Britští lídři bojují hlavně o vlastní přežití. Bez ohledu na cenu, kterou zaplatí Britové.

Tak prý máme dohodu o brexitu, tvrdily minulý týden novinové titulky. Realita je samozřejmě trochu jiná. Ke skutečné dohodě nejsme zatím o nic blíž. Po dlouhých jednáních mezi EU a Velkou Británií jsme tam, kde jsme byli před rokem a půl, když se jednat začalo. Británie zůstane v celní unii s EU, takže si nebude vyjednávat vlastní obchodní dohody. Zachová stávající legislativu EU a bude se přizpůsobovat i nové evropské legislativě, takže se nezmění nic kromě toho, že Británie nebude sedět u stolu, u nějž se ta legislativa tvoří. A konečné slovo ve sporech bude mít Evropský soudní dvůr. Jediné, co si vlastně Britové vyjednali, je možnost požádat o prodloužení přechodného období, ve kterém se nebude nic měnit. Zatím má trvat do konce roku 2020, ale Londýn může požádat o delší – a tak vlastně brexit ještě odložit.

Je to rozumné řešení – měnit co nejméně a minimalizovat škody, které brexit způsobí britské ekonomice. Má ovšem jednu podmínku: že dohoda projde britským parlamentem. Ano, média byla plná titulků, že dohodu o brexitu schválila britská vláda. Jsou tu ovšem dvě „ale“. Tím prvním je fakt, že proti dohodě bylo 11 z 29 členů kabinetu. A někteří z těch 11 včetně ministra pro brexit po jednání vlády rezignovali. Drobnou perličkou, která dobře ilustruje současný stav britské politické scény je to, že šlo již o druhého brexitového ministra ve vládě premiérky Theresy Mayové, který rezignoval, protože nesouhlasil s tím, co premiérka prosazuje.

Druhým zádrhelem, mnohem důležitějším než přehazování vládních postů, je rozložení sil v parlamentu. Aby Mayová vůbec složila vládu a získala pro ni důvěru po předčasných volbách, slíbila parlamentu, že umožní „smysluplné hlasování“ o brexitové dohodě. Jenže Evropská unie považuje dosaženou dohodu za finální. Pokud by do ní chtěl britský parlament zasahovat a měnit její podmínky, bude se muset začít jednat znovu. Britům ovšem členství v EU skončí 31. března 2019 s dohodou nebo bez ní. A jelikož dohodu vedle britského parlamentu bude schvalovat i parlament evropský a parlamenty řady členských států, není na žádná velká jednání o změnách dohody čas. Takže jediné „smysluplné“ hlasování znamená vzhledem k napjatému harmonogramu jednoznačnou volbu: ano, nebo ne.

Tím se dostáváme ke skutečně klíčové otázce: Jak bude hlasovat britský parlament? Dosažená dohoda je rozumná a jsem přesvědčen, že na evropské straně by prošla bez problémů. Ale na straně britské je to nepravděpodobné. Řada „brextremistických“ konzervativních poslanců považuje dohodu za špatnou, plánují hlasovat proti, a dokonce shromažďují podpisy na svržení premiérky. Někteří proevropští konzervativci považují dohodu za nedostatečnou a plánují hlasovat proti. Severoirští nacionalisté odmítají úpravu irské hranice a vyhrožují, že budou hlasovat proti.

Mayové tedy chybí několik desítek hlasů. Jediný, kdo by je mohl dodat, je Jeremy Corbyn a jeho labouristé. Většina jeho strany je proevropská a na dobré dohodě s unií mají labouristé zájem. Ale z hlediska politického boje nemá Corbyn důvod své soupeřce pomáhat. Naopak bude doufat, že selhání Mayové povede k dalším volbám, které vynesou jeho, Corbyna, do čela vlády. Zatím to vypadá, že pro šéfa Labour Party je vidina volebního vítězství silnější než zodpovědnost vůči vlastní zemi. Raději potopí dobrou dohodu s EU. Stejně tak už ostatně potopil i snahu vyvolat nové referendum, po němž volá většina Britů, protože řada z nich konečně pochopila, jak bezostyšně je jejich politici před prvním plebiscitem obelhali. Pro vlastní moc udělá Corbyn cokoli – stejně jako pro své přežití dělá vše Theresa Mayová. Bez ohledu na cenu, kterou za jejich hry budou platit běžní Britové.

Pokud chcete vědět o mých názorech více, sledujte můj Twitter @ProuzaTomas na adrese https://twitter.com/ProuzaTomas


Psáno pro deník E15.