Vysoký komisař OSN pro lidská práva kritizoval Česko kvůli podmínkám v uprchlických táborech. Podobnou kritiku vznesla na základě očité zkušenosti i česká ombudsmanka. Námitky českých politiků byly pozoruhodné. Když prý vysoký komisař neviděl situaci na vlastní oči, nemůže ji kritizovat. Vysoký komisař není pouhá soukromá osoba, ale světovým shromážděním zvolený představitel, který má za úkol upozorňovat na porušování lidských práv kdekoliv na světě, což také dělá. Nevydává prohlášení do větru, aby poškodil Českou republiku, ale na základě monitoringu svého úřadu, mimo jiné i přímého svědectví české ombudsmanky.

V této souvislosti je zajímavé, že českému prezidentovi by OSN byla dobrá k podniknutí protiteroristické akce, ale jakmile něco naší republice vytkne, hned je oheň na střeše. Korunu všemu nasadil senátor Veleba, který dohnal odmítnutí kritiky vysokého komisaře až na samou hranu trestního zákona, když vyjádřil podezření z komisařovy podjatosti, protože „z jeho jména je patrné, že je muslim a jako takový může stranit svým souvěrcům“. Tady by opravdu měli začít konat orgány činné v trestním řízení pro podněcování náboženské nesnášenlivosti. Dotyčný Veleba zřejmě nemá páru o tom, že OSN je celosvětová organizace zastupující 190 zemí, které zdaleka nejsou jen křesťanské. Muslimských zemí a zemí s jinými náboženskými vyznáními je tam dokonce většina. Nemohou tedy podle pravděpodobné Velebovy představy stát v čele orgánů OSN jen samí křesťané. Navíc je dojemné, jak se najednou tento bývalý komunistický funkcionář zajímá o náboženství. Před rokem 1989 by ho jistě ve snu nepadalo, aby například tehdejší afghánské nebo arabské „soudruhy“ v žoldu SSSR podezíral z podjatosti, protože jsou muslimové, a tudíž podle naslovovzatých "znalců" islámu potenciální džihádisté. Krom toho, vysoký komisař OSN pro uprchlíky nepochází ze Saúdské Arábie, jak mu jakýsi jiný odmítač jeho kritiky v ČT24 přisoudil, ale ze sekulárního, multikulturního Jordánska, které má s Českem tradičně přátelské styky a poskytuje útočiště statisícům syrských uprchlíků.
Ale nechme stranou výroky extrémisty Veleby, je tím známý, však se kdysi velmi vulgárně otřel i o Pussy Riot, nechme stranou podobné výroky patrona jeho partaje, který dnes sedí na Pražském hradě a vede ligu strašení populace před fiktivním nebezpečím islámu (proti jeho oblíbenému bonmotu pražská kavárna by se chtělo použít termínu maloměstská putyka), a podívejme se na ČR z poněkud příznivějšího světla.
Podíl cizinců na populaci ČR v podstatě kopíruje evropský průměr, zhruba 4% (byť většinu tvoří Slováci). Na jednu stranu je to zanedbatelné množství, na druhou však důkaz, že u nás umíme s cizinci vycházet. Česko například šlechtí přijetí desetitisíců muslimských uprchlíků z náboženskou válkou zmítané Bosny v 90. letech 20. století. V Česku žijí i desetitisíce Vietnamců, i když ve vietnamské komunitě existuje neprůhledná síť překupníků a výrobců drog, se kterými si naše policie není schopná poradit. Do Česká se uchýlilo i mnoho Rusů a občanů zemí bývalého SSSR, bohužel i se svými mafiánskými sítěmi, které rovněž představují pro naši republiku bezpečnostní hrozbu. Ani nad vietnamskými překupníky drog ani nad postsovětskými mafiány se česká veřejnost kupodivu nepozastavuje. Vždyť i jinde v Evropě existuje organizovaný zločin mezi přistěhovalci, také si často jako kdysi izraelské mafie u nás vyřizují účty i na veřejnosti.
Umíme tedy mezi přistěhovalci rozlišovat zrno od plev, neostříme si jen nenávistné pero proti fiktivnímu muslimskému nebezpečí na sociálních sítích nebo nehulákáme protiislámská hesla na náměstích, ale tváří v tvář skutečnému utrpení uprchlíků projevujeme milosrdenství, solidaritu, nabízíme i poskytujeme pomoc.
Humanitární organizace i jednotlivci pomáhají uprchlíkům přímo v terénu, pro uprchlíky se organizují věcné i peněžní sbírky, mnoho lidí nabízí uprchlíkům i ubytování. Asi neexistuje statistka, koho je víc, zda těch, kdo vyvolávají strach z uprchlíků a z islámu a odmítají pomoc bližnímu, nebo těch, kteří pomáhají a nabízejí pomocnou ruku.
Doufejme, že to je pravá tvář Česka, země, která je sice nejateističtější na zeměkouli, ale v pomoci bližnímu se dovede rozpomenout na své křesťanské kořeny, ví, že když jiní pomáhali jejím občanům v nouzi, ať za II. světové války uprchlíkům před nacismem, tak později i uprchlíkům před komunismem, přičemž tyto bychom podle dnešních kategorií považovali za uprchlíky ekonomické, a tudíž nehodné pomoci, i ona má oplácet dobro dobrem a prokazovat solidaritu. Země, která, ví, že za svoji svobodu a současnou prosperitu vděčí svému pevnému ukotvení v NATO a v EU, že ze svého bohatství může poskytovat pomoc těm, kteří to potřebují bez ohledu na náboženskou, etnickou či rasovou příslušnost. Ta 4% cizinců, i kdyby je současná uprchlická vlna zvedla v celoevropském měřítku o jedno či dvě procenta, je zanedbatelný počet, který je nejbohatší část světa schopná zvládnout tak, aby těmto lidem pomohla a mohla je integrovat.
A ještě jeden potěšitelný fakt: Soucit a ochotu pomáhat projevují především mladí, vzdělaní a světaznalí lidé. Ti jsou nejcennějším produktem pětadvaceti let našeho svobodného vývoje, jeho největší devízou a nadějí.
Česko je nenávistné vůči uprchlíkům jen virtuálně, tváří v tvář skutečnosti je jako jiné evropské země otevřené světu bez ohledu na zahanbující chování většiny politiků i zbytečné zadržování uprchlíků, kteří chtějí jinam, v detenčních táborech.