Věděli jsme jak na COVID, k tomu se musíme vrátit
Měli jsme zůstat u relativně tvrdých opatření a zkazit tak Čechům léto? Možná. V tuto chvíli už ale pověstného „bycha“ nedohoníme. A tak bychom si měli připomenout, že víme, jak na COVID. Jen se k tomu teď musíme vrátit.
Osobně chci být solidární zejména se školáky v rouškách a jejich rodiči. Sám mám dceru ve třetí třídě. Ale ať už máme jakoukoliv motivaci, každý z nás má svůj soukromý úkol. Protože Česko si nezaslouží být na chvostu EU (jsme nyní z hlediska počtu nakažených druhou nejhorší zemí). Pojďme se s tím se ctí poprat, ať se zase brzy můžeme vrátit k relativně normálnímu životu.
Země kolem nás se teď chovají logicky, těžko se jim divit. Stejně bychom se na jejich místě chovali i my. Tvrdá data nelžou. A v tuto chvíli tvrdá skutečně jsou. ECDC, což není evropská mutace australské rockové legendy, ale Evropské centrum pro prevenci a kontrolu nemocí, nás řadí na druhé místo od konce. Za námi už je pouze Španělsko. V Česku máme v posledních dvou týdnech 207 nových případů na sto tisíc obyvatel, Španělé 311, Francouzi za námi 193. Sousedé Slováci 39, Němci 26, Poláci 23 a... Litevci 6.
Jak to dělají? Stejně jako my na jaře. Za každým číslem stojí konkrétní práce, ne „zaručené“ rady „znalců“ na sociálních sítích. Musíme zkrátka vydezinfikovat ruce, nasadit roušky a připomenout si, že za ochranu těch skutečně ohrožených – seniorů, chronicky nemocných – je to malá cena. Hraniční situace jsou o emocích, ty přeshraniční se ale řeší s rozumem a rozvahou.
Když už v zahraničí padne rozhodnutí, které se Česka – nás všech – dotýká, mou prací je zmírnit dopady. Je to možná vlastně trochu tzv. damage control, jak tomu říkají v angloamerickém světě. Za každým takovým rozhodnutím totiž vidím, a často i slyším, tisíce rozdělených rodin, zděšených pendlerů, kteří potřebují denně do práce, studenty, kterým začínají semestry... Menší ekonomika zaměřená na export, jako je ta naše, nálepku nemocné země dlouho neustojí.
Beru to vše jako zkoušku. Ve škole jsem možná nápovědu občas potřeboval, ale teď rozhodně ne. Chci zdravou zemi. Stejně jako vy. Společně to zvládneme.
Osobně chci být solidární zejména se školáky v rouškách a jejich rodiči. Sám mám dceru ve třetí třídě. Ale ať už máme jakoukoliv motivaci, každý z nás má svůj soukromý úkol. Protože Česko si nezaslouží být na chvostu EU (jsme nyní z hlediska počtu nakažených druhou nejhorší zemí). Pojďme se s tím se ctí poprat, ať se zase brzy můžeme vrátit k relativně normálnímu životu.
Země kolem nás se teď chovají logicky, těžko se jim divit. Stejně bychom se na jejich místě chovali i my. Tvrdá data nelžou. A v tuto chvíli tvrdá skutečně jsou. ECDC, což není evropská mutace australské rockové legendy, ale Evropské centrum pro prevenci a kontrolu nemocí, nás řadí na druhé místo od konce. Za námi už je pouze Španělsko. V Česku máme v posledních dvou týdnech 207 nových případů na sto tisíc obyvatel, Španělé 311, Francouzi za námi 193. Sousedé Slováci 39, Němci 26, Poláci 23 a... Litevci 6.
Jak to dělají? Stejně jako my na jaře. Za každým číslem stojí konkrétní práce, ne „zaručené“ rady „znalců“ na sociálních sítích. Musíme zkrátka vydezinfikovat ruce, nasadit roušky a připomenout si, že za ochranu těch skutečně ohrožených – seniorů, chronicky nemocných – je to malá cena. Hraniční situace jsou o emocích, ty přeshraniční se ale řeší s rozumem a rozvahou.
Když už v zahraničí padne rozhodnutí, které se Česka – nás všech – dotýká, mou prací je zmírnit dopady. Je to možná vlastně trochu tzv. damage control, jak tomu říkají v angloamerickém světě. Za každým takovým rozhodnutím totiž vidím, a často i slyším, tisíce rozdělených rodin, zděšených pendlerů, kteří potřebují denně do práce, studenty, kterým začínají semestry... Menší ekonomika zaměřená na export, jako je ta naše, nálepku nemocné země dlouho neustojí.
Beru to vše jako zkoušku. Ve škole jsem možná nápovědu občas potřeboval, ale teď rozhodně ne. Chci zdravou zemi. Stejně jako vy. Společně to zvládneme.