Je to velký paradox: ze všech společenských věd je to právě ekonomie, která nejvíce věří (a doufá a obhajuje) ve svobodu člověka. Přitom je to právě ekonomie, kde se jejím studentům nedovoluje svoboda volby ekonomické školy. A navíc: ekonomie nejvíce pracuje s předpokladem metodologického individualismu, ostatní obory mají metodologii mnohem kolektivističtější - přitom právě při výuce ekonomie, zdá se mi, chceme, abychom všichni přemýšleli stejně: zde ono známé "myslet jako ekonom".
Kovaný ateista se nesmí kamaráda, kterého náhodou překvapen potká na koncertě, zeptat: "Ahoj, no to je tedy věc, jsi tu náhodou?" Pochopitelně, že je tady náhodou, vše kolem je přece náhodou. Celá existence pravověrného ortodoxního ateisty je náhodným shlukem molekul. A totéž platí i pro jeho kamaráda.
Podobně nemůže zamítnout třeba film, knihu, počínání nebo celý život poukazem na to, že to "nemělo smysl". Ano, nemělo. Nic přece nemá smysl. Tyto otázky může klást pouze člověk, který v jakýsi smysl věří (a ve vztahu k němu poměřuje věci, jež smysl nemají).
Ekonomie je zvláštní - a krásný - obor. Věříme třeba v neviditelnou ruku trhu, se kterou přišel kovář ekonomie Adam Smith. Kromě toho, že kombinace těchto tří slov je zcela nepravděpodobná (trh a ruka? ruka a neviditelná? jediné, co je často neviditelné a abstraktní, je trah samotný), jedná se zároveň o kombinaci dokonale mystickou.
A kdo by chtěl slyšet ještě mystičtější sousloví, tomu lze doporučit animal spirits - téměř nepřeložitelný termín Johna Maynarda Keynese (kterým myslel, stručně řečeno "spontánní nutkání k činnosti" které nás jaksi, ehm, občas řídí).
Generace našich dědečků a babiček si hrála s dřevěnými hračkami - ostatně jako všechny generace dětí před nimi od mezopotámské nepaměti.
Dneska na dřevěnou hračku utáhnete málokteré dítě - a je to tak asi i v pořádku, pokročilý věk potřebuje pokročilé hračky. Není snad nutno dodávat, že efekt je stejný; děti hrající si s dřevěnými hračkami na tom, v tomto ohledu, nebyly o nic hůře než děti dnešní, které si hrají s hračkami digitálními. Potřebujeme (technicky) čím dál pokročilejší vymoženosti, abychom si byli schopni užít jednoduchých radostí života.
Tak už je to tady - první červenec, nabízí se letní přemítání. Je totiž zajímavé pozorovat prázdninové chování. Kdo může, utíká z města - místa produktivity, které se oddáváme celý zbytek roku - a vrací se do přírody, cizích zemí, k moři... Tato dualita město - příroda je zajímavá. Ve městě se věci dějí, v přírodě se odpočívá.
Z člověka se v ekonomickém pojetí stal lidský zdroj, z přírody zdroj přírodní. Koneckonců na většině větších pracovišť máme specializované human resources (HR) oddělení, která se starají o to, aby "lidský zdroj" byl co možná nejlépe využit - a přitom nepřetěžen. V létě mají tendenci se tyto dva zdroje (lidský a přírodní) potkávat.