Koronavirus drží politiku v šachu, nicméně na syrské šachovnici hra pokračuje. Podle zpráv ruského deníku Nezavisimaja gazeta se do hry vložily Spojené arabské emiráty (SAE). Už dlouho probleskují zprávy, že bohaté země arabského poloostrova se sjednocují proti turecké expanzi. Neoosmanistická imperiální politika současného tureckého kvázisultána Erdoğana vyvolává v arabských zemích silné resentimenty. Erdoğan opustil Ataturkovu zásadu mír doma, mír ve světě a pustil se do dobrodružné expanzivní zahraniční politiky.

Svojí ideologickou sektářskou podporou sunnitského muslimského bratrstva, které je ve většině arabských zemí zakázané, proti sobě popudil země arabského poloostrova a zejména Egypt (Ani Izrael není proti.) Ve vnitroarabském konfliktu se postavil za Katar, kde si dokonce zřídil vojenskou základnu.
Abychom zatím úmyslně vynechali Sýrii, pokouší se teď o pronikání do rozvrácené Lýbie.
Není proto divu, že jedna z bohatých zemí Zálivu, SAE se teď pomocí štědré finanční podpory snaží přimět z ruské milosti stále syrského prezidenta Bašára Asada k obnovení protiturecké ofenzivy v syrské povstalecké provincii Idlíb s cílem zastavit Erdoğanovou imperiální expanzi. To by porušilo křehký Putinův diktát Erdoğanovi ohledně příměří na idlíbském bojišti z 5. března, tedy ještě z doby předkoronavirové.
Turecko je teď rovněž zmítáno globální koronavirovou krizí. která má v zemi ještě vnitropolitický rozměr. protože Erdoğan zneužívá pandemie k útokům na opozici plynoucím z jeho slábnoucího postavení, jež vyvolala jím zaviněná hospodářská krize v zemi.
Emiráty původně podporovaly protiasadsovskou opozici, ale teď se karta obrátila a větším nebezpečím se pro ně, stejně jako pro ostatní země Zálivu (až na disidentský Katar) zřejmě stala Erdoğanova expanzionistická politika. Otázka je, jak se k jejich snahám postaví Rusko, protože tomu jde v Sýrii i o vliv na Turecko. Přesněji řečeno, Sýrii má už v současné době de facto „v kapse“, Turecko jako člen NATO je pro něj lákavější sousto. Jde přece o jeho hlavní zahraničně politický cíl (ostatně už od sovětských dob), a sice rozvracení Západu. Proto ve hře samozřejmě zůstává i Trump. Američané stále ve spojenectví s Kurdy kontrolují syrská ropná naleziště.
Syrské šachy tedy pokračují, byť všichni hráči syrského konfliktu teď upírají pozornost jinam. Nejnebezpečnější by však emirátský pokus zaplatit si vyhnání Turků z Idlíbu a možná i ze Sýrie mohl být pro Erdoğanův režim