Při styku nasadit aneb rozvolňování
Kovidu u nás oficiálně ubývá. Nevíme, zda je to skutečný trend nebo jen nízká „protestovanost“ populace. Vlastně podle uniklého vystoupení ředitele Ústavu zdravotních informací před zdravotním výborem sněmovny nevíme o kovidu vůbec nic. O to víc je na něj protichůdných názorů různých kapacit. Jak si lid na přítomnost viru zvyká, začínají čím dál tím víc probublávat ekonomická hlediska. Tykadla našeho populistického premiéra to samozřejmě zaznamenala, takže hlavní epidemiolog, náměstek jeho loutkového ministra zdravotnictví, musel prohlásit, že kolektivní opatření nahrazujeme individuální odpovědností. Zkrátka kdo si jak nebezpečí kovidu připouští.
To se prolíná generačním a politickým spektrem. Staří lidé jsou přirozeně úzkostlivější, pojetí závažnosti infekce klesá s věkem. Známé jsou politické postoje ovlivňující chápání kovidu. Konzervativní politici, zejména ti pro něž jsou ekonomika a trh svatá kráva, už od počátku koronavirus podceňovali. Jak se to nejspíš vymstilo, vidíme na Spojených Státech nebo v Británii, kde sehrál negativní roli přebujelý pocit vlastní výjimečnosti vybičovaný brexitem. V bujných oslavách brexitu zapadly zprávy o prvních nakažených v zemi. A Británie už pomalu v počtu případů a především v počtu úmrtí předstihuje nejvíc zasažené země EU.
U nás se začalo rozvolňovat už o Velikonocích. Vedle rouškařů se začalo objevovat stále více bezroušků. Skupiny výrostků a hloučky pivařů před otevřenými stánky, zejména kuřáků pak často na roušky zapomínají vůbec. Nošení roušek ulehčuje názor, že ve volné přírodě, pokud nejsou v dohledu jiní lidé, by snad roušky na obličeji být nemusely. Pak se ale zase říká, že kovid se šíří vzduchem i na větší vzdálenost. Ano, spousta fám, málo osobních zkušeností s onemocněním. Lidé jsou zmatení. Svádí to k ledabylosti. Má-li místo kolektivních opatření nastoupit osobní odpovědnost, podceňovat bychom kovid neměli. Prostě dodržovat vzdálenost, neprskat na sebe, vyvarovat se těsného osobního styku a když tak při styku (roušku) nasadit. Virus prý nezmizí, můžeme se mu však bránit. Stejně jako nezmizel AIDS.
To se prolíná generačním a politickým spektrem. Staří lidé jsou přirozeně úzkostlivější, pojetí závažnosti infekce klesá s věkem. Známé jsou politické postoje ovlivňující chápání kovidu. Konzervativní politici, zejména ti pro něž jsou ekonomika a trh svatá kráva, už od počátku koronavirus podceňovali. Jak se to nejspíš vymstilo, vidíme na Spojených Státech nebo v Británii, kde sehrál negativní roli přebujelý pocit vlastní výjimečnosti vybičovaný brexitem. V bujných oslavách brexitu zapadly zprávy o prvních nakažených v zemi. A Británie už pomalu v počtu případů a především v počtu úmrtí předstihuje nejvíc zasažené země EU.
U nás se začalo rozvolňovat už o Velikonocích. Vedle rouškařů se začalo objevovat stále více bezroušků. Skupiny výrostků a hloučky pivařů před otevřenými stánky, zejména kuřáků pak často na roušky zapomínají vůbec. Nošení roušek ulehčuje názor, že ve volné přírodě, pokud nejsou v dohledu jiní lidé, by snad roušky na obličeji být nemusely. Pak se ale zase říká, že kovid se šíří vzduchem i na větší vzdálenost. Ano, spousta fám, málo osobních zkušeností s onemocněním. Lidé jsou zmatení. Svádí to k ledabylosti. Má-li místo kolektivních opatření nastoupit osobní odpovědnost, podceňovat bychom kovid neměli. Prostě dodržovat vzdálenost, neprskat na sebe, vyvarovat se těsného osobního styku a když tak při styku (roušku) nasadit. Virus prý nezmizí, můžeme se mu však bránit. Stejně jako nezmizel AIDS.