Zastrašování voličů, prezentace vládní partaje jako hráze proti chaosu spolu s absolutní mediální převahou udělaly v Turecku své. Vládní strana AKP plně podřízená prezidentu Recepu Tayyipu Erdoğanovi vyhrála opakované volby většinou, kterou ani sama nečekala. Co na tom, že na vyvolávání chaosu a rozpoutání vlny teroru právě před volbami se partaj a její vládce výrazně podíleli, že za jejím vítězstvím leží obětí teroristických atentátů, útoků PKK, armády a policejních razií jdoucí do stovek.

Erdoğan odmítl výsledek červnových voleb, v nichž jeho partaj nejen nezískala ústavní většinu, kterou potřeboval ke změně ústavy na prezidentský systém, ale ztratila i většinu prostou. Nevydýchal úspěch prokurdské strany HDP a nařídil poddaným volební reparát. Zajisté mu přišly vhod vražedné atentáty na prokurdská shromáždění, zejména masakr v Ankaře, které donutily tuto stranu, největší hrozbu dominanci AKP zrušit své předvolební mítinky a nechat tak v podstatě státostraně AKP, která už beztak ovládá státní média, volné pole. Svědectví z dějiště masakru v Ankaře připsaného sebevražednému atentátníkovi islámského státu jsou otřesná. Policie jen nečinně přihlížela, záchranáři přijeli pozdě, autobusy, které ve velkém svážely účastníky z široka daleka, nebyly jako při jiných demonstracích policií vůbec kontrolovány. Proti teroristickým buňkám islámského státu na tureckém území postupovala Erdoğanova policie buď velmi liknavě nebo vůbec. O sebevražedných atentátnících v Ankaře a před tím v Suruci u syrských hranic policie věděla, přesto je nesledovala a nezakročila proti nim. Líhní teroristů Islámského státu v Turecku je například město Adiyaman na jihovýchodě země, obývané převážně Kurdy. Tam odtud, ale i z jiných míst mizí mladí muži do islámského státu. Jejich rodiče to hlásí, shání se po nich, ale nic se neděje. Je zajímavé, že v Adiyamanu žijí převážně Kurdové. To svědčí i rozpolcenosti kurdského etnika samotného, kterého chtěl využít Erdoğan pro své účely. Opoziční média odhadují, že v Turecku je až 10000 aktivních podporovatelů Islámského státu.

Nyní může AKP nastoupit plnou parou vzad do „nového Turecka“, které hlásá Erdoğan. V čem bude „nové Turecko“ spočívat naznačují kroky ohlášené ještě před volbami. Nejdůležitější je plošná islámská indoktrinace mládeže. Již dříve bylo povoleno zahalování dívek už od deseti let, tedy vlastně ještě na základní škole. Nyní chce vláda zavést povinnou výuku arabštiny od druhé třídy, aby děti mohly louskat korán už v tom nejútlejším věku. Náboženství, samozřejmě v sunnitském podání, je ve školách povinné i pro nesunnitskou, alevitskou část populace, která přitom tvoří více než pětinu obyvatelstva.. Svobodným mladým lidem vláda nabízí, že jim sama vyhledá partnery. Dalším opatřením jsou finanční pobídky mladým rodinám k plození hojného potomstva v co nejmladším věku. Značné úlevy včetně ubytování mají získat např. vysokoškolačky, které se vdají o otěhotní ještě během studia. Účelem je, aby ženy zůstávaly co nejvíce doma. Tři děti na rodinu považuje vláda za minimum. Že se v Turecku na každém rohu staví mešity, je už známým faktem.

Taková má být příprava voličské základny islamistické AKP, aby strana mohla vládnout na věčné časy. Jeden islamistický novinář se ještě před volbami vyjádřil, že by se Erdoğan chtěl stát chalífou, hlavou sunnitských muslimů, kterým byl od po 400 let osmanský sultán. Erdoğan se silně se orientuje na Saúdskou Arábii, totalitní sunnitský stát. Je zajímavé, že k úmrtí saúdskoarabského krále byl v Turecku vyhlášen státní smutek, zatímco smrt 300 horníků při důlním neštěstí ve městě Soma vládou ani nehnula.

Zahraniční politika AKP je ostatně už dlouho vedena sektářskou ideologií, snem o obnovení vlivu Turecka v bývalých osmanských državách, zejména na Blízkém Východě. Že to naráží na poněkud změněnou geopolitickou realitu, jaksi dosud Erdoğanovi zcela nedochází. Zatím se zdá, že mu jde především o naprosté ovládnutí svých vlastních poddaných. Má bohužel i mnoho příznivců mezi Turky zahraničními, kterým z vrozeného tureckého nacionalismu lichotí, že Erdoğan obnovil velikost Turecka.

Na rozdíl od Kemala Atatürka, který Turecko zmodernizoval a řídil se zásadou „mír v zemi, mír ve světě“, chce zřejmě Erdoğan uvrhnout Turecko do minulosti a technologických možností dneška využívat k expanzi ve stopách středověké imperiální mocnosti. Sám chce být uctíván jako de facto sultán, zástupce Alláha na zemi. Však si na to nechal postavit rozmařilý palác, jeden z největších na světě. Za urážku majestátu se dnes v Turecku vyhazuje ze zaměstnání a zatýká. Vyrůstá tak v Turecku stát, kde stejně dost chabou demokracii zardousí islamistická totalita nebo sekulární a moderní Atatürkovo Turecko Erdoğanovo volební vítězství ustojí?

Jak upozorňují někteří turečtí žurnalisté, Evropská Unie by podporou tohoto režimu jen kvůli zastavení proudu uprchlíků (z něhož mají výnosný byznys především turečtí pašeráci), neměla zrazovat své hodnoty.

Erozi evropských hodnot nevyvolají váleční uprchlíci, ale xenofobie, růst rasismu doma a shovívavost k diktátorským režimům venku. Mimo jiné i to, že evropská populace včetně české vlivem snižující se porodnosti klesá, zatímco muslimská prudce stoupá