Taxíky v Tchaj-peji a Hong Kongu. A jedna demise jako bonus.
Nedávné taxikářské manévry v Praze na Letišti Václava Havla mi připomněly, že již několikrát jsem se pozastavil nad službami a cenami taxíků v Tchaj-peji.
Pokaždé, když tu vidím školáka na ulici, jak si na cestu do školy bere taxíka, mi v hlavě vytane několik srovnání s pražskými taxikáři. Asi málokterý rodič si může dovolit v Praze poslat dítě taxíkem do školy. Ne, že by to byl v hlavním městě Tchaj-wanu běžný jev, ale nevídám to tu zas až tak moc zřídka.
Taxíky jsou většinou nové, čisté a za jízdu přes půl Tchaj-peje jsem nedávno platit v přepočtu asi dvě stě korun. Jaké srovnání s mojí poslední jízdou taxíkem v Praze, kdy jsem za cestu přes půl Prahy platil přes šest set korun, a to jsem se ještě neplánovaně podíval do lokalit, které byly mimo trasu a tvořily jen jakési zajížďky. Na můj dotaz, proč jedeme „tudyma“, mi bylo řečeno, že Vinohradská je zavřena. Nevím, za co mne měl, když jsem věděl, že Vinohradská tou dobou zavřená nebyla. Ale bylo trochu k ránu a já neměl tu pravou formu na důraznější diskuzi.
Zkušenosti s UBER v Praze zatím nemám.
Také mohu srovnávat s taxíky v Hong Kongu. Tam mají všichni předpisovou Toyotu Crown - typ vozu vyráběný již od devadesátých let doposud, který je jediný, úřady schválený, pro taxi službu v Hong Kongu. Existuje několik barevných odlišení a ti zkušenější vědí, v čem spočívá rozdíl. My nezkušení jsme rádi, když jsme schopni řidiči „migrantovi“ sdělit cílovou destinaci. Kromě jejich mateřštiny, pocházející ze všech koutů světa, kterou ze sta procent samozřejmě neovládám, tak je možné dát instrukce jen v kantonštině. Té opravdu prakticky též nerozumím. Obvykle cesta taxíkem tak vždy znamená drobnou logistickou přípravu – buď jízdě předchází mnemotechnické cvičení výslovnosti tónů s ohledem na rozdíl mezi kantonštinou a čínštinou. Ale nejjednodušší vždy je, prostě mít cílovou destinaci napsanou čínsky na papírku. Pak jde vše bez problémů.
Taxíků přehršel a jen ráno a večer ve špičkách je problém na nějaký taxík v centru narazit.
Zaujala mne také jakási klička - táhlo k zadním dveřím vozu. Těmi řidič po nastoupení pasažéra dveře zamknul. Poprvé jsem z toho byl trošku nervózní, ale oddechl jsem si, když je zase odemknul na konci jízdy. Když jsem zaplatil jízdné. Cena byla v poměru k platům přátel v Hong Kongu v řádu padesátikorun a pamatuji se na jízdu do vzdálenějších teritorií, kde se pohybovala ve stovkách – opět v paritním srovnání samozřejmě. Jinak pro našince je Hong Kong velmi drahé město.
Taxíky jak v Hong Kongu, tak v Tchaj-peji jsou prakticky na každém kroku a když kráčím po ulici, taxikář si neodpustí na mne zatroubit klaksonem – pro případ – co kdybych byl zbloudilý turista.
Od tchajwanských přátel jsem zaregistroval, že jakési srovnání s UBER existuje i zde, ale jak jsem pochopil, jsou to rozdílné typy služeb. Rozhodně se žádné demonstrace ani manévry kvůli taxíkům zde nekonají. Nadále stačí vyjít před dům a rozhlédnout se a již se nějaký taxík či hned několik, objeví.
Předpokládám, že každý taxikář v Tchaj-peji má také rodinu. A funguje to. Zákazník je Pán.
Na závěr si neodpustím připomenout úplně nesouvisející věc s taxíky v Tchaj-peji i Hong Kongu. Zařekl jsem se, že se k některým osobám a kauzám v České republice nebudu vyjadřovat. Ale nedá mi to. Blíží se přece jen volby a každý se nějak vyjadřuje. A kdy jindy se vyjádřit, že?
Když už jsem u toho srovnávání, dlouho mi leží v hlavě jedna příhoda. A tak mne napadlo přidat sem závěrem ještě úplně jiné srovnání navíc:
Před krátkým časem postihl masívní výpadek elektrického proudu prakticky celý Tchaj-wan. Technický problém, řeklo by se. Určitě existuje racionální zdůvodnění poruchy. Nikdo ji určitě vědomě nechtěl. Prostě stalo se. Asi osmdesát procent domácností zde bylo několik hodin bez proudu. Lidé uvízli na různých možných i nemožných místech. Nepříjemnost.
Druhý den bylo zasedání vlády. Ministr energetiky vstal, omluvil se národu za výpadek proudu. A podal demisi.
Taxíky v Tchaj-peji.
Pokaždé, když tu vidím školáka na ulici, jak si na cestu do školy bere taxíka, mi v hlavě vytane několik srovnání s pražskými taxikáři. Asi málokterý rodič si může dovolit v Praze poslat dítě taxíkem do školy. Ne, že by to byl v hlavním městě Tchaj-wanu běžný jev, ale nevídám to tu zas až tak moc zřídka.
Taxíky jsou většinou nové, čisté a za jízdu přes půl Tchaj-peje jsem nedávno platit v přepočtu asi dvě stě korun. Jaké srovnání s mojí poslední jízdou taxíkem v Praze, kdy jsem za cestu přes půl Prahy platil přes šest set korun, a to jsem se ještě neplánovaně podíval do lokalit, které byly mimo trasu a tvořily jen jakési zajížďky. Na můj dotaz, proč jedeme „tudyma“, mi bylo řečeno, že Vinohradská je zavřena. Nevím, za co mne měl, když jsem věděl, že Vinohradská tou dobou zavřená nebyla. Ale bylo trochu k ránu a já neměl tu pravou formu na důraznější diskuzi.
Zkušenosti s UBER v Praze zatím nemám.
Také mohu srovnávat s taxíky v Hong Kongu. Tam mají všichni předpisovou Toyotu Crown - typ vozu vyráběný již od devadesátých let doposud, který je jediný, úřady schválený, pro taxi službu v Hong Kongu. Existuje několik barevných odlišení a ti zkušenější vědí, v čem spočívá rozdíl. My nezkušení jsme rádi, když jsme schopni řidiči „migrantovi“ sdělit cílovou destinaci. Kromě jejich mateřštiny, pocházející ze všech koutů světa, kterou ze sta procent samozřejmě neovládám, tak je možné dát instrukce jen v kantonštině. Té opravdu prakticky též nerozumím. Obvykle cesta taxíkem tak vždy znamená drobnou logistickou přípravu – buď jízdě předchází mnemotechnické cvičení výslovnosti tónů s ohledem na rozdíl mezi kantonštinou a čínštinou. Ale nejjednodušší vždy je, prostě mít cílovou destinaci napsanou čínsky na papírku. Pak jde vše bez problémů.
Taxíků přehršel a jen ráno a večer ve špičkách je problém na nějaký taxík v centru narazit.
Zaujala mne také jakási klička - táhlo k zadním dveřím vozu. Těmi řidič po nastoupení pasažéra dveře zamknul. Poprvé jsem z toho byl trošku nervózní, ale oddechl jsem si, když je zase odemknul na konci jízdy. Když jsem zaplatil jízdné. Cena byla v poměru k platům přátel v Hong Kongu v řádu padesátikorun a pamatuji se na jízdu do vzdálenějších teritorií, kde se pohybovala ve stovkách – opět v paritním srovnání samozřejmě. Jinak pro našince je Hong Kong velmi drahé město.
Taxíky jak v Hong Kongu, tak v Tchaj-peji jsou prakticky na každém kroku a když kráčím po ulici, taxikář si neodpustí na mne zatroubit klaksonem – pro případ – co kdybych byl zbloudilý turista.
Od tchajwanských přátel jsem zaregistroval, že jakési srovnání s UBER existuje i zde, ale jak jsem pochopil, jsou to rozdílné typy služeb. Rozhodně se žádné demonstrace ani manévry kvůli taxíkům zde nekonají. Nadále stačí vyjít před dům a rozhlédnout se a již se nějaký taxík či hned několik, objeví.
Předpokládám, že každý taxikář v Tchaj-peji má také rodinu. A funguje to. Zákazník je Pán.
Na závěr si neodpustím připomenout úplně nesouvisející věc s taxíky v Tchaj-peji i Hong Kongu. Zařekl jsem se, že se k některým osobám a kauzám v České republice nebudu vyjadřovat. Ale nedá mi to. Blíží se přece jen volby a každý se nějak vyjadřuje. A kdy jindy se vyjádřit, že?
Když už jsem u toho srovnávání, dlouho mi leží v hlavě jedna příhoda. A tak mne napadlo přidat sem závěrem ještě úplně jiné srovnání navíc:
Před krátkým časem postihl masívní výpadek elektrického proudu prakticky celý Tchaj-wan. Technický problém, řeklo by se. Určitě existuje racionální zdůvodnění poruchy. Nikdo ji určitě vědomě nechtěl. Prostě stalo se. Asi osmdesát procent domácností zde bylo několik hodin bez proudu. Lidé uvízli na různých možných i nemožných místech. Nepříjemnost.
Druhý den bylo zasedání vlády. Ministr energetiky vstal, omluvil se národu za výpadek proudu. A podal demisi.
null
Taxíky v Tchaj-peji.