Oslavy Čínského Nového roku jsou již dávno za námi, ale já se stále nemohu zbavit klidné venkovské nálady, kterou jsem si přivezl do Tchajpeje z návštěvy přátel na jihu Tchaj-wanu. Novoroční oslavy se zde v asijských megapolích celkově nesly v klidné rodinné atmosféře, která tak nějak pozoruhodně kontrastovala s novou pompézní tradicí „svítících koz" na Staroměstském náměstí v Praze. Toto naše české přejímání tradic a zahraničních zkušeností mě nepřestává udivovat.
Vzpomínám si na jeden film z pera Woodyho Allena. Vystupovala v něm rozostřená postava herce, která se sama sobě i okolí jevila rozmazaná. Někdy se zamýšlím, kdy a kde jsem nabyl stejného „rozmazaného“ dojmu z České republiky. A mnohdy mě napadá, že to začalo s otřesy, které nebyly nijak literární, ale jen tak obyčejně skutečné.