Ledová zeď aneb hra o tr(ů)ny
Kdo sleduje Hru o trůny, ví, že polovina zápletky je o Zdi a o zimě, která nastává. "Přichází zima" je zvolání, které se prolíná celým seriálem jako refrén. Zeď, která chrání civilizovaný svět před divokými národy a nemrtvými příšerami ze severu, je pečlivě hlídána a její protržení znamená něco jako konec světa. Zeď má stovky metrů do výšky a táhne se 300 mil. Je to taková ostrá sněžná hora osázená hlídkou. Poslední epizoda páté série končí tím, že králové severu zjistí, že skutečným nepřítelem nejsou barbarsky divoké národy, ale zlo samo o sobě.
Je suis běženec
Zajímavé, v národě, kde je nejfrekventovanější jméno Novák, Novotný, Nováková, Novotná (následované Svobodou, Svobodovou) se obáváme nového, protože se bojíme, že nám to ukradne svobodu.
Doba post-ekonomická aneb Umění jako další kněží
Byly doby, kdy životaběh ovládali šamani. Lidé jim věřili a zdá se, že alespoň některé jejich praktiky − byť třeba shodou okolností − fungovaly. Později dominovali vojevůdci, šlechta či silný panovník. Někdy byla doba ve vleku byrokracie, jindy teologů, občas tep dějin určovali mnohem víc než vládci například vynálezci. A někdy může atmosféru a témata celého desetiletí převálcovat třeba hudba. Kterému oboru se podaří obsadit centrální postavení, záleží na tom, v co lidé aktuálně vkládají své naděje, víru a strachy. V době literárního vzletu a v národě, který literaturou žije, se bude naslouchat spisovatelům. V době válek pak do popředí zájmu a pozornosti vystoupí generálové, kteří v časech míru mlčí. Zkrátka každá doba má svá klíčová témata, kvůli kterým jsme se v jeden moment schopni povraždit, přestože je v době jiné vůbec nechápeme. Třeba protestantské války byly vedeny nad tématy, nad kterými dnes jen kroutíme hlavou: jak je možné, že cosi takového bylo pro naše praotce tak smrtelně důležité?
Západní strach
Bojíme se vlivu Číny, bojíme se Islámského státu, bojíme se Ruska, bojíme se nárůstu vlastního xenofobního extremismu. Tyto strachy jsou tak časté, že se hodí otázka − proč přesně a čím přesně se cítíme ohroženi? Bojíme se zjevně toho, že nás cosi cizího převálcuje, že nebudeme moci zůstat sami sebou, že nám někdo − nebo něco − vezme naše svobody.
Krize hodnot, jasnost cen
Když jste ve stavu krize hodnot − ať už jako jedinec, společnost či civilizace −, jakékoliv akce a rozhodování trvají mnohem déle, bývají nekonzistentní a nezřídka se točí v kruhu. Celkem logicky tyto "neefektivity" plynou z toho, že směr cesty není daný. Na (duchovní) krizi hodnot tedy lze pohlížet i z psychologicko-ekonomického pohledu: nejsou-li hodnoty pevné, dochází k zbytečným výdajům energie a takový hodnotový zmatek má své nedozírné ekonomické náklady.
Obchod odchodu, nebo odchod obchodu?
Když se obchodoval ne/odchod Řeků z eurozóny, kromě politiků měli jediné pořádné slovo ekonomové. Což je vlastně − když se na to člověk podívá z odstupu − zvláštní. Že by někdy o rozpadech říší či království rozhodovali ekonomové? Jistě, ekonomika je důležitá, ale přece ne natolik, aby se podle ní nebo jejích reprezentantů a obhájců měl rozhodovat osud Evropy. Jednu dobu to dokonce vypadalo, že se Evropská měnová unie rozpadne kvůli pár procentům růstu.
Labyrint srdce a ráj světa
Komenský, jeden z mála světově známých českých myslitelů, napsal krásnou a známou knihu Labyrint světa a ráj srdce. V ní předešel dobu a toto téma − klamavé reality, která je ve skutečnosti virtuální a skutečná realita je "někde za ní" − je dodnes živé a točí se na něj filmy, třeba Matrix. Často přemýšlím nad tím, zda ho někdy napadlo, že by titul jeho knihy mohl dávat smysl i naopak − Labyrint srdce a ráj světa.
Je to totiž právě většinou naše srdce (nebo kde symbolicky sídlí duše člověka?), které je labyrintem. Je to mé srdce, které je neklidné, jak to koneckonců napsal před stovkami let Augustin: mé srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě (míněno Hospodine). Když už jsme u toho, všimli jste si někdy, že většina moderních písniček zpívá o podobném tématu jako ty náboženské středověké? Akorát dnes jsou písně povětšinou zpívány (anonymní, nedosažitelné) ženě, kdežto v dobách našich předků byly písně povětšinou pěny Hospodinovi. Dosaďte si jedno místo druhého a z kancionálů mnohdy získáte to, co z dnešního rádia: písně o složitosti lásky, o lehkosti lásky, o oddanosti, bolesti, o iracionalitě a o neovladatelnosti, o strachu z neopětované i opětované lásky, o nalezení smyslu života a o neschopnosti být bez objektu naší lásky. Zdá se, že ona emoce byla podobná − jen její objekt se změnil. Nicméně je to právě ona láska, láska srdce, která dává najednou životu smysl… a zároveň jej komplikuje.
Vyplácí se dobro?
V této pradávné otázce, která od nepaměti byla doménou etiky, figuruje slovo vyplatit, které má kořen v ryze ekonomickém slově platit. Nelze tedy zapřít, že je tato otázka stejně tak doménou ekonomie jako etiky: vyplácí se dobro? Tedy přeloženo do moderního jazyka: je dobro dobrou investicí?
Dávat a prodávat aneb Děkuji, není zač
Běžný jazyk, který bezděky a mnohdy automaticky a bez přemýšlení používáme každý den, má v sobě mnoho tajemství. Všimněte si třeba, že ač na teoretické úrovni pečlivě rozlišujeme mezi myšlením a vírou (pro mnoho lidí jsou dokonce na opačném významovém pólu), v každodenním jazyce je téměř volně zaměňujeme. Říct, myslím si, že ano, má skoro stejný význam jako věřím, že ano. Když ekonom prorokuje budoucnost, může říct myslím, že příští rok poroste HDP o x procent, stejně tak jako může říct, věřím, že příští rok poroste HDP o x procent. Je to téměř to samé, byť to druhé by bylo upřímnější, protože na to, aby se jeho vidění naplnilo, aby mohl prorokovat, potřebuje věřit, že se splní plno vstupních podmínek, vztahů. Musí také věřit, že je (ekonomický) svět matematicky modelovatelný, byť na osobní úrovni by se něčemu takovému asi sám vysmál. Kdo tedy takto modelově přemýšlí − což je v pořádku, myšlení potřebuje modely −, tak také zejména věří. Jinými slovy myšlení a věření má k sobě blíž, než se zdá.
Vezměme politikům právo zadlužování
Kancléřka Merkelová před pár dny navrhla pomoc Řecku výměnou za fiskální politiku. To je řešení, které (i na těchto stránkách) navrhuji již léta. To by totiž konečně − po letech schválně nesystematických řešení, kdy se každý kvazibankrot řešil jinak − bylo řešení systematické a rozumné.
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
