Prakticky všechny domácnosti dnes řeší dramatický nárůst cen energií, který hrozí srazit na kolena obrovské množství lidí nacházejících se v bezprostřední blízkosti rizika pádu do chudoby. Vedle domácností ohrožuje všudypřítomné zdražování i fungování celého soukromého sektoru, ať už podnikatelského či nepodnikatelského. Horentní platby za zálohy i skutečně spotřebované služby navíc ohrožují i kraje, města a obce a celý neziskový sektor včetně veřejných institucí. Všichni, mnohdy už poněkud zoufale, očekávají, s jakým řešením současné neutěšené situace nakonec přijde pravicová vláda.

Neměli bychom však zapomínat na to, že i města a obce mohou v současné těžké situaci občanům pomáhat - péče o potřeby svých občanům je dokonce jednou ze základních zákonných povinností obcí. Samozřejmě si to vyžaduje od politiků i úředníků diametrálně odlišný přístup ke správě veřejných záležitostí, než na který jsme v mnoha městech a obcích zvyklí. Současně si tato pomoc vyžádá i enormní nasazení všech zúčastněných, jejich čas a energii, přičemž se rozhodně nejedná o aktivitu, kterou lze jednoduše završit tolik oblíbeným a pro politiky vděčným stříháním pásek ve světle reflektorů.

Chtějí-li však představitelé na komunální úrovni skutečně dostát této zákonné povinnosti obcí a skutečně podat pomocnou ruku všem subjektům, které ohrožuje současná krize, nemohou zůstat s rukama složenýma v klíně a vyčkávat, jak se k situaci postaví vláda, popřípadě jak situace dopadne a doufat, že krize sama nějak odezní. Takové představitele samospráv v těchto chvílích opravdu nepotřebujeme.

Jaké jsou tedy možnosti řešení energetické krize na komunální úrovni?

Energetická politika obcí se v České republice omezuje prakticky jen na objednávání energií pro instituce v komunální správě a tu a tam v investice do zateplení a zvyšování energetické účinnosti veřejných budov. To ale už zdaleka nestačí.

Obrovský prostor pro pomoc samospráv občanům proto osobně spatřuji v možnostech, které nabízí institut takzvané komunitní energetiky.

Na Západě s tímto konceptem, spočívajícím v aktivní rolí obce v této oblasti, mají jednoznačně pozitivní zkušenosti. Nemusí přitom jít pouze o mediálně vděčné příklady energeticky soběstačných obcí. I tam, kde jsou obce stále připojeny k běžným zdrojům energií a kde se jejich obyvatelé potýkají s prakticky totožnými problémy jako u nás, se totiž daří předcházet krizovým situacím a efektivně pomáhat občanům zvládat nelehké období šílenství na energetickém trhu.

Obce by měly prostřednictvím energetického managementu a speciálních energetických družstev pomáhat domácnostem, bytovým družstvům, společenstvím vlastníků jednotek a podnikatelským i nepodnikatelským subjektům investicemi a investičními pobídkami v oblasti energetické účinnosti a energetické soběstačnosti. Znamená to aktivně vstupovat do řešení problematiky v oblasti spotřeby i výroby energií, iniciovat vhodná (a pokud možno chytrá) řešení všemožných problémů, které vznikají v souvislosti s výkyvy na trzích, zjednodušovat veškerým zainteresovaným subjektům přebujelou administrativu spojenou s žádostmi o dotace a obdobnou veřejnou podporu, aktivně iniciovat hledání úspor ve výrobě i ve spotřebě.

Nejde přitom jen o vynakládání obrovských prostředků z veřejných rozpočtů. Aktivity spojené s fungováním takzvané komunitní energetiky mohou být z dlouhodobého a dokonce i krátkodobého výhledu pro města a obce ziskové. Díky zapojení měst a obcí do procesů na energetickém trhu se ve mnoha případech může odbourat potřeba zajištění prostředníků mezi výrobou a spotřebou, což vede ke zlevnění celého procesu a v konečném důsledku k úsporám na straně spotřeby a k vyšším výnosům na straně výroby.

Mrzí mě, že pokud například v podmínkách hlavního města Prahy hovoříme o naplňování klimatického plánu, tak se věcná diskuse ztrácí v kulturním boji mezi těmi, kteří by nejraději řešení klimatické krize zcela uložili k ledu a namísto toho řešili pouze problémy s dopravou nebo parkování, a těmi, kteří si svými nerealistickými plány hraničícími se sociálním inženýrstvím nezadají s nějakými megalomany. Komunitní energetika v rámci této kulturní vřavy stojí dosud poněkud nepovšimnuta - není toho na ní moc ke kritice ze strany opatrnějších, ale zároveň ani zdaleka nezní tak bombasticky, jako plány stomiliardových investic.

Myslím si, že je to chyba. Komunitní energetiku vnímám jako věcnou a realistickou cestu, jak v krátkodobém i dlouhodobém horizontu zajistit městům a obcím energetickou bezpečnost a soběstačnost v maximální možné míře.

Jediné, co je potřeba, je odvaha těch, kteří by tuto teorii měli uvést do praxe po vzoru našich západních partnerů. Pevně věřím, že se nakonec najde vůle pomáhat s řešením energetické krize i na komunální úrovni.

Je na to nejvyšší čas.