Již minimálně od dob opoziční smlouvy mi přijde, že je vždy všechno v České republice jinak. Věci se nějak zdají a nějak jinak interpretuji. Obvykle ve výsledku se jen rozmazávají a upatlávají, ale většinou to aktérům prochází. Zdá se mi. Bohužel.

Člověk se pak neorientuje. Bílá je opravdu bílá? A černá je opravdu černá?

Také je někdy nutno aplikovat vyšší intelektuální „level“ pro chápání, že vlastně ta bílá ne vždy je úplně bílá…a zas ta černá zas ne vždy je úplně černá… Jistě, jsem výtvarník, vím o tom své.

To jinde se s nikým nikdo nemazlí. Vzhledem k pracovním záležitostem, ocitám se poslední dobou porůznu na úřadech jak v Hongkongu, tak na Tchaj-wanu. A jednání úředníků je naprosto profesionální a naprosto jasné: „Máte formulář B?“ „Máte nebo nemáte?“ „Nemáte? Tak na shledanou a přijďte až budete mít formulář B.“
Zkouším cosi namítnout, že ale … úředník je jako zeď – opáčí s otázkou v obličeji, „máte ten formulář B?“
Odcházím. Ale je mi jasné, že to je tak fér.
V reálném životě to tak platí ostatně vždy. Jsou věci, které jsou dané a které se tzv. neokecají.

Před časem jsem se ve velmi deštivém dnu vracel z Taoyuanu, z workshopu v místní knihovně. Trval přes tři hodiny a bylo zrovna velmi deštivé počasí. A to tak velmi deštivé, jak je zde zvykem, že jako když se otočí kýbl vzhůru dnem. Ještě, že jsem měl nový deštník.
Cesta vlakem monotónně ubíhala. Až bylo logickým, že jsem usnul. Únava byla opravdu veliká, vždy spotřebuji na tento typ akcí značnou dávku energie.
Při vystupování z vlaku jsem si všimnul několika dívek ve vagonu, které se všechny dívaly, pokud možno, opačným směrem než tím mým. V první chvíli jsem si říkal, že by se tak styděly? Ale proč?
Vysvětlení se mi dostalo po vystoupení z vagonu. Na peronu bylo velké zrcadlo, v něm stála moje postava s mohutným tmavým flekem v rozkroku na kalhotách. V té chvíli jsem si vzpomněl, že jsem unaven usnul s mokrým deštníkem v klíně. A více již nemusím dodávat.
Vlak již odjel. A s ním i osazenstvo vagonu, které mělo v myslích zcela jistě jiné vysvětlení mého mokrého fleku na kalhotách. I když možná nic ani neřešili. To jen já měl zoufalý pocit, že to musím někomu vysvětlit.

Začal jsem dnes text politikou a politikou text skončím.
Po minulých volbách mi spousta známých říkala, že vidí věci úplně stejně jako já, ale že bohužel nemohli jít volit, protože z Prahy do Humpolce, kde mají bydliště, to je hodně daleko. Hm! Já letím volit z Tchaj-peje do nejbližší volební místnosti – do Hongkongu.
A na cestu si vezmu ke čtení pohádku, ve které si všichni všimli, že král je nahý. To abych věděl, koho budu tentokrát volit. A formulář B si beru pro úředníka sebou. Deštník si také cestou sakramentsky pohlídám.

Jsou prostě věci, které se neokecají, zvláště pak mokré kalhoty.

18.10.2017 Tchaj-pej