Po velké hospodářské krizi 20. a 30. let se Spojené státy obrátily nalevo. Byla to levice, která hýřila nápady a která působila dojmem, že ví, co dělá. Pravice na krizi neměla žádný jiný recept než "nic nedělat a nechat ekonomiku (s velikou trpělivostí) pracovat". To Evropa se přiklonila k extrémní pravici - i když více v politickém než ekonomickém smyslu, ale mediálně „osedlat krizi“ se v evropě rozhodně povedlo spíše (extrémní pravici) než levici.

Je nutné hned zkraje podotknout, že evropská pravice je mnohem levicovější než americká levice - kdyby se v Evropě pravicově vnímaná Merkelová politicky teleportovala do Spojených států, stala by se zní obratem extrémně levicová politička (povinné nejen zdravotní, ale i důchodové pojištění, silně dotované školství - o tom se ve Státech nikomu ani nezdá).

A podobně naopak: takový Barack Obama, kdyby v Evropě kandidoval se svým programem, vypískala by ho zde možná i samotná pravice - kvůli přílišné pravicovosti. O tak vysokých poplatcích u doktora a o tak vysokém školném, tak slabé veřejné dopravě a nízké úrovni bezpečí měst, se tady také nikomu ani nezdá.

Ale to teď není důležité, hlavní je směr. Po dlouhých letech jde Evropa stejným směrem - všechny země se snaží šetřit, a to zejména škrty na výdajové straně. Takže tuto krizi mediálně osedlala spíše umírněná pravice.

Kde jsou ti diktátoři?

Zvláštní je jedna věc: nikde v západním světě se neobjevil žádný diktátor nebo demagog, který by chtěl situace využít. Krize nevyprodukovala ani jednoho tyrana nebo válečného, revolučního či rasového štváče. Pozoruhodné. Máme jen štěstí, že se nikdo takový nenarodil, nebo je to výsledek historického vývoje za poslední půlstoletí ve sjednocené Evropě? Nevíme, ale pokud to není "jen klika", pak přinesla evropská integrace jednoznačné plody a obstála ve skutečně těžké zkoušce na výbornou.

Jisté jen je, že potenciálních třecích ploch je hodně. Zkrachuje-li banka nebo továrna A, která je daňově registrována v zemi B, zaměstnává však lidi v zemi C - která vláda by jí měla dát finanční injekci z daní svých poplatníků? To je přece ukázkově nejasná šedá zóna, která je úrodnou půdou pro konflikty a střety. Přesto: nic takového nevidíme, třebaže ideální prostor pro demagogy, kteří chtějí dštít síru a hledat viníky u sousedů, je k dispozici. Naopak, země si každá po svém utahují opasky a vlády se snaží jít cestou škrtů.

Nový Deal(er)

New Deal amerického prezidenta F. D. Roosevelta je pro některé ekonomy tím nejlepším, co se mohlo stát. A historický úkol Baracka Obamy vidí v jeho dotažení - třeba skrze povinné zdravotní pojištění. (Nobelistovi Paulu Krugmanovi mimochodem právě na toto téma v českém jazyce brzy vyjde kniha.)

Pro jiné ekonomy je to zase to nejhorší, co kdy Spojené státy potkalo, a naopak požadují jeho zvrácení.

Krom toho, že ekonomie se v tomhle zrcadle zdá být velmi neexaktní vědou (hle, každý ekonom může mít svůj názor založený na svém politickém přesvědčení), jde Amerika o poznání levicovějším směrem než Evropa. Už tím, že změkčuje a posiluje svoji sociální solidaritu, kdežto v Evropě jdeme teď právě směrem přesně opačným.

Tedy - v Evropě je to nyní spíše pravice, kdo nabízí recepty (šetřit, menší stát, větší regulace) - na rozdíl od Spojených států při velké hospodářské krizi v první polovině minulého století.

Ale pozor, kdo by měl pocit, že se naše systémy od sebe oddalují, mýlí se. Ony se naopak - díky rozdílnému výchozímu bodu - sjednocují. Tedy: Evropa se stává v mnohém američtější a Amerika evropštější. Tak snad se nakonec přece jen nemineme!

Psáno pro HN