Místo abychom zachraňovali Brity, měli bychom se věnovat sami sobě.

Mediální debatě o Evropě dominuje už řadu měsíců brexit. A čím dál smutnější britská fraška slibuje, že tomu ještě dlouho nebude jinak. Evropa má přitom důležitější starosti než zachraňovat Brity před jejich sebepoškozováním. Británie pro mne vždy byla vzorem demokracie a fungujícího státu. Ale čím více sleduji neschopnost Britů bránit se lžím a nepřátelské propagandě, přijmout fakta o provázanosti Británie se zbytkem Evropy a najít řešení, které jejich zemi poškodí co nejméně, tím smutnější jsem.

Je smutné sledovat, jak se kdysi pyšná a sebevědomá země propadá do žabomyších sporů a jak není schopna cokoli si vyjednat. Je smutné sledovat, jak jednoduché bylo zmanipulovat voliče neomaleným lhaním za pomoci ruských peněz a několika užitečných idiotů. A je smutné sledovat, jak zmizela odpovědnost politiků za osud země. Jak lidé jako Jeremy Corbyn, který by mohl prosadit druhé referendum nebo velmi měkký brexit, sedí se založenýma rukama a doufají, že jejich země narazí do zdi v plné rychlosti, aby na tom oni vydělali pár politických bodů. Brexit je ovšem problémem i pro Evropu.

Ne proto, že se jedna země rozhodla odejít – na to má plné právo. Ale kvůli tomu, že opět musíme plýtvat časem a energií na zbytečné věci. Normální by bylo, kdyby s návrhy na řešení svého odchodu přicházela Británie, ale místo ní musí všechno řešit EU. A jelikož Britové nejsou schopni garantovat ani to, na co si s Evropou podají ruku, všichni vyhazujeme peníze za přípravu na to, že Britové odejdou z EU koncem letošního března bez dohody. Britští diplomaté tvrdí, že ostrovní království zůstává přítelem evropského kontinentu. Ale co to je za přítele, když vám jeho „přátelství“ komplikuje a prodražuje život?

Místo abychom zachraňovali Brity, měli bychom se věnovat sami sobě. V květnu budou volby do Evropského parlamentu a měli bychom si říct, jakou Evropu budeme chtít. Takovou, která nám pomáhá být úspěšnějšími a chrání nás před silnějšími? Nebo takovou, v níž pod heslem „vraťte pravomoci členským státům“ začnou znovu o všem rozhodovat jen ti velcí a nám nezbude než čekat, jak se dohodnou?

Ne všechno za nás ale vyřeší Evropa. Pokud se chceme zbavit naší blbé nálady, potřebujeme vyřešit působení exekuční mafie (a přestat v parlamentu hájit pochybné firmy, které záměrně dostaly lidi do problémů), rozjet skutečnou reformu školství, ve kterém nám ujíždí vlak a jeho vzdalující se koncová světla se snažíme zastřít mlhou obědů zdarma. A musíme si konečně přiznat, že naším problémem není levná práce, ale nízká produktivita a nízká přidaná hodnota subdodavatelů přežívajících na nízkých maržích.

Druhým evropským problémem, který nesmí zapadnout pod titulky o brexitu, je reforma eurozóny. Dnes je eurozóna mnohem silnější než před krizí před deseti lety, ale pořád je toho ještě potřeba hodně dodělat, ať jde o stabilitu bankovního systému či o účinnější podporu reforem. Jak se ukázalo na příkladu Itálie, eurozóna funguje a Itálie musela ze svých rozhazovačných plánů hodně slevit. Rozumí totiž tomu, že díky společné měně je efektivnější – na rozdíl od nás, kteří dobrovolně cpeme miliardy korun bankám na zajišťování před riziky pochybné měnové politiky ČNB, místo abychom tyto peníze investovali do modernizace našich firem či do vyšších výplat.

Třetím klíčovým tématem zůstane i letos migrace. Nebo spíše integrace lidí, kteří už do Evropy přišli. A také boj s těmi, kteří uměle vytvořili fobii z neexistujícího nebezpečí a svou politickou kariéru postavili na hlasitých výkřicích „cizinec není našinec“. Jsem zvědav, jak dlouho sebou ještě necháme takto manipulovat a kdy se konečně začneme bránit proti těm, kteří nenávist rozsévají, i těm, kteří je financují.

Pokud chcete vědět o mých názorech více, sledujte můj Twitter @ProuzaTomas na adrese https://twitter.com/ProuzaTomas

Psáno pro deník E15.