Když Česká republika loni v létě přebírala předsednictví Visegrádské skupiny, Evropa řešila, jak zvládnout nekonečný proud uprchlíků. Symbolem uplynulého roku se tak staly tisíce tragicky vyhaslých životů ve vlnách Středozemního moře a vyhrocené demonstrace pod vedením nacionalistů a populistů. I přesto jsme dokázali uzavřít celoevropskou dohodu na řešení migrační krize, díky které počty uprchlíků přicházejících do Evropy dramaticky klesly. Vedle dohody s Tureckem k tomu výrazně přispěl tlak V4 na uzavření balkánské uprchlické trasy a ochranu vnější hranice. Země Visegrádu tak opět jednou sehrály v rozhodování EU klíčovou roli – podobně jako už tolikrát v uplynulém čtvrtstoletí existence V4.
Výsledek britského referenda nás všechny šokoval. Přestože jsme věděli, že tato možnost může nastat a Britové si mohou zvolit, že EU chtějí opustit, doufali jsme – stejně jako britské sázkové kanceláře – že k tomu nedojde.
Nedávno na Twitteru připomněla jedna novinářka hezký vtip. Někdo se Čecha ptá, co je větší problém ve vztahu k Evropské unii – zda nevědomost, nebo nezájem. Po zamyšlení Čech odpoví: „Nevím. A ani mě to nezajímá.“ Vtipné to je. Ale je to pravda?