pákistánizací Turecka. Toto varování prý přednesl tureckému premiérovi při návštěvě Pákistánu.
„Ozbrojené povstání v Sýrii zaměřené na svržení režimu dalo vzniknout organizacím, které ohrožují celý region, ale Turecko pokračuje na své cestě naprosto ignorujíc nabezpečí „pákistánizace“, píše se v článku.
Turecko se snaží stát dominantní mocností na Blízkém Východě. Opakuje stejnou chybu jako kdysi pákistánští diktátoři Zijá ul-Haq a Parvíz Mušarraf v Afghánistánu. Pokračuje v programu výcviku a vyzbrojování syrské opozice. Stejně jako svržený pákistánský diktátor Zijá ul-Haq snil o rozšíření svého vlivu do Afghánistánu, sní turecký diktátor Erdoğan o svržení Asadova režimu v Sýrii a o tom, že se pomodlí ve starobylé Umajjovské mešitě v Damašku.
Turecko se dopouští stejné chyby jako Pákistán v afghánské válce rozlišováním mezi „dobrými“ a „špatnými teroristy“. To se mu také může vymstít. Vychová si vlastní náboženské fanatiky požadující vládu na základě zákona šarí´a nepřátelské všemu západnímu. Už teď zaznamenává Turecko značný odliv svých občanů do tzv. Islámského státu nehledě na domácí podporu tohoto teroristického útvaru. Řada Turků pohlíží na občanskou válku v Sýrii jako na vlastní džihád.
Co k tomu dodat? Turecký diktátor Erdoğan je k nebezpečí islámského fanatizmu velice tolerantní. Jde mu spíš o absolutní kontrolu na společností, o potlačování sekulární a demokratické opozice. O tom hovoří například instalace sofistikovaných zařízení v jeho novém rozmařilém paláci na monitorování všech 81 krajských měst v Turecku z jednoho centra. Erdoğan je čím dál tím víc zaměřen proti internetu. Turecko je dnes vedle Číny jednou ze zemí, kde je nejvíc uvězněných novinářů. Na druhé straně turecké úřady soudí pro vlastizradu celníky, kteří zachytily kamióny s výzbrojí mířící do Sýrie v režii turecké zpravodajské služby.
I když v poslední době musely turecké úřady zadržet na základě zpravodajských údajů evropské džihádisty směřující do Sýrie, neznamená to, že sympatie pro islámský extrémismus i v řadách vládní partaje neexistují. Erdoğan sám prosazuje „muslimskou“ verzi historie, viz například jeho úsměvné tvrzení s kolumbovskou mešitou na Kubě, Chová se podobně, jak když komunistický režim nahrazoval všechny světové vynálezce Rusy. Turecko prosazuje své sunnitskoislámské náboženství i v zahraniční politice. Nedávno zarazil výrok jednoho poslance vládní strany, že žena s nezahalenou hlavou si může sama přičíst vinu za případné znásilnění. To je sice rozšířený názor v zaostalých společenských vrstvách, že to však zaznělo na parlamentní půdě, je napováženou. Však také počet vražd žen ze cti vzrostl za dobu islamistické vlády v Turecku údajně o 1400%. Pachatelé bývají posuzováni velmi mírně, stačí jen když uvedou „polehčující“ okolnost, že viděli zavražděnou s cizím mužem, což je uvedlo do stavu nepříčetnosti.
„Ozbrojené povstání v Sýrii zaměřené na svržení režimu dalo vzniknout organizacím, které ohrožují celý region, ale Turecko pokračuje na své cestě naprosto ignorujíc nabezpečí „pákistánizace“, píše se v článku.
Turecko se snaží stát dominantní mocností na Blízkém Východě. Opakuje stejnou chybu jako kdysi pákistánští diktátoři Zijá ul-Haq a Parvíz Mušarraf v Afghánistánu. Pokračuje v programu výcviku a vyzbrojování syrské opozice. Stejně jako svržený pákistánský diktátor Zijá ul-Haq snil o rozšíření svého vlivu do Afghánistánu, sní turecký diktátor Erdoğan o svržení Asadova režimu v Sýrii a o tom, že se pomodlí ve starobylé Umajjovské mešitě v Damašku.
Turecko se dopouští stejné chyby jako Pákistán v afghánské válce rozlišováním mezi „dobrými“ a „špatnými teroristy“. To se mu také může vymstít. Vychová si vlastní náboženské fanatiky požadující vládu na základě zákona šarí´a nepřátelské všemu západnímu. Už teď zaznamenává Turecko značný odliv svých občanů do tzv. Islámského státu nehledě na domácí podporu tohoto teroristického útvaru. Řada Turků pohlíží na občanskou válku v Sýrii jako na vlastní džihád.
Co k tomu dodat? Turecký diktátor Erdoğan je k nebezpečí islámského fanatizmu velice tolerantní. Jde mu spíš o absolutní kontrolu na společností, o potlačování sekulární a demokratické opozice. O tom hovoří například instalace sofistikovaných zařízení v jeho novém rozmařilém paláci na monitorování všech 81 krajských měst v Turecku z jednoho centra. Erdoğan je čím dál tím víc zaměřen proti internetu. Turecko je dnes vedle Číny jednou ze zemí, kde je nejvíc uvězněných novinářů. Na druhé straně turecké úřady soudí pro vlastizradu celníky, kteří zachytily kamióny s výzbrojí mířící do Sýrie v režii turecké zpravodajské služby.
I když v poslední době musely turecké úřady zadržet na základě zpravodajských údajů evropské džihádisty směřující do Sýrie, neznamená to, že sympatie pro islámský extrémismus i v řadách vládní partaje neexistují. Erdoğan sám prosazuje „muslimskou“ verzi historie, viz například jeho úsměvné tvrzení s kolumbovskou mešitou na Kubě, Chová se podobně, jak když komunistický režim nahrazoval všechny světové vynálezce Rusy. Turecko prosazuje své sunnitskoislámské náboženství i v zahraniční politice. Nedávno zarazil výrok jednoho poslance vládní strany, že žena s nezahalenou hlavou si může sama přičíst vinu za případné znásilnění. To je sice rozšířený názor v zaostalých společenských vrstvách, že to však zaznělo na parlamentní půdě, je napováženou. Však také počet vražd žen ze cti vzrostl za dobu islamistické vlády v Turecku údajně o 1400%. Pachatelé bývají posuzováni velmi mírně, stačí jen když uvedou „polehčující“ okolnost, že viděli zavražděnou s cizím mužem, což je uvedlo do stavu nepříčetnosti.