V Evropě se mě ptají na rozpočet českého předsednictví EU
Naší nejvýraznější mezinárodní rolí v následujících letech bude předsednictví Evropské rady v roce 2022. Budeme faktickým evropským lídrem v agendách s globálním dosahem, budeme hostit významné schůzky a vrcholný summit, Česká republika a zejména český premiér může řešit celou řadu nezbytných kroků, jež se na celém světě budou odehrávat. Proto musíme být opravdu dobře připraveni a mít k dispozici kvalitní tým s dobrým zázemím. Bohužel, naši evropští partneři se z tisku zatím dozvídají spíše o snahách rozpočtově omezit české předsednictví a obávají se zejména dostatečného a kvalitního personálního zázemí pro vedení Evropy.
Jsem velmi rád, že se mi při vyjednávání o státním rozpočtu podařilo udržet základní priority. V návrhu státního rozpočtu každé ministerstvo naplánovalo své výdaje s ohledem na závazky vůči českým občanům, v případě ministerstva zahraničí navíc i s ohledem na naše partnery v Evropě i ve světě. Nejde přitom o rozhazování, stačí si přečíst opakované zprávy o bezpečnostních hrozbách, potřebě pomoci v místě vzniků konfliktů, nebo mnoha potížích českých občanů v zahraničí, kde mohou pomoci jen funkční zastupitelské úřady.
Pojďme si shrnout jen některé kapitoly v rozpočtu ministerstva zahraničí. Nejviditelnější to je u přípravy na zřízení ambasády v Singapuru. Otevření zastupitelského úřadu v této obchodní bráně do jihovýchodní Asie přivezl jako hlavní výsledek své lednové asijské cesty Andrej Babiš. Ministerstvo zahraničí tedy začalo s přípravami a do rozpočtu dalo 55 milionů korun jako vstupní investici.
Dále tu máme problém s bojem proti migraci. Česko dlouhodobě odmítá kvóty a jako řešení migrace prosazuje pomoc v zemích, odkud uprchlíci odcházejí do Evropy. Jsem rád, že jsem udržení této kapitoly rozpočtu zajistil nejenom na letošek, ale i na další roky. Stejně jako udržení počtu ambasád a jejich lidí.
Někomu může připadat, že výdaje na zahraniční politiku jsou zbytečné. Často si čtu, že když „se na české děti sbírají víčka“, proč řešíme někoho v daleké cizině. Souhlasím, že prioritou vlády jsou naprosto jasně školky a jesle pro české děti, nebo třeba zvýšení platů ve zdravotnictví.
Výdaje na zahraniční politiku bychom ale měli vnímat jako investici. Naše ambasády aktivně pomáhají českým firmám a naše ekonomika je hodně závislá na exportu, proto je nutné vztahy udržovat. Že to něco stojí, si uvědomovali už Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, ale třeba taky Baťa. Prostředky, které vynakládáme na rozvojovou pomoc, mají často efekt budoucích obchodních příležitostí: pokud země například v Africe budou mít silnější ekonomiku, pro její rozvoj budou potřebovat řadu našich technologií a její obyvatelé si budou moci dovolit více pořizovat naše výrobky.
A pak bych byl rád, abychom si připomněli, že náš stát byl založen mimo jiné na myšlenkách humanismu. Vždy jsme se hlásili k tomu, že nám nejsou lhostejné problémy za našimi hranicemi. Není to pouze humanistický přístup, ale také přístup ryze praktický a věcný. Problémy v zahraničí na nás budou vždy mít dopad, ať už se jedná o nelegální i legální migraci, klimatické změny a jejich neřešení v řadě rozvojových zemí, nebo třeba vznik teroristických organizací. V tomto směru je jasné, že výdaje na zahraniční politiku jsou vedle výdajů na policii, armádu, nebo hasiče, jednou z klíčových investic do naší bezpečnosti.
V případě rozpočtových kapitol ministerstva zahraničí platí staré známé semaforovské: „nechci slevu zadarmo“. Jsem rád, že se mi nakonec podařilo vyjednat klíčové prostředky na boj proti nelegální migraci v místě vzniku, rozvojovou pomoc a udržení činnosti ambasád, ale vzhledem k programovým prioritám vlády a drtivé většiny politických stran mi podobná nutnost vyjednávání o tak zásadních věcech nepřijde účelná.
Jinou věcí jsou úspory při přípravě českého předsednictví, které nás nakonec mohou vyjít pěkně draho. K tomuto katastrofickému podfinancování mám velké výhrady, tím se netajím. Můj kolega, místopředseda ČSSD Martin Šmarda už dříve některé snahy o úspory na straně výdajů státního rozpočtu připodobnil ke Kalouskovým legendárním tupým škrtům, mohou zbrzdit rozvoj ekonomiky, zastavit inovace a ohrozit funkce státu nutné pro normální život lidí. V případě evropského předsednictví nám navíc ještě můžou připravit velkou mezinárodní ostudu. Pojďme se teď ale bavit o prioritách a uvidíme, zda se peníze nakonec přece jen nenajdou. Nebylo by to ostatně poprvé, že?
Jsem velmi rád, že se mi při vyjednávání o státním rozpočtu podařilo udržet základní priority. V návrhu státního rozpočtu každé ministerstvo naplánovalo své výdaje s ohledem na závazky vůči českým občanům, v případě ministerstva zahraničí navíc i s ohledem na naše partnery v Evropě i ve světě. Nejde přitom o rozhazování, stačí si přečíst opakované zprávy o bezpečnostních hrozbách, potřebě pomoci v místě vzniků konfliktů, nebo mnoha potížích českých občanů v zahraničí, kde mohou pomoci jen funkční zastupitelské úřady.
Pojďme si shrnout jen některé kapitoly v rozpočtu ministerstva zahraničí. Nejviditelnější to je u přípravy na zřízení ambasády v Singapuru. Otevření zastupitelského úřadu v této obchodní bráně do jihovýchodní Asie přivezl jako hlavní výsledek své lednové asijské cesty Andrej Babiš. Ministerstvo zahraničí tedy začalo s přípravami a do rozpočtu dalo 55 milionů korun jako vstupní investici.
Dále tu máme problém s bojem proti migraci. Česko dlouhodobě odmítá kvóty a jako řešení migrace prosazuje pomoc v zemích, odkud uprchlíci odcházejí do Evropy. Jsem rád, že jsem udržení této kapitoly rozpočtu zajistil nejenom na letošek, ale i na další roky. Stejně jako udržení počtu ambasád a jejich lidí.
Někomu může připadat, že výdaje na zahraniční politiku jsou zbytečné. Často si čtu, že když „se na české děti sbírají víčka“, proč řešíme někoho v daleké cizině. Souhlasím, že prioritou vlády jsou naprosto jasně školky a jesle pro české děti, nebo třeba zvýšení platů ve zdravotnictví.
Výdaje na zahraniční politiku bychom ale měli vnímat jako investici. Naše ambasády aktivně pomáhají českým firmám a naše ekonomika je hodně závislá na exportu, proto je nutné vztahy udržovat. Že to něco stojí, si uvědomovali už Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, ale třeba taky Baťa. Prostředky, které vynakládáme na rozvojovou pomoc, mají často efekt budoucích obchodních příležitostí: pokud země například v Africe budou mít silnější ekonomiku, pro její rozvoj budou potřebovat řadu našich technologií a její obyvatelé si budou moci dovolit více pořizovat naše výrobky.
A pak bych byl rád, abychom si připomněli, že náš stát byl založen mimo jiné na myšlenkách humanismu. Vždy jsme se hlásili k tomu, že nám nejsou lhostejné problémy za našimi hranicemi. Není to pouze humanistický přístup, ale také přístup ryze praktický a věcný. Problémy v zahraničí na nás budou vždy mít dopad, ať už se jedná o nelegální i legální migraci, klimatické změny a jejich neřešení v řadě rozvojových zemí, nebo třeba vznik teroristických organizací. V tomto směru je jasné, že výdaje na zahraniční politiku jsou vedle výdajů na policii, armádu, nebo hasiče, jednou z klíčových investic do naší bezpečnosti.
V případě rozpočtových kapitol ministerstva zahraničí platí staré známé semaforovské: „nechci slevu zadarmo“. Jsem rád, že se mi nakonec podařilo vyjednat klíčové prostředky na boj proti nelegální migraci v místě vzniku, rozvojovou pomoc a udržení činnosti ambasád, ale vzhledem k programovým prioritám vlády a drtivé většiny politických stran mi podobná nutnost vyjednávání o tak zásadních věcech nepřijde účelná.
Jinou věcí jsou úspory při přípravě českého předsednictví, které nás nakonec mohou vyjít pěkně draho. K tomuto katastrofickému podfinancování mám velké výhrady, tím se netajím. Můj kolega, místopředseda ČSSD Martin Šmarda už dříve některé snahy o úspory na straně výdajů státního rozpočtu připodobnil ke Kalouskovým legendárním tupým škrtům, mohou zbrzdit rozvoj ekonomiky, zastavit inovace a ohrozit funkce státu nutné pro normální život lidí. V případě evropského předsednictví nám navíc ještě můžou připravit velkou mezinárodní ostudu. Pojďme se teď ale bavit o prioritách a uvidíme, zda se peníze nakonec přece jen nenajdou. Nebylo by to ostatně poprvé, že?